Folklór není pouze pro staré lidi, hlásí cimbálová muzika Galán

Hudba Kultura / 22.8.2013

I v dnešní moderní době žije spousta mladých lidí, kteří se starají o to, aby naše lidové tradice neupadly v zapomnění.

Jižní Morava je odjakživa spojována s dobrý vínem a lidovými tradicemi. Lidé tu stále odmítají vzdát svůj boj s moderní uspěchanou dobou a ctí způsob života a zvyklosti svých předků. V tomto článku se naši čtenáři budou moci seznámit se studentskou cimbálovou muzikou Galán, která svou existencí dokazuje, že i dnes se mezi mladými lidmi najdou milovníci folklóru.

Skupina hraje ve složení Vojtěch Hodes (prim housle), Martin Holinka (terc housle), Jiří Loveček (violové kontry), Milan Maláník (kontrabas), Jakub Šíbl (cimbál) a Zbyněk Němeček (klarinet). I když se sami pokládají stále za amatéry, pravidelně vystupují na různých kulturních akcích a lidé si je objednávají i na svatební hostiny či košty vín. O tom, jaké je to hrát v cimbálové muzice v 21. století, nám pověděl Zbyněk Němeček, manažer cimbálky Galán.

Jak ses dostal k folklóru?

V podstatě jde o rodinnou tradici. Mamka, taťka i mí starší bratři chodili v kroji, takže já v tom byl od narození. Navíc jsem se narodil na Podluží, kde to žije neuvěřitelným způsobem. Folklór je stále součástí všedního života místních lidí, ať už se jedná o krojované plesy, velikonoční zábavy, hody. Tady je vidět ten největší rozdíl třeba oproti Slovensku, kde neexistuje, že by si mladí lidé svévolně v 15 letech obstarali kroje a začali chodit na hody, jak je u nás zvykem. Tam jsou tradice udržovány hlavně v lidových souborech, které vystupují například na různých jarmarcích, ale tradiční hody tam většinou nemají. Ale to už asi trochu odbíhám od tématu, co? (smích)

Jak jste se dali dohromady? Já osobně neznám moc mladých cimbálových skupin.

My jsme měli trochu štěstí v neštěstí. Mladých muzikantů, co se věnují lidové tvorbě je hodně, ale aby vznikla nějaká úplně nová cimbálka, to se jen tak nevidí. Většinou totiž nenajdete v jedné vesnici skupinu lidí, která by založila cimbálku. Náš příběh začal na Gymnáziu v Hodoníně, kde nám pan profesor Ilčík vykládal, že gymnázium mělo kdysi cimbálovou muziku a rád by ji obnovil. Tak slovo dalo slovo a nějak jsme se poskládali dohromady. Každý den před vyučováním jsme pak zkoušeli. Bohužel celá věc ztroskotala na muzikantských rozdílech, které se postupně čím dál víc projevovaly. Půlka cimbálky se chtěla posunout hudebně někam dál, kdežto druhá pořád stagnovala. Tak jsme to nakonec rozpustili.

Takže kdy vlastně vznikl Galán? Mám tomu rozumět, že současné složení skupiny je výsledek dlouhodobého vývoje?

Přesně tak. Galán vznikl půl roku po rozpadu původní skupiny. Usmířil jsem se s Vojtou, na kterého jsem byl po rozpadu předchozí skupiny naštvaný. Obvolal pár známých a najednou jsme v cimbálce byli všichni relativně dobří muzikanti a všechno začalo klapat. Dalšího půl roku jsme dřeli ve zkušebně v Dolních Bojanovicích a pomalu zkoušeli hrát i na veřejnosti. Zpočátku jsme hráli třeba jenom čtvrt hodiny, když se našla nějaká mezera v programu nějaké akce. Nevadilo nám to. Alespoň jsme měli nějaké pevné datum, ke kterému bychom se při zkoušení upnuli a i díky tomu se pořád zlepšovali.

Já osobně neznám moc mladých cimbálových skupin. Jak to s vámi vlastně je? Patříte spíš mezi výjimečnosti, nebo je to všední jev, objednat si na zábavu tak mladou cimbálovou muziku?

Mladých cimbálek je u nás dost. Třeba Stupava z Dolních Bojanovic nebo rodina Osičků ve Velkých Bílovicích. Spousta lidí tvrdí, že lidovou hudbu dělá už jenom banda starých dědků. To podle mě není pravda. Spousta cimbálek či dechovek je složena z mladých lidí, ať už konzervatoristů či amatérů. Pro náš kraj nejbližší konzervatoře jsou v Brně a Kroměříži, kde se vyučuje i hra na cimbál.

Zajímalo by mě, jaké jsou finanční náklady na provoz cimbálové muziky? Pokryjí zisky z hraní výdaje na dopravu?

