Jaká je česko-vietnamská láska

Osobní rozvoj Vztahy / 22.7.2013

Znáte osobně nějaký česko-vietnamský pár? A zajímá vás, jak to v takovém vztahu funguje? Představujeme vám Tuana a Lucii.

Naši rodiče je byli zvyklí vídat v práci a někdy i ve školách. Vliv na jejich setkávání měla socialistická spolupráce mezi našimi zeměmi. My, generace 21. století, jsme ve vzájemných vztazích zašli mnohem dál. A to zcela bez ovlivnění státními dohodami. Jednoduše se naše kultury protkly zcela přirozeně, téměř sourozenecky. Už je nevídáme pouze na tržištích a ve večerkách, chodíme s nimi do školky, školy, na pivo a párty. Vidíme je v českých seriálech i na akademické půdě. O koho jde? O banánové děti. Na povrchu žlutí, ale vevnitř bílí. Naši spoluobčané, kteří se narodili vietnamským rodičům, ale vyrůstají v českém prostředí, mají české kamarády a někteří z nich i české lásky. Může vztah mezi Vietnamcem a Češkou fungovat? Jak se na takový vztah tváří rodiny zamilovaných? To a mnohem víc nám osvětlili Tuan a Lucie, kteří spolu chodí čyři a půl roku.

Tuane a Lucie, neměli jste před tím, než jste spolu začali chodit, nějaké předsudky vůči společnosti toho druhého?

Lucie: Tak já jsem měla první zkušenost s Vietnamcema až na gymplu, protože na základce jsem vůbec o Vietnamcích neměla povědomí. Ale pak jsem se začala zajímat o Asii a když jsme spolu začali chodit, tak jsem se o Asii začala zajímat hodně, začala jsem se učit vietnamsky, vařit a tak.

Tuan: Já předsudky žádný neměl, já jsem se tady narodil a od malička jsem byl u český rodiny. Nedělám rozdíly mezi Vietnamcem a Čechem.

[one_fourth align=“right“]

Banánové děti – na povrchu žlutí, uvnitř bílí. To jsou děti vietnamských rodičů, které se narodily a vyrůstají v Čechách.

[/one_fourth]

Tuane, nehledal jsi si partnerku spíše mezi Vietnamkami?

Takhle se na to nedívám. Prostě jsem se zajímal o holky a když se mi holka líbí, tak je jedno, jestli je Češka nebo Vietnamka. Ale Češky mi přijdou hezčí.

A ty, Lucie, nehledala jsi partnera mezi Čechy?

Ve třídě máme ještě dvě kamarádky Vietnamky a od té doby, co jsem se s nima začala přátelit, jsem chtěla mít kluka Vietnamce. Bylo to pro mě něco jiného, ty zvyky a tradice. Líbilo se mi to.

Lucie, jak přijala Tuana tvoje rodina?

Skvělě! Můj táta Tuana úplně miluje. Má ho hrozně rád a máma taky. Ta sice z počátku říkala, proč si nenajdu Čecha, ale pak, když ségra přivedla domů nejprve svého přítele Inda a pak Francouze, tak začala být hodně multikulturní, zvykla si na to a má ho ráda. Celá rodina, brácha i ségra, ho berou skvěle.

Tuane, a jak myslíš, že Lucii přijala tvá rodina?

Myslím, že mají Lucku rádi. Lucka vždycky něco upeče, já to přinesu domů a našim to moc chutná. Co se týče jazykové bariéry, tak to není problém. Naši jsou tu už dvacet let a česky se domluví. Takže se domluví i s Luckou.

Lucie, necítila jsi někdy ze strany Tuanových rodičů nějaké napětí ve vztahu k tobě? Právě proto, že nejsi Vietnamka?

Ne, to nikdy. Žádné napětí jsem nevnímala. Ze začátku, když jsme spolu začali chodit, mi to bylo hodně líto, ale myslím, že když se budu snažit a učit se vietnamským zvykům, tak to problém nebude.

Jak přijímá smíšený pár okolí? zdroj: www.foter.com

Jak přijímá smíšený pár okolí? zdroj: www.foter.com

Nesetkali jste se někdy na veřejnosti s nějakými nadávkami nebo odsuzováním vašeho vztahu?

Lucie: Myslím, že na česko-vietnamský vztah ne. Ale na Vietnamce jako takové ano. Někteří třeba říkají, ať jdou Vietnamci zpátky do Vietnamu a tak. Lidé vidí na Vietnamcích jen špatné věci. Nevím proč, nechápu to. Ale se špatnými reakcemi na vztah jsem se na veřejnosti nesetkali.

Lucie, nežárlíš někdy na vietnamské kamarádky Tuana? Že by mu mohly být třeba mentalitou bližší?

Myslím, že to už bych mohla žárlit i na Češky, v tom takový rozdíl nevidím. Vím ale, že Tuan se na to takhle nedívá, takže nemusím. Tuanovým rodičům by se možná líbila víc Vietnamka, ale když se naučím ty zvyky, naučím se vietnamsky mluvit a vařit, tak sice budu mít jinou barvu kůže, ale v duchu můžu být Vietnamka. Záleží to člověk od člověka. A žárlit vlastně můžu i na kluka, když by měl o Tuana zájem.

A ty, Tuane? Žárlíš?

Když jsem byl mladší, tak jsem určitě žárlil víc. Ale teď děláme víc kompromisů a je to lepší. Jsem spíš tolerantní a Lucce věřím, ale občas mi vadí, když se kolem ní motají kluci.

A jak vnímáte odlišné zvyky a tradice v české a vietnamské kultuře?

Lucie: Já to hodně vnímám ve vaření a slavení svátků, třeba vietnamského dne dětí. Vietnamci slaví mnohem víc.

Tuan: Pro mě bylo hodně nezvyklé, že Češi nevečeří společně. Děti si udělají co chtějí a jí kdy chtějí. U nás doma je zvykem, že večeříme jako rodina společně, je to pro nás hodně důležitý. A do budoucna bychom to takto chtěli mít i s Luckou.

Láska, která překonává rozdílnosti. Zdroj: www.foter.com

Láska, která překonává rozdíly. Zdroj: www.foter.com

Jaké výhody a naopak nevýhody vidíte ve smíšeném mezinárodním vztahu?

Lucie: Vietnamci slaví mnohem víc svátků a podle jiného kalendáře, třeba letos na Valentýna byl vietnamský Nový rok. Výhoda je ta, že můžeme mít dvakrát tolik svátků. Můžeme slavit Vánoce, Nový rok podle nich i podle nás a kdybychom měli děti, tak se jim to určitě bude líbit. To se mi na tom líbí, že ty dvě kultury mají spoustu nových věcí.

Tuan: Nevýhody… nevím. Asi žádné.

A vidíte kolem sebe, že počet česko-vietnamských párů roste? Chodí třeba tví kamarádi, Tuane, spíše s Češkami nebo s Vietnamkami?

Lucie: Přijde mi, že těch párů je víc. Takzvané banánové děti jako Tuan, co tu už vyrostly, mají blíž k české kultuře.

Tuan: U mých kamarádů je to tak padesát na padesát. Někdy chodí s Češkou a někdy s Vietnamkou, podle toho, kdo se jim zrovna líbí.

Tuan a Lucie působí společně harmonickým a vstřícným dojmem. Děkujeme jim za obohacující rozhovor a přejeme, aby ve vztahu měli dvojnásobné, česko-vietnamské štěstí.

Zdroj perexové fotografie: www.foter.com

Alžběta Kalábová

Alžběta Kalábová

"Tajemství radosti je věřit, že je nám vždy dáno to nezbytné k tomu, abychom byli šťastní." (M.Delbrel)

Zanechte komentář



Vaše názory

  • hogreta

    Sama jsem Češka a se svým partnerem – Vietnamcem – jsem necelých šest let, nyní je mi 21 let. Přítel se nedá počítat za typické „banánové dítě“, on je i vevnitř víc Vietnamcem, než Čechem, vyrůstal totiž ve Vietnamu a i zde v Česku se drží vietnamských tradic. Už jsem měla možnost jeho rodné město vidět, vidět školu, do které chodil, seznámit se s kulturou i se vzdálenou rodinou- a musím říct, že mě to v mnohém obohatilo. Mezi mnou a rodinou je trochu větší jazyková bariéra, než jakou popisuje pár ve článku, neboť jeho rodiče umí česky opravdu jen trošku a vzdálenější příbuzní vůbec. Ale vždy se dá tak nějak rukama-nohama vietnamsko-česky domluvit.
    Článek se mi líbí, člověk má vždycky radost, když potká někoho, kdo je mu trošku podobný a kdo se potýká s podobnými problémy, jako on:).

  • Alžběta Kalábová

    Moc děkuji i za Váš příběh. Přeji Vám i příteli mnoho štěstí a radosti z Vašeho vztahu:).