Odhalte tajemství, jak daleko je slunce

Literatura / 6.7.2013

Také často tápete, co odpovědět nejmenším na jejich záludné otázky? Otevřete tedy knihu Ivana Klímy a inspirujte se!

Jak daleko je slunce. Zdroj: kosmas.cz

Jak daleko je slunce. Zdroj: kosmas.cz

Žánrově velmi rozmanité literární dílo spisovatele a dramatika Ivana Klímy, které bylo přeloženo do mnoha světových jazyků, čítá prózu, dramata, reportáže, fejetony i tvorbu pro děti.

Kniha s názvem Jak daleko je slunce vyšla poprvé roku 1995 v nakladatelství Hynek a v roce 2011 se ke čtenářům navrátila v nové grafické úpravě u příležitosti autorových 80. narozenin, tentokrát v nakladatelství Portál. Je doplněna o tři zcela nové povídky, které spolu s dalšími texty doprovázejí ilustrace výtvarnice Hany Pavlátové, dcery Ivana Klímy. Ta svými obrázky doplňuje většinu otcových děl a činí z nich tak jedinečné umělecké artefakty. Ilustrace umocňují a obohacují celkové vyznění příběhů, s jejichž poetikou zcela souzní.

Dílo Jak daleko je slunce je primárně určeno nejmenším čtenářům ve věku od tří do osmi let, pro něž spisovatel přináší formou poetického vyprávění řadu odpovědí na jejich zvídavé otázky, což ve výsledku náležitě ocení také dospělí. Ve čtrnácti příbězích děti objeví důležité poznatky o původu a rychlosti světla, hodnotě ohně, stáří naší Země nebo hloubce moře, ale také o síle přátelství a věrnosti, ceně svobody pro člověka či o nezbytnosti úcty k přírodě, která obklopuje svět lidí.

Hra na otázky a odpovědi

Dětský čtenář či posluchač se odpovědi na nejrůznější otázky o světě a smyslu existence dozvídá nejprve prostřednictvím krátkých fiktivních rozhovorů, kterými jsou jednotlivé příběhy uvozeny a dále pak modelově přecházejí v souvislá povídání o přírodních jevech a jejich zrcadlení v mezilidských vztazích. Ačkoli se v knize ukrývají i jistá metaforická morální poselství, která z příběhů činí jakési malé filosofické etudy, je to učiněno zcela nevtíravě, jemně a nepedagogicky, bez jakékoli autorovy snahy a potřeby poučovat nebo kázat.

Rafinovaným způsobem Ivan Klíma pracuje s kategorií prostoru a času a svému dětskému adresátovi se mistrně přibližuje také značnou mírou personifikace, která prostupuje celým dílem od začátku až do konce. Věci, rostliny i zvířata v knize myslí, dávají najevo své pocity a vyznačují se charakteristickými lidskými vlastnostmi, které ovlivňují jejich chování. Čtenáře se tak jejich osudy více dotýkají, niterněji je vnímá a prožívá. I ne zcela šťastné konce příběhů jsou zde podány s laskavostí a životní moudrostí dospělého člověka:

…čápice se ani nepohne, jen oči pootevře, umírá. Teď by ještě čáp mohl vzlétnout a pustit se na jih, své družce už nepomůže a on by snad ještě doletěl, protože je velký a silný, byl nejsilnější v hejnu. Ale jak by mohl odletět, když čápice tady leží ve sněhu?

Čas na čtení. Zdroj: foter.com

Čas na čtení. Zdroj: foter.com

Rodiče se nemusí obávat, že si jejich dítě z četby nebo z poslechu předčítaného textu odnese nepříjemné či jinak negativní zážitky. Dětský adresát si naopak díky této knize nenásilně utváří první představy o tom, co je na světě přirozené, dobré a zlé a v neposlední řadě získává neomezený prostor k rozvíjení své fantazie.

Síla mateřského jazyka

Ivan Klíma provází celou knihou svého malého čtenáře za pomoci přístupného a lehce srozumitelného, ale zároveň i bohatého jazyka, s nímž se adresát čtením postupně aktivně seznamuje a který mu umožňuje rozšířit si vlastní slovní zásobu. Díky tomu lze knihu Jak daleko je slunce bezesporu zařadit mezi umělecky  hodnotná díla literatury pro děti, které náležitě plní všechny funkce, jimiž se má tento okruh tvorby vyznačovat.

Smysluplnost díla jistě ocení především dospělí, kteří si díky Klímově knize mohou naplno užít návrat do dětství nebo jen prostě vychutnat krásu jazyka, kterým autor vypráví. Nebojte se být zase dětmi!

Klíma, Ivan. Jak daleko je slunce. Praha: Portál, 2011.

Zdroj perexové fotografie: foter.com

Andrea Kopečková

Andrea Kopečková

Zanechte komentář