Dívka s pomeranči vám připomene ty, které jste ztratili

Literatura / 8.9.2013

Dopis jako vzkaz do budoucnosti nutí zavzpomínat na ztracené blízké nejen hlavnímu hrdinovi. Dostane i vás?

Znáte ty příběhy, které jsou primárně určené dětem, ale dokáže nad nimi zatajit dech kdejaký dospělý? Tak přesně taková je kniha norského spisovatele Josteina Gaardera.

Melancholický příběh s existenciálním přesahem

Dospívající Georg  je normální chlapec, který docela dobře hraje hudební nástroj, začíná se zajímat o dívky a pomalu ale jistě si zvykl na fakt, že vyrůstá bez otce. Georg žije s matkou, nevlastním bratrem a matčiným přítelem. Jeho otec zemřel, když byl Georg ještě maličký, a proto si ho už sotva pamatuje – přece jen, byly mu pouhé tři roky, když tatínek zemřel, a tak je dnes od sebe dělí celých jedenáct let Georgova života. Časovou propast má však protnout otcův dopis určený právě Georgovým očím. Jaký asi syn bude v době, kdy se mu do rukou dostane dopis z minulosti? Bude si na otce pamatovat? Vybaví si vůbec nějakou společnou vzpomínku?

Georgův otec zemřel dříve, než stihl se svým synem promluvit jako muž s mužem, zemřel dřív, než s Georgem stihl promluvit vůbec. Jejich diaolog se tak odehrává až prostřednictvím dopisu. Vzkazu, díky němuž se dávno zesnulý otec pokusí poprvé a vlastně i naposledy kontaktovat svého syna. V knize se střídají dva vypravěči – chvíli vypráví Georg, poté zase otec prostřednictvím dopisu. V některých částech dochází k fiktivnímu dialogu obou.

To život rozhoduje. Zdroj: boston.com (upraveno)

To život rozhoduje. Zdroj: boston.com (upraveno)

Nenásilně o násilném… o životě

S postupem času s Georgem prožíváme mládí jeho otce, tápeme, kdo je ona dívka, o níž otec tak zarputile a jiskrně vypráví, a těšíme se, co se bude dít dál. Kromě „pomerančové linie“ se ale dozvídáme i mnohé rodinné střípky ze vzpomínek syna a otce.

Jenže „dialogová propast v čase“ mezi synem a otcem není jedinou trhlinou na obzoru. Tak jak příběh utíká, Georg si s postupem času leccos začíná uvědomovat. Autor zde neotřelým, jasným a srozumitelným způsobem, který je určený právě pro pochopení malým čtenářem, předkládá filozofická témata jako je smrt, život, vesmír, naděje… Malý čtenář bude text chápat jako poučení o tom, jak to v životě prostě a jednoduše musí chodit. Dospělý čtenář s přibývajícím věkem bude na stránkách nacházet víc a víc skulin plných hlubokých myšlenek. Čím hlouběji se bude nořit pod kůru pomeranče, tím více na něho bude kniha působit a věřte, že v takové chvíli pak nezůstane jedno oko suché.

Zuřím při pomyšlení, že jednoho dne zmizím – a budu pryč, ne týden nebo dva, ne čtyři roky nebo čtyři sta let, ale navěky. Připadám si jako oběť podvodu a krádeže, protože nejdřív přijde někdo a řekne: Prosím, tady máš celý svět, ve kterém se můžeš pohybovat. Tady máš chrastítko, tady vláček, tamhle školu, kam na podzim začneš chodit. A v příštím okamžiku se zachechtá: ha ha, to jsme tě převezli! A celý svět ti vyškubnou.

Zdroj: Dívka s pomeranči

Kouzlo okamžiku tkví v maličkostech interpretace

Nejen strukturalisté poukazovali na fakt, že knihu nelze „dešifrovat“ jen jedním způsobem. Například Barthes nám ve své rozsáhlé analýze (s názvem S/Z) Balzacovy novely Sarrasine, která mimochodem stojí za přečtení, představuje několik možných úhlů pohledů, z nichž lze na daný text pohlížet. Právě ona variabilita textu umožňuje čtenářům vykouzlit z jednoho díla hned několik příběhů naráz.

A to je i případ knihy Dívka s pomeranči. Interpretací je nespočet, pohledů tisíce. Každý čtenář si zde nalezne kousek svého čítárenského ráje. Někoho zaujme milostný příběh otce a dívky s pomeranči. Jiný nalezne ztotožnění s dospívajícím chlapcem. Někdo si zavzpomíná na své blízké, kteří tu už nemohou být. Další čtenář pak knihu bude číst jako soubor citátů existencionálního charakteru. A zarputilý pesimista? Ten knihu bude vnímat jako příliš naivistickou, melancholickou, sentimentem obsetou růžovou zahradu.

Nesmíme zapomenout, že kniha je primárně určena malému čtenáři, a proto při své interpretaci nevytýkejme příběhu až toliko pohádkovou naivitu, vždyť každé dítě – i to uvnitř v nás dospělých –  by si kousek té dětské naivity mělo uchovat po celý život.

Při krátkém výletu do světa poznání vám příběh vžene rovnou do plic hrst nostalgického písku, který bude drhnout v hrdle a dráždit váš dech, vaše tělo i mysl. Možná se pak zastavíte s knihou v ruce, zasníte se, zavzpomínáte na ty dávno odešlé, anebo si možná pouze přečtete pěknou pohádku na dobrou noc, možná …

Četli jste knihu? Co jste si z její četbě odnesli právě vy? Podělte se s naší redakcí o vaše názory!

Zdroj perexové fotografie: foter.com (upraveno)

Zdroj citátu perexové fotografie: Dívka s pomeranči – Jostein Gaarder

Zdroj citátu ilustrační fotografie: Dívka s pomeranči – Jostein Gaarder

Jana Hybnerová

Jana Hybnerová

Jsem absolventkou vysokoškolského bakalářského programu Mediální a komunikační studia se zaměřením na Jazykovou a literární kulturu. V současné době se studiu věnují dále, a to navazujícím magisterským studiem Dějin kultury se zaměřením na Dějiny literární kultury. Ráda čtu, píšu a ještě více tvořím hodnotné věci, a proto doufám, že se jednou naše sekce Literatura dostane vysoko a najde si spoustu čtenářů.

Zanechte komentář