Vzpomínky na dětství

Máte úctu ke své rodině, nebo jí pohrdáte?

Osobní rozvoj Vztahy / 25.7.2013

Rodinu si člověk nevybere. Jak se svými příbuznými vycházet?

,,Rodina může člověku pomoci, ale taky ho může úplně zlikvidovat. Nejhorší je, že si nikdo nemůže vybrat, kam se narodí,“ říká mladý muž, který vyrostl ve velmi problematické rodině.

Jak moc nás ovlivňuje prostředí, ve kterém vyrůstáme? A jak hluboké jizvy v nás zanechává?

Rodina je skupina osob, která je navzájem spjata pokrevními svazky, manželstvím nebo adopcí. Nejdůležitější věc, kterou bychom si měli uvědomit je fakt, že dospělí členové jsou zodpovědní za výchovu svých dětí. Ve smyslu zabezpečení jejich biologických, ekonomických, sociálních i psychologických funkcí. Poskytování zázemí, uspokojování potřeb a navíc rodina zprostředkovává zkušenosti, které nelze získat jinde.

Každá rodina má také svůj hodnotový systém, který ovlivňuje chování jejich členů.  Pokud je ale rodina v nějakém směru dysfunkční, některé důležité potřeby těchto lidí zůstanou neuspokojeny a rodina se pro ně stane spíše zdrojem zátěže. Pokud jde o dítě, jehož osobnost se teprve začíná rozvíjet, mohou mu důsledky narušených rodinných funkcí ovlivnit vývoj a deformovat jeho další průběh negativními vlivy.

„ Říká se, že děti by měly zažívat i hádky. Jednak samy vidí, že není vše ideální a nerostou v oploceném zámku, a jednak se z toho samy učí. Problém je, že by to měly být spíše konstruktivní hádky a měly by končit nějakým usmířením, což asi každý ví, že ne vždy je tak jednoduché,“ tvrdí čtenářka Jana.

Pokud jde „jen“ o hádky, můžeme malinko přivřít oči. Neměly by však být na denním pořádku a navíc doprovázeny ničením věcí, fyzickým napadáním a vyhrožováním. Hranice mezi těmito dvěma světy však někdy bývá až moc tenká.

Týrání dítěte je neúměrné a opakované fyzické a psychické trestání, kdy rodiče svou hrubostí a bezcitností a zlým nakládáním ohrožují zdraví dítěte nebo jeho vývoj.

Rodinu si nevybíráme, ale měli bychom se naučit spolu vycházet! Zdroj: freephoto.com

Rodinu si nevybíráme, ale měli bychom se naučit spolu vycházet! Zdroj: freephoto.com

Důvodů, které vedou k takovému chování, může být spousta. Rodiče můžou být mladí a nevyzrálí, nezvládají své emoce, stres a vlastní problémy, a tak si své nahromaděné napětí vybijí na dítěti. Jak se takové dítě cítí? Co to s jeho dětskou dušičkou udělá? Dítě tuto situaci vnímá jako příkoří a bezmoc. Pokud se chování rodičů nezlepší a drží se takzvaně pod pokličkou, tak má potom problém tendenci „vybublat na povrch“ v rodině, kterou si týraný člověk založí v dospělosti.

Náš pohled tedy může být různý. Jinak vzhlíží ke své rodině člověk, která mu dopřála všechno, a jinak jedinec, který od rodiny nedostal nic a vzpomínku na své dětství raději vytěsnil…

Zeptala jsem se: Vážíte si svých rodičů?

 „Samozřejmě. Dávají mi vše, co potřebuji.  Přístřeší, oblečení, jídlo, peníze, lásku. Jsou to ti, kteří mě přivedli na tento svět, tak co bych to byl sakra za člověka, nemít k nim žádnou úctu? Lidé by měli začít víc respektovat své rodiče. Protože jednou přijde den, kdy nebudou mít šanci říct jim, jak moc je mají rádi,“ odpověděl na mou otázku čtenář Pavel.

„Vážím si jich velice, i když máme často na věci jiný názor. Jsou to lidé, kteří mi dali život, vychovali mě, podporovali a nyní mě respektují a nedovedu si představit, co by se muselo stát, abych byla schopna napsat, že si jich nevážím,“ tvrdí Petra z dobře situované rodiny.

„Měla jsem rodiče, kteří mě nikdy neobjali. Jednou, když mi bylo nejhůř a přišla jsem za nimi, že mi v náručí zemřel nejlepší kamarád, tak mi máma jen odsekla: Nezblázni se z toho, mně umřela máma v osmnácti a taky jsem se nesložila! Přitom jen stačilo obejmout a říct, že to bude dobré, nic víc. Dále si vzpomínám, jak ji otec bil, kopal do ní a ona se s ním nebyla schopna rozvést, nechali nás oba  se na to dívat. To jsou jen malé střípky. Na druhou stranu vše zlé je asi k něčemu dobré. Od plnoletosti žiju sama, umím se o sebe postarat, jen tak něco mě nerozhází. Bohužel tyhle vlastnosti jsou vykoupené příliš velkou bolestí na to, abych jim odpustila,“ svěřila se mi se svým smutným příběhem čtenářka Zuzana.

 

Bohužel každý z nás nemůže říct o své rodině to stejné, i když by si to z celého srdce přál. Život sice není vždycky černobílý, ale některé křivdy v nás zůstanou po dlouhý čas. Pak už je jen na nás, jak se svým životem naložíme, jestli budeme opakovat chyby svých rodičů, nebo se z nich poučíme a začneme pěkně nanovo.

Zdroj perexové fotografie: foter.com

Ivana Prášková

Ivana Prášková

Jsem veselá, optimistická povaha. Mám ráda lidi, zábavu. Dychtím po nových informacích, chci poznat nepoznané, chci začít vše, co mi život přináší. Snažím se žít naplno, aby každý den v mém životě stál za to!! Moje oblíbené motto :"Per aspera ad astra!!" :)*

Zanechte komentář