Po finanční stránce je to zajímavé. Kolik si cimbálky berou, se odvíjí od počtu členů. My se snažíme zachovat šestičlennou cimbálku – první a druhé housle, cimbál, basu, violu a na ozvláštnění hudby máme ještě klarinet. Provozovat cimbálku je docela nákladné. Vezměme si třeba takový cimbál. Nový stojí 100 tisíc korun a než se ti taková částka z hraní vrátí, chvíli to trvá (smích). Samozřejmě musíš počítat i s tím, kolik se investovalo do celého našeho hudebního vzdělání a materiálů k tomu potřebných. Doprava je věc sama pro sebe. Domlouvat auta a svážet muzikanty z různých míst na akci, kde si vás objednali. Přitom se snažíš zákazníkům stále nabízet co nejnižší cenu, protože musíš držet krok s „konkurencí“. Je to složité, ale že bychom na tom vyloženě prodělávali, se říct nedá.

Jak se hraní v cimbálce skloubí se školou? Teď jsi na vysoké?

V současnosti nás omezuje, že jsme rozjetí po různých školách (dva muzikanti v Ostravě, dva v Brně a dva v Hodoníně), takže většinou spolu přes týden nehrajeme. Mně osobně ještě přidělává starosti organizování různých akcí, jelikož jsem něco jako manažer skupiny. Pokud se v přípravné fázi vyskytne nějaký problém a třeba musím hledat za někoho náskok, tak se moc na školu nemůžu soustředit.

Zmínil jsi záskok, jak to funguje? Máte třeba nějaké partnerské cimbálky?

V tomto ohledu jsou cimbálky jako jedna velká rodina. Když je potřeba záskok, tak se vždycky někdo najde, stačí vzít telefon a obvolat pár muzikantů. Na jednu stranu jsou rádi, že si něco málo vydělají, na druhou je to změna oproti zaběhlému stereotypu, kdy hrají pořád s těmi stejnými muzikanty. A někteří to berou jako dobrou výmluvu před manželkou. Jednou jsem potřeboval na záskok houslistu. Muzikant, se kterým jsem mluvil, byl právě s rodinou na výletě v Brně, ale řekl mi, že když mu dáme trochu peněz na cesťák, tak rád všechno zruší a zahraje si s námi (smích).

Jak vypadá typický „hrací den“?

Každému takovému dni předchází manažerská práce, což je můj obor (smích). Tak nejdříve zjistím, jestli mají všichni volno, naplánuju trasu, domluvím se zákazníkem časový harmonogram a různé detaily a vyrazíme na cestu. Když jedeme dodávkou, tak si spolu pokecáme, přece jenom se přes týden moc nevidíme. Pak přejdeme k vtipům. Bohužel si vykládáme pořád ty stejné, tak nás to už ani nebaví (smích). Když konečně dorazíme, přichystáme nástroje, pozdravíme se se zákazníkem a pak čtyři až pět hodin hrajeme. Pokud jde o košt vína, tak se to protáhne klidně i na sedm hodin.

Jaké jsou vaše plány do budoucna? Kde byste si chtěli zahrát?

Jako cimbálka se snažíme každý rok v rámci našich „narozenin“ dělat akce pro lidi. CD teď v dohledné době vydávat nechceme. V budoucnu se na to možná vrhneme, ale určitě ne dřív než na naše páté výročí. Podle mě je to pěkný reklamní dárek, ale pochybuji, že by pro člověka skutečně nějakou hodnotu mělo. Většinou si ho lidé přehrají tak jednou a pak jim doma leží někde na poličce. My třeba místo toho dáváme lidem hrníčky s našim logem. Co se koncertů týče, našim snem je uspořádat 3G koncert. Na Podluží totiž hrajememe my, Galán, cimbálka Grajcar a cimbálka Guráš.

Zajímal by mě váš repertoár. Zkoušeli jste třeba i vlastní tvorbu, nebo hrajete pouze známé skladby?

Náš repertoár se skládá z písní z Moravy. Taky máme hodně slovenských a nějaké maďarské čardáše, ale to se tady v kraji hraje už sto roků, takže to exoticky pouze zní. Zajímavé je, že se spousta cimbálek poslední dobou pouští do moderní muziky. Slyšel jsem například cover verzi hlavní melodie k Mission Impossible. Je to sice pěkné, ale mimo naši mísu. Uznávám, že jde o složitější skladby a momentálně jsou mimo naši ligu, ale i tak si myslím, že tradiční muzika k cimbálce prostě patří. My jsme prostě cimbálka, která hraje lidovou muziku a stojíme si za tím. Kolikrát jsme už slyšeli, abychom zahráli konečně ty Kabáty, ale ať je publikum sebeopilejší a naléhá na nás sebevíc, zůstaneme raději u čardášů (smích).

Další informace o cimbálové muzice Galán naleznete na jejich oficiálních internetových stránkách.

Zdroj perexové fotografie: archiv cimbálové muziky Galán

Jakub Martinec

Jakub Martinec

Student žurnalistiky a japonské filologie na Univerzitě Palackého v Olomouci.

Zanechte komentář