Sny jsou od toho, aby se žily, tvrdí cestovatelé, kteří embéčkem projeli svět

Cestování / 29.7.2013

V roce 2008 se dva dobrodruzi vydali na cestu kolem světa. K dispozici měli jen nadšení, odhodlání, starou Škodovku a v kapse pár peněz.

Přinášíme vám rozhovor se členem česko-slovenské dobrodružné výpravy, Michalem Vičarem. Prozradil nám, jak se nápad zrodil, co je v průběhu cesty potkalo i to, proč si vybrali zrovna Škodu 1000 MB, kterou přejmenovali na Julii. Celý článek o těchto mladých dobrodruzích si můžete přečíst zde.

Jak se zrodil nápad na výpravu kolem světa starou škodovkou?

Asi před čtyřmi lety jsme s bratrancem Martinem trénovali na horostěně. Oba se totiž věnujeme lezení po skalách. Když jsme potom šli na pivo, tak asi po pátém nás napadlo, že bychom mohli objet zeměkouli. Shodli jsme se na tom, že by bylo super uskutečnit tuto cestu starým autem, mj. proto, aby nás to moc nestálo. Tehdy jsme se i my tomuto bláznivému nápadu smáli. Přestože ani jeden z nás nerozuměl autům a motorům, následující den ráno jsme se rozhodli ideu zrealizovat.

Co na tento nápad říkalo okolí, zejména rodina?

Většina lidí z našeho okolí tvrdila, že nemáme šanci cestu úspěšně zvládnout. Má rodina z našeho nápadu také nebyla zrovna nadšená, báli se o mě. Mamka se mnou dokonce několik dní nemluvila. Táta byl také proti, ale sám míval podobné nápady a tak měl alespoň trochu pochopení. Prohlásil, že když mi to nemůže zakázat, tak mě alespoň podpoří. S mamkou jsme se usmířili až v den slavnostního odjezdu – jednak asi měla strach, že mě už nikdy neuvidí, a jednak až na náměstí, ze kterého jsme vyráželi, viděla, že jsme se opravdu pečlivě připravovali.

Výprava projela čtyři světadíly. Zdroj: Michal Vičar

Výprava projela čtyři světadíly. Zdroj: Michal Vičar

Jak dlouho jste celou cestu připravovali?

Asi rok a půl. Posledních osm měsíců jsme se pak cestě věnovali skutečně intenzivně. Snažili jsme si zjistit veškeré potřebné informace o vízech, cestách, převozech auta přes oceán a zajistit si také mediální pozornost a poté i sponzory. Především díky sponzorům jsme tuto cestu mohli podniknout. V té době jsme totiž dohromady měli na účtech asi mínus osm tisíc korun.

Podle čeho jste vybírali místa, která navštívíte?

Výběr státu do značné míry závisel na tom, které země jsou průjezdné. Do některých států – jako je například Čína, vás v podstatě s autem nevpustí, jinde jsou cesty sjízdné například v období sucha. Pak je asi vhodné se vyhnout zemím s aktuálně probíhajícím válečným konfliktem. Co se týče konkrétních míst, plán jsme si dělali jen na několik dní dopředu a spíše jsme se nechali vést náhodou a doporučeními místních lidí.

Cestu jsme mohli podniknout díky sponzorům, na účtě jsme měli dohromady totiž asi minus 8 tisíc korun.

Co byste nám pověděli o Julii, hlavní hrdince Vaší cesty?

Tzv. tisícovka je tradiční české auto s moc pěkným designem. Tu naši jsme koupili asi tři měsíce před odjezdem v relativně dobrém stavu přes inzerát. Vyrobena byla v roce 1969 a oproti sériovým modelům jsme ji téměř vůbec neupravovali. Jen jsme si dovnitř namontovali pohodlnější sedačky a dali plech pod motor a převodovku, aby se nepoškodily. Důvodů, proč jsme zvolili tento typ auta, je celá řada.

Jízda Ruskem. Zdroj: Michal Vičar

Jízda Ruskem zanechala na Julii následky. Zdroj: Michal Vičar

Pořídit si embéčko je dnes jednoduše levná záležitost. Důvodem bylo i to, že tento stroj je natolik jednoduchý, že jej kdekoliv na světě není problém nechat opravit. Za veškeré opravy za cestu kolem světa jsme dali asi 10 tisíc korun. Současně naše Julie přitahovala velkou pozornost místních lidí, což nám hodně ulehčovalo, například při komunikaci s policií či celníky. Často, když jsme někde zaparkovali, lidé za námi a Julií přicházeli, na všelicos se  vyptávali nebo nás rovnou zvali k sobě domů. Nezanedbatelnou roli hrála také mediální pozornost. Věřili jsme totiž, že se tohoto tématu chytnou noviny a že nám to pomůže oslovit sponzory, což se nakonec podařilo.

Měli jste nějakou navigaci, nebo jen mapu?

Ne, GPS jsme neměli, pouze mapy a kompas. Bylo tomu ze tří důvodů. Jednak jsme se obávali, aby vystavená na palubovce nelákala nežádoucí pozornost zlodějů. Dále pro mnohá místa, kterými jsme měli projíždět, stejně neexistovaly satelitní mapy. Také nám připadalo zajímavější a romantičtější nenechávat vše na elektronice a cestovat postaru. Mám pocit, že když se člověk orientuje podle map a ukazatelů, mnohem více vnímá a prožívá okolní krajinu, než když slepě následuje navigaci.

Julie pózuje v San Franciscu. Zdroj: Michal Vičar

Julie pózuje v San Franciscu. Zdroj: Michal Vičar

Drželi jste se striktně dle plánu, nebo jste i trochu improvizovali?

Striktní plán jsme neměli – tedy mimo států a základních bodů, kterými jsme museli projet – což bylo dáno především průjezdností cest a vhodnými přístavy pro přepravu embéčka přes oceán. Jinak jsme v podstatě neustále improvizovali.  Cestování nám navíc přinášelo tolik nenadálých situací, že by bylo technicky v podstatě nemožné se pevného plánu držet. Vzpomínám si například, že ještě v Rusku jsme měli domluvené na příští den ubytování v sibiřském městě Chita – vzdáleném půl dne jízdy. Nakonec nám však kvůli různým peripetiím, poruchám a nenadálým situacím cesta trvala pět dní.

Ve které zemi jste se cítili nejlépe?

Líbilo se nám v podstatě všude, ale kdybych měl vybrat jeden stát, tak to bude Guyana v Jižní Americe. Guyančani byli velmi pohostinní a země jako by naplňovala písničku Don‘t Worry, Be Happy. Dům mi sice padá na hlavu, ale nic neřeším, vše je v pohodě a radši si dáchnu.

Michal a Martin v Petrohradě. Zdroj: Michal Vičar

Michal a Martin v Petrohradě. Zdroj: Michal Vičar

Je nějaký zážitek, na který nikdy nezapomenete?

Těch zážitků je obrovské množství. Například když nám Julii nechtěli devět dní pustit v USA z přístavu a zavřeli ji i do karantény. To jsem fakt zuřil. Nezapomenutelná však byla i amurská dálnice na východě Sibiře, která spíše připomínala naši polňačku, nebo Údolí smrti, nejteplejší místo Ameriky, kde nás stihla sněhová vánice, či plavba po Karibských ostrovech. Jinak převažují pozitivní zážitky nad těmi negativními, těch bylo jen pár.

Jaká situace byla za celou dobu nejrizikovější?

Před odjezdem jsem tvrdil, že nejvíce reálné nebezpečí pro nás nebudou místní kriminální živly, o kterých tak rády referují tuzemská média a vytváří hodně zkreslený obraz reality, ale havárie. Tato předpověď se ukázala jako pravdivá. Ve Venezuele nám totiž v jednom městě před křižovatkou selhaly brzdy, a Julie tak narazila do autobusu. Naštěstí se nám nikomu nic nestalo. Embéčko to sice odneslo poničeným předkem, ale naštěstí má motor vzadu, a tak zůstal nepoškozen. I proto jsme mohli pokračovat dále.

Julie na mexickém vrakovišti. Zdroj: Michal Vičar

Julie na mexickém vrakovišti. Zdroj: Michal Vičar

Krátce po příjezdu vám vyšla skvělá knížka z této cesty. Byl to plán již před cestou, nebo jste se tak rozhodli na základě zážitků?

Byl to plán již před cestou. Jeden ze sponzorů totiž podmínil svůj finanční příspěvek napsáním cestopisu. I proto jsem si vedl velmi stručný deník, na základě kterého jsem pak cestopis sepsal.

Co vám tento projekt dal a co vzal?

Naším krédem bylo, že sny jsou od toho, aby se žily. Ten náš jsme si splnili a vědomí, že když si za něčím jdete, tak toho můžete dosáhnout, mě v životě posiluje.

Byla to pro mě úžasná zkušenost. Doporučil bych takovou cestu každému, kdo má odvahu vyrazit. Za sebe říkám, nejnáročnější je odjet, pak už je to legrace.

Nejnáročnější je odjet, pak už je to legrace.

Asi největší oběť je vyhřezlá plotýnka v zádech pár měsíců po návratu. Domnívám se, že za to můžou nárazy a dlouhá doba strávená vsedě za volantem.

Julie a Gransabana. Zdroj: Michal Vičar

Julie a Gransabana. Zdroj: Michal Vičar

Plánujete další cesty po světě?

Od té doby jsem byl s kamarády v Mongolsku. Vypravili jsme se tam Transsibiřskou magistrálou. Pak jsme také byli v Kyrgystánu. V obou zemích jsme především jezdili na koních po tamních stepích. Teď v lednu se mi však narodil syn Vojta, a tak mám na řadu let docestováno.

Zdroj perexové fotografie: Michal Vičar

Eliška Marková

Eliška Marková

Cestování, fotografování, běh a politika, to je moje!

Zanechte komentář