Pokořit Bajkal vlastními silami? Nic není nemožné

Cestování / 15.8.2013

Dobrodružství se skrývá i v na první pohled obyčejných hokejových bruslích. Rozhovor s Markem Šimíčkem vám prozradí více.

Absolvent policejní akademie, dobrovolný hasič, milovník hor, turistiky, sjezdů řek, cyklistiky, motorek a s hlavou plnou nápadů do budoucna. To vše a mnohem více je Marek Šimíček. Dobrodruh a cestovatel, který již třikrát přebruslil Bajkal. Připadá vám jeho počin jako bláznovina? Možná je, ale jak sám Marek tvrdí „Život není kompromis – je to boj s kompromisem“.

Kdy, kde a jak se zrodil nápad vydat se stovky kilometrů po zamrzlém Bajkalském jezeře?
To bylo už někdy v roce 1994 nad mapou SSSR. Nejdříve jsem chtěl jít dokola v létě pěšky, pak pádlovat na kajaku (což mě, pevně věřím, ještě čeká) a nakonec se ukázalo, že jít či bruslit po zamrzlé hladině je nejjednodušší. Odpadá doprava lodi k Bajkalu a taky času mám v zimě podstatně více.

Kolikrát jste již cestu absolvoval a kdy?
Zatím třikrát. V mé knížce BAJKAL – PROCHÁZKY PO ROVINĚ jsou první dvě cesty z let 2011 a 2012. Letos, při třetí cestě,  jsme šli poprvé ve dvou.

Kudy vedla vaše cesta, kolik kilometrů jste během ní urazil a jak dlouho trvala?
Ze severu na jih podél západního pobřeží – je tam totiž srážkový stín a tedy mnohem méně sněhu než u východního. Poprvé to bylo z Nižněangarska do Sludjanky a pak ještě kousek do hor Východního Sajanu na Pik Čerského – celkem 700 kilometrů. Podruhé Severobajkalsk – Olchon a pak ještě nějaké bruslení po okolí – cca 500 kilometrů – a potřetí z vesnice Selo Bajkalskoje do Listvjanky, nějakých 600 kilometrů. Časově je to různé. Záleží na tom, kolik člověk nabruslí. Za bezvětří se na dobrém ledu dá udělat stovka, ale taky třeba jen pár kilometrů, když Bajkal nechce!

Příroda kolem Bajkalu. Zdroj: Marek Šimíček

Vesnice Chojto-gol v Tunkinské dolině.

K celé cestě vám posloužil nejen vlak a vlastní nohy, ale také brusle, jak vás tohle napadlo?
Je to asi jediný dopravní prostředek, který se vejde do batohu. A navíc rychlost je na nich 3 až 4 krát vyšší než při chůzi!

Kolik kilometrů jste překonal na bruslích?
Poprvé asi 250, potřetí zhruba půlku – tedy 300 kilometrů. Vrcholem všeho byl rok 2012. To se povedlo nabruslit 400 km z celkových pěti set! Naprosto fantastický led, průzračný jako sklo v okně!!!

Jaká byla vaše výbava?
Nic výjimečného. Podstatné jsou dobré boty, spacák, bunda a pak spíše detaily – rukavice, nákolenky, obličejová maska atd. Ale to už skoro nic nestojí. Důležitější je přemýšlet co, jak, proč a být co nejlehčí. Z 35 kilového batohu při první akci jsem se už dostal na 27 a to včetně vlastnoručně vyrobených sáněk. A rozhodně mám ještě rezervy! Brusle jsem měl dvakrát obyčejné hokejové. Až letos nám Honza Stodola zapůjčil nordické brusle Lundhags. Takzvané „multiskejty“, které se připínají na pohorky, ušetří se tím dost váhy a nemusí se člověk přezouvat. Osvědčily se.

Jaké byly kontakty s místními lidmi?
V naprosté většině případů perfektní. Kdysi jsem uměl dobře rusky a něco tam ještě naštěstí zbylo. Navíc můj vzhled vyvolává dojem rodilého Rusa, takže problémy by mě čekaly asi spíše na Kavkaze.

Západ slunce na Bajkalu. Zdroj: Marek Šimíček

Východ slunce na Bajkalu.

Nastaly během cesty nějaké komplikace?
Trochu jsem marodil, namočil se v trhlině, potrápil mě vařič při první cestě, ale jinak v pohodě.

Máte nějaký negativní zážitek, na který nikdy nezapomenete?
Nic hrozného. Asi ten vařič, který po celodenním pochodu večer v mínus dvaadvaceti nefachčil. Určitě vygeneroval nejvíce vulgarismů.

A naopak, jaký byl váš nejpříjemnější zážitek?
Těch je hromada. Ani do knížky se zdaleka nevešly!!!

Plánujete návrat či nějakou jinou bláznivou cestu?
Určitě. Pokouším se vzít nějaké opravdové zájemce a zprostředkovat jim tu krásu. Příští rok se půjde zase cca v březnu a tentokrát z jihu (Listvjanky) na ostrov Olchon. Je to trošku lehčí varianta než sever, ale moc krásná – okolo 250 kilometrů. Mimochodem letos jsme je přebruslili za 4 dny, ale to byly velmi slušné podmínky. Počítá se se dvěma týdny plus pár dní rezerva. A taky 12 dní na cesty vlakem – už to je velký zážitek. Pokud by ale byla skupina vyznávající rychlost letecké dopravy, milerád si ji převezmu na letišti v Irkutsku a zas ji tam vrátím – více na www.bajkal700.cz. Kromě toho mám plánů ještě asi tak na 4 životy.

Jaká země je vašemu srdci nejbližší?
Třeba Rumunsko, Skandinávie. Strašně se těším na Mongolsko, Kyrgyzstán, Tádžikistán. Je jich více! Nemusím vedro, takže třeba v Africe, Indii či Thajsku se asi nepotkáme.

Zdroj všech fotografií: Marek Šimíček

Eliška Marková

Eliška Marková

Cestování, fotografování, běh a politika, to je moje!

Zanechte komentář