Chuck Palahniuk, muž, který udělal z bizarnosti kult

Kultura Literatura / 27.6.2013

Pokud hledáte autora, který se nebojí pustit do jakýchkoliv vod, jste na správné adrese.

Chuck Palahniuk nepatří mezi autory, kterým když v Česku vyjde kniha, je na jejich počest spuštěna velká mediální kampaň s hlavním mottem – „bestseller“. Nezáleží už jakého místa, státu, či deníku. Toto privilegium si poslední dobou užívají hlavně severští autoři a pak autorky upírů blyštících se na slunci.

„Marlina životní filosofie, řekla mi, je, že může zemřít každým okamžikem. Tragédií jejího života je, že neumírá.“ (Klub rváčů)

Chuck Palahniuk... Zdroj: thinksquad.net

Chuck Palahniuk… Zdroj: thinksquad.net

Když se však řekne Klub rváčů, spoustě lidí se nadšeně rozzáří očička – něžnější pohlaví si vzpomene na polonahého Brada Pitta a to silnější na to, jak si tam ten samý člověk neustále z někoho dělal boxovací pytel.

Tento v dnešní době již kultovní film je natočený podle stejně kultovní knihy stejného názvu jejímž autorem je právě Chuck Palahniuk. Ale dost o Klubu rváčů, protože většina z nás si vzpomíná, že prvním i druhým pravidlem Klubu rváčů je nemluvit o něm.

Hlavní hrdinové Palahniukových knih mají často jeden společný rys – svým vlastním, mnohdy bizarním způsobem se vyrovnávají s nespokojenostmi v jejich životech. Jako třeba mladík č. 72, který se v románu Snuff chce setkat se svou biologickou matkou. Biologickou matkou, slavnou pornoherečkou na sklonku kariéry, jež se do dějin chce zapsat obsloužením 600 chlapů. A u toho zemřít.

 „Jestliže nevíte, co chcete, budete mít nakonec spoustu toho, co nechcete.“

Palahniuk je cynik. Nebo alespoň jeho hrdinové takoví bývají. Většina z nich se na svou životní situaci, popřípadě na svět kolem nich dívá s někdy až nezdravým despektem. Jako třeba třináctiletá Madison z jeho posledního románu Prokletí.

Dcera nechutně bohatých rodičů, která poněkud nezvládla svou první a poslední zkušenost s trávou, se dostává do pekla. Zde pak s nadhledem, suchým humorem a občas značně nevybíravě glosuje nejen svůj dosavadní život na zemi, své rodiče, ale i své spolubydlící a potvory v pekle a vlastně celý pobyt tam. Jako bonus začíná každá kapitola docela zábavnými dopisy Satanovi. Jsi tam, Satane? Tady Madison.

Palahniuk v českém vydání...  Zdroj: Veronika Mahdalová, Generace 21

Palahniuk v českém vydání… Zdroj: Veronika Mahdalová, Generace 21

Palahniuk není typický kritik, spíše vše pozoruje. Krásným příkladem může být kniha Neviditelné stvůry, což je mimochodem jeho románová prvotina. Tu mu však nakladatelé na první pokus odmítli vydat, protože se jim zdála příliš nechutná.

Je pravda, že Palahniuk se detailním popisům různých částí lidského těla a procesů nebrání. Autor v románu naráží na konzumní život dnešní společnost a veškeré ideály, které jsou nám médii prezentovány.

 „Všichni umřeme,“ povídá: „Cílem není žít věčně, cílem je vytvořit něco, co věčně žít bude.“

Palahniukovy knihy poměrně často začínají koncem. První kapitola Programu pro přeživší představuje Tendera sedícího samotného v uneseném letadle, kde čeká, až mu dojde palivo, letadlo se zřítí a on zemře. V dalších kapitolách se pak postupně dozvídáme Tenderův životní příběh až do momentu, kdy kniha začala.

Poslední Palahniukův román Prokletí... Zdroj: odeon-knihy.cz

Poslední Palahniukův román