Ona v Ugandě a on v Čechách, funguje to?

Osobní rozvoj Vztahy / 2.7.2013

Vzdálenost je na lásku jako vítr na oheň. Malou uhasí, velkou rozdmýchá. Jak ovlivnil jeden vztah velký sen o pomoci v Africe?

Většina z nás o něčem sní. A snad každý z nás touží po šťastném vztahu. Někteří z nás jistě zažili chvíle, kdy člověk, se kterým jsme v partnerském vztahu, má sen, který se s běžným životem nedá úplně snadno skloubit. Třeba když oba studujete a on chce veškeré své úspory investovat do koupi přístroje, který jeho a nebo vás oba bude se hřmotem vozit cestou necestou. Nebo když ona zatouží nakoupit krásné vintage vybavení do vašeho společného bytu, který utáhnete jen tak tak. Některé sny se plní těžko, zvlášť když je omezuje ta věc, která je až na prvním místě – peníze. Ale co když svou životní cestu spojíte s člověkem, jehož snem je pomáhat v Africe? Může takový vztah fungovat navzdory tomu, že vy sám přímo po něčem takovém neprahnete? Pozná se pravá láska tak, že rozvíjíte sny toho druhého jen kvůli němu samotnému? A bez zištných důvodů? O tom, jak jedno mladé manželství může ovlivnit dlouholetý sen pomáhat v Africe, se s námi podělili Markéta (27) s Josefem (30), kteří si své ano navždy slíbili před pěti lety.

Markéta byla jako zdravotnice půl roku v Ugandě. Do Ugandy se dostala díky organizaci Shalom for Uganda (www.shalomforuganda.cz). Její manžel Josef jí přijel za celou dobu na tři týdny navštívit. Jak tato zkušenost ovlivnila jejich vztah?

Milý Josefe, věděl jsi o Markétiných snech pomáhat jako lékařka v Africe před tím, než jste se brali? A co když se sen začal stávat skutečností? Nechtěl jsi, aby Markéta zůstala „nohama na zemi“ a hlavně v Evropě?

O Markétiných plánech jsem už od začátku věděl. Vzpomínám si, že rodiče od Markét z toho měli radost, že konečně přestala s tou Afrikou … ale jenom na čas. Když se začaly její plány naplňovat, tak to i pro mě byla radost.

Milá Markéto, plánovala jsi svou cestu do Afriky od začátku s Josefem, nebo jsi počátky držela v utajení a seznámila ho se svým plánem až v průběhu?

Do Afriky jsem toužila jet, už když jsem byla na základce. Cesta do Ugandy tedy byla pro mě hodně dlouhá. Pepa od začátku našeho vztahu věděl, že mě Afrika volá. Vždycky jsem přemýšlela „nahlas“, jestli se to vyplní. Chtěla jsem, abychom mohli jet spolu. To ale nešlo. Pepa byl ale posledním impulzem k tomu, abych začala vážně hledat někoho, s kým bych mohla do Afriky jet.  Popoháněl mě, abych se nevzdávala.

To zní až neuvěřitelně. Josefe, nebál jsi se o svou ženu?

O Markét jsem se nebál. Měl jsem strach z toho, aby se jí tam líbilo a aby její práce tam měla smysl. Nebezpečí jsem si radši nepřipouštěl.

Poslat svou lásku za jejím snem?zdroj: www.foter.com

Poslat svou lásku za jejím snem? Zdroj: foter.com

Markéto, v čem jsi cítila největší oporu z Josefovy strany? V čem naopak „brzdu“?

Největší oporu… Cítila jsem ji úplně ve všem. Už jenom to, že mi nedovolil, aby můj velký sen, který se mi zdál víc než bláznivý, jen tak vyprchal.  A když jsme byli v Ugandě, posílal nám třeba léky pro naše pacienty, které se v Ugandě nedají sehnat.  Také nám sháněl finance v Čechách, abychom mohli zakoupit léky a dostat se za našimi pacienty. A jaká byla „brzda“ ze strany Pepy? To, že nemohl být se mnou.

Jak jste spolu po dobu tvého pobytu v Ugandě komunikovali? Nebyl problém s internetem?

Komunikovali jsme spolu prostřednictvím internetu, a to v různé podobě. Měli jsme velice pomalý internet, takže pro mě byly přijatelnější maily. Snažila jsem se do mailu napsat, co jsme v uplynulých dnech zažili. Taky jsme si skypovali, ale to bylo časově náročnější, protože to neustále vypadávalo. Snažili jsme se ale skypovat každý týden, pokud to bylo možné. Od Pepy jsem dostávala i smsky a taky jsem se prozváněli, že na sebe myslíme. Po tom, co se Pepa vrátil z Ugandy, byly naše rozhovory intenzivnější.  Uměl si situaci lépe představit. Věděl, kde se nacházím. Lidé ho nechali pozdravovat, takže byl více vtažený do života v Africe. Psali jsme si ale i dopisy. V Pepových obálkách bylo přibaleno vždycky něco pro radost a hlavně na zub.

Jak jste budovali vzájemnou důvěru takto na dálku? Nevyskytla se u vás někdy žárlivost?

Myslíme si, že důvěru jsme si jeden k druhému získávali v době, když jsme spolu chodili a získáváme i teď, kdy už jsme manželé. Kdyby náš vztah byl nestálý, nikdy by Markét do Afriky neodjela.  Navíc  to nebylo naše první větší odloučení. Na začátku našeho vztahu nás dělilo 200 km, protože já jsem studoval v Hradci Králové a Markét v Plzni. Tak tomu bylo tři a půl roku.

Markéta: Přiznám se, že mi spíš bylo líto, že nemůžu být s Pepou a někdo jiný je. Ale vybrala jsem si to tak sama. A Pepa prý nežárlil.

Jak celá tahle zkušenost ovlivnila váš vztah. Díváte se teď jeden na druhého jinak? Utvrdilo vás to ve vašem rozhodnutí pro manželství?

Vzájemný odloučení nám ukázalo, jak jeden druhýho potřebujeme. Pepy si víc vážím, protože by mě ani ve snu nenapadlo, že mě vyšle na půl roku do tak vzdálený země a bude se radovat se mnou. Nikdy mi ani nenaznačil, že mi to nepřeje nebo že jsem neměla odjet, ba naopak.

Josef: To, že žijeme v manželství vnímáme jako naši životní cestu – jít spolu. I když jsem byl v Plzni a Markét v Africe, i tak jsme byli pořád spolu. Jsme spolu už dlouho (letos to bude 10 let, co jsme se seznámili a začali spolu chodit). Myslíme si ale, že kdybychom nebyli v manželství, odloučení by pro nás bylo těžší.

Pravá láska počká.. zdroj: www.foter.com

Pravá láska počká… Zdroj: foter.com

Za co jste jeden druhému zpětně nejvíce vděční?

Markéta: Jsem ráda za to, že vůbec Pepu mám, neumím si představit, vydat se na takovou cestu sama, i když Pepa se mnou fyzicky nebyl.  Vím, jak moc mě má rád, když mě nechal na půl roku odjet.

Josef: Jsem hrdý, že se Markét rozhodla dělat něco pro druhé lidi.

Doporučili byste tuto zkušenost vztahového odloučení mladým párům? Může to vztah v něčem posílit a obohatit? A jaký je váš recept na stýskání?

Máme takový pocit, že je to velká zkouška, která vztahu může hodně přinést. Tím, že jsme byli odloučeni, člověk se začne poznávat i jinak. Má více času pro sebe, to zní na jednu stranu trochu sobecky, na tu druhou jsme si uvědomili, jak je to pro nás nepředstavitelné, že bychom toho druhého neměli. Určitě nám tedy odloučení přineslo hodně, protože teď, když je Markét zpátky, vážíme si toho, prostě být spolu. A recept na stýskání? Občas se slyšet a vidět díky internetu. Nebo se ponořit do práce a myšlenky na stesk odehnat.

[one_fourth align=“left“]

A recept na stýskání? Občas se slyšet a vidět, díky internetu. Nebo se ponořit do práce a myšlenky na stesk odehnat.

[/one_fourth]

Zdá se, že tak velkolepé věci jako podporovat sen svého životního partnera se ještě stále dějí! Markétě a Josefovi děkujeme za sdílení jejich zkušenosti a přejeme spoustu lásky a odhodlání na další společné cestě životem.

Zdroj perexové fotografie: www.foter.com

Alžběta Kalábová

Alžběta Kalábová

"Tajemství radosti je věřit, že je nám vždy dáno to nezbytné k tomu, abychom byli šťastní." (M.Delbrel)

Zanechte komentář