Útěk z Treblinky…

Literatura / 25.7.2013

… aneb Přežil jsem, abych podal svědectví o těch velkých jatkách: Treblince…

Chil Rajchman, muž, který vypráví svůj příběh. O čem? O tom, jak několikrát unikl vlastní smrti v plynové komoře, jak se musel stát kadeřníkem a stříhat nebohým ženám vlasy či o tom, jak byl nucen přenášet mrtvoly do hromadných hrobů…

Jak Treblinka vypadala?

Vyhlazovací tábor Treblinka byl založen v roce 1942 během Operace Reinhard. Skládal se celkem ze dvou částí – Tábora 1 a Tábora 2. Tábor číslo jedna obsahoval kasárny, samotné ghetto, sklady, pekárny, administrativní část (garáže, úřadovny) a přijímací prostor. Ten se skládal z vlakového peronu, baráku kadeřníků, místností ke svlékání, zóny třídění, „lazaretu“ – popravčí místnosti, skladiště oděvů a „Schlauchu“, což byla cesta k plynovým komorám s bílým pískem, lemovaná stromy.

Plánek tábora. Zdroj: Wikimedia Commons

Plánek tábora. Zdroj: Wikimedia Commons

Celý tábor číslo dvě byl vyhlazovací prostor čili plynové komory, jámy (hromadné hroby), hranice pro spalování těl a pár domů pro vězně z tohoto tábora, kteří zde pracovali.

Transporty přijížděly pravidelně až do 15. prosince 1942, což znamenalo zhruba deset tisíc usmrcených osob denně.

Kniha je věnována všem, kterým nebylo umožněno vyprávět. „Dokonce i když je strašná, spisovatel musí říkat pravdu a čtenář ji musí znát. Odvracet hlavu, zavírat oči, nevšímat si znamená vysmívat se vzpomínce těch, kteří zahynuli.“  Vasilij Grossman

Pro lepší představu a orientaci kniha obsahuje mapu Polska v roce 1943, mapku železniční sítě, nákres vyhlazovacího tábora a dobové fotografie.

Po několika minutách je slyšet výkřiky úzkosti. Objevují se nahé ženy. Jeden vrah v chodbě jim naznačuje, aby běžely naším směrem. Bez slitování šlehá bičíkem a křičí: „Schneller, Schiller, rychleji!“. Dívám se na ty ženy a nevěřím vlastním očím. Každá z nich se posadí před jednoho holiče.

Úryvek z knihy

Celá kniha je opravdu pro otrlé. Chil Rajchman zde totiž popisuje každičký kousek svého dne v táboře. Nečekejte proto vyprávění o krásné ranní snídani a odpolední lehké prácičce. Je potřeba postavit se k pravdě čelem. Postavit se čelem ke krutému životu, který měli vězni ve vyhlazovacím táboře Treblinka… pokud vůbec nějaký život měli.

Vzpomínkový památník v Treblince. Zdroj Wikimedia Comonns

Vzpomínkový památník v Treblince. Zdroj Wikimedia Comonns

Chil Rajchman byl jeden z těch všech, kteří museli přenášet mrtvoly na nosítkách a házet je do jámy, stříhat všechny vlasy nebohým ženám, trhat zlaté a umělé zuby mrtvým obětem, zpívat a tancovat při plynování jiných bratrů a sester či spát na tvrdé podlaze a vykonávat potřebu před ostatními v rohu místnosti.

Jsou asi čtyři hodiny. Ze třiceti kamarádů, kteří sem byli přivedeni se mnou, vidím už jen šest, kteří přežili. Ostatní se jeden po druhém museli svléknout, sestoupit do jámy a dostali kulku do hlavy. Dokonce nebylo slyšet ani zasténání. V jámě dva Židé rovnají mrtvé.

Úryvek z knihy

V srpnu 1943 vězni uspořádali vzpouru. Po dlouhých přípravách a domluvách, aby nikdo nic nepoznal, oba tábory začaly najednou. Vytvořili kopii klíče od skladu zbraní, zabili stráže a postupně zlikvidovali důležité množství vrahů k tomu, aby dokázali přestříhat ostnatý drát a utéct. Několika tisícům Židů se útěk povedl a několik desítek Židů bylo zavražděno… A jak to bylo s Chilem Rajchmanem?

Zdroj perexové fotografie: Martina Baierová, Generace 21

Martina Baierová

Martina Baierová

Editorka sekce Cestování a šéfredaktorka portálu, která se snaží jít vždy za svým snem. A hlavně se nevzdávat, že jo.

Zanechte komentář