Těhotná a studující, jde to?

Osobní rozvoj Vztahy / 3.9.2013

Studující a máma, máma a studující? O tom, co je prioritnější, co všechno vám nečekané těhotenství vezme i dá s Eliškou, která se do toho nebála jít.

Někdy nám život přinese opravdu nečekaná překvapení. Jedním z nich může být třeba čáp, který se rozhodne přiletět ve chvíli, kdy pro hory učebnic skoro nevidíte z okna. Jsme pak vystaveni nevyhnutelným rozhodnutím, které tak či onak jednoduše (a někdy dost složitě) změní náš život. Není snadné během několika dní udělat skok do neznáma a na vybrané cestě vytrvat. Elišce (25) se tento krok podle jejích slov velmi vyplatil. Jaké to je studovat s dítětem? Není to bláznovství, vzdát se všech exkluzivních cestovatelských i jiných nabídek, které studentský život přináší? Odpovědi na tyto a mnohé jiné otázky si přečtete v následujícím rozhovoru. 

Milá Eliško, kolik let ti vlastně bylo a v kolikátém ročníku jsi byla, když jsi otěhotněla?

Byla jsem ve druháku a bylo mi dvacet dva.

A jak dlouho jsi v tehdejší době byla se svým přítelem – nynějším manželem?

Tehdy jsme spolu byli asi necelý dva roky.

[one_fourth align=“right“]

Eliška studovala druhým rokem v bakalářském studiu. Bylo jí 22 let a se svým přítelem byla necelé dva roky, když nečekaně otěhotněla. Jaké to je učinit rozhodnutí, které vám změní celý život?

[/one_fourth]

Byl Kryštůfek plánovaný?

Kryštůfek byl rozhodně neplánovanej a nečekanej.

A jaká byla tvoje první reakce, když jsi se dozvěděla, že jsi těhotná?

No když jsem poprvé na ultrazvuku viděla jak mu bije srdíčko, tak jsem se rozbrečela dojetím. A když jsem volala se sestřičkou z gynekologie, tak se mě ptala, jestli je chtěnej a kdy mě má objednat. Tak jsem řekla, že je chtěnej a ať mě objedná hned. Na potrat bych nešla. Pak ale, když už bylo stejně pozdě, tak na mě přišly pochybnosti, jestli to zvládnu, jestli bude všechno dobrý a tak. Ale nakonec jsem si to těhotenství užívala, akorát mě štvalo, že musím chodit do školy a nemůžu se věnovat jen těhotenství. Jsme prostě strašně rádi, že Kryštůfka máme.

Takže jsi v prvních chvílích měla od svého přítele podporu? A co okolí? Nezrazovalo tě od toho, že jsi mladá, měla by sis ještě užívat?

No když jsem si doma udělala ten test a příteli jsem řekla, že budeme mít asi dítě, tak on mě chytil a řekl, že se o nás postará. To bylo krásný. Přítelova maminka byla nadšená a moje máma, ta byla vůči tomu ze začátku dost negativní. Měla jsem i strach jí to říct. Ale nakonec z toho byla doslova „po…“ a nejvíc nakupovala oblečky. Všichni nám hodně pomáhali. Žádnou negativní reakci jsem vlastně teda asi nezaznamenala.

Skutečně ženu mateřství svazuje nebo nalezne své vlastní životní priority? zdroj: www.foter.com

Skutečně ženu mateřství svazuje nebo nalezne své vlastní životní priority? zdroj: www.foter.com

Jak se ti v těhotenství studovalo?

Studovalo se mi docela dobře, ale pamatuju si, že poslední zkoušku, to byly Mezinárodní vztahy, jsem šla dělat na poslední pokus, ale nakonec jsem si už chtěla odpočinout, tak jsem dotyčné doktorce napsala, že už na to nemám náladu a tento jediný předmět jsem si pak zopakovala ve třeťáku. A bakaláře jsem tedy místo tří let dělala čtyři roky, kvůli těhotenství. Kryštůfka jsem si s sebou vzala možná na jednu zkoušku a byl se mnou i jednou na hebrejštině, ale nechtěla jsem ho do školy moc brát. Když už byl větší, tak by ho to stejně nebavilo a taky jsem se bála, že by na něj někdo v zimě třeba něco kýchnul.

A když tě ve škole viděli přednášející s bříškem, nenadržoval ti někdo?

No nikdo to neřekl. Ale nedostávala jsem skoro žádné trojky, ale myslím si, že kdyby mi ten předmět chtěli dát z lítosti, tak by se to buď nestalo a nebo by to nějak jemně naznačili, ale nic takového jsem nezaznamenala. Ale já se na to břicho nesnažila nějak hřešit, ba naopak jsem se snažila se na to učení nevyfláknout. 

A co studentský život? Párty, hospody se spolužáky, to všechno šlo asi bokem. Nemrzelo tě to?

Občas je mi třeba líto, když pozoruju, jak všichni kolem jezdí do Íránu, do Jemenu, jak jezdili na jazykové kurzy do Sýrie a teď do Libanonu, tak  je mi tak nějak líto, že tam nemůžu jet. Ale jenom na to na chvíli pomyslím a pak to odsunu jako nepodstatnou věc. Minulý rok byl univerzitní zájezd do Izraele a Jordánska a vím, že tchyně, máma i manžel, by se o Kryštůfka postarali, ale já jsem nejela. A když jsem minulý týden viděla dokument o Jordánsku a viděla nádherné Wádí Ram, tak jsem brečela a říkala si, proč tys tam nejela! A párty nebo tak, to by mě už tak moc nebavilo. Jsem spíš ráda, když se s přáteli sejdeme u dobrýho jídla a nebo přes den na kafe.

[one_fourth align=“left“]

„Občas je mi líto, když všichni kolem jezdí do Íránu, do Jemenu, ale jenom na chvíli, pak to odsunu jako nepodstatnou věc.“

[/one_fourth]

A jak to bylo kolem porodu, musela jsi přerušovat studium?

Kryštůfek se narodil na začátku července a já už tři týdny před porodem odvolala tu poslední zkoušku. Kryštůfek se vlastně narodil o prázdninách. Pak byla letní jazyková škola Ivritu, které jsem se zúčastnila. První dva týdny jsem Kryštůfka nechávala čtyři hodiny denně doma, kde jsem pro něj měla připravené mlíčko. A pak mě to nebavilo chodit bez něj, tak poslední týden chodil se mnou. Všichni byli velmi vstřícní.

Těhotenství si Eliška užívala. Zdroj: Photl.com

Těhotenství si Eliška užívala. Zdroj: Photl.com

 

A po prázdninách jsi do školy už nenastoupila…

V září jsem nastoupila. Nemohla jsem sice chodit na každou přednášku, ale když to šlo, tak jsem chodila. Kryštůfka hlídala moje babička, doma jsem vždycky nechala nějaké mlíčko do zásoby. A jak jsem přišla ze školy, hned jsem byla s ním. Ten rok nebyl tak hroznej. Docela to šlo.

A když Kryštůfek vyrůstal a tebe čekaly státnice, bakalářka… Jak se to dá skloubit?

Přes bakalářku, to už jsem Kryštůfka nekojila, přišla vždycky moje babička, já jí tu nachystala všechny věci a do večera jsem se učila u mých rodičů, abych měla klid. Pro mě byl spíš hroznej ten prvák magisterského, měli jsme často odpoledne rozvrh, tak jsem Kryštůfka dávala ve středu vždy do soukromé školky. Pak jsem jela domů a z domova do školy. Kryštůfka pak vyzvedla moje a nebo manželova máma. No a já k němu večer přišla téměř ke spícímu.

Takže si zpětně nikdy rozhodnutí mít Kryštůfka nelitovala?

Ne, to rozhodně nikdy. Naopak si říkám, co já bych bez Kryštůfka dělala. I když jsem někdy z toho všeho strašně unavená a roztrhla bych ho jak hada, třeba když vříská a nebo si něco usmyslí, tak si myslím, že bez něj by to všechno bylo děsně prázdný.

Co bys doporučila holkám, které jsou ve stejné situaci jako jsi byla ty a rozhodují se, čemu dát přednost?

Já bych řekla, že se to dá určitě skloubit. Je k tomu potřeba pomoc rodiny, ale myslím si, že se to dá skloubit. Nechci nikomu podsouvat svoje názory, ale i když nejsem nějak věřící, tak bych na potrat prostě nešla. A pokud je holka studentka a nemá nařízený od doktora něco jinýho, tak může v klidu chodit na přednášky. Brala bych to s klidem. Když potřebuju radu, tak se zeptám, když potřebuju pomoc, tak si o ní řeknu. A teď mě teda akorát napadlo, jak říká Werich: „Hlavně se z toho nepodělat!“.

Když jsem s Eliškou připravovala tento rozhovor, napadla mě jedna věc. Co je vlastně opravdu důležité? Co je ta pravá životní investice? Učiní mě jednou v houpacím křesle opravdu vnitřně šťastnou fotky a zážitky z exotických zemí? Nebo pocit, že jsem se snažila a snad i dobře vychovala své dítě? Nechci hanit, vidět věci černobíle či úzkoprse, být proti studentskému cestování, ale když vidím Elišku s Kryštůfkem, mám pocit, že existuje mnohem vzácnější cesta, než ta často chutná, ale bez výživové hodnoty, kterou tento svět tak lákavě nabízí. Elišce přejeme spoustu radostných manželských, mateřských i studentských chvil!

 Zdroj perexové fotografie: www.foter.com

Alžběta Kalábová

Alžběta Kalábová

"Tajemství radosti je věřit, že je nám vždy dáno to nezbytné k tomu, abychom byli šťastní." (M.Delbrel)

Zanechte komentář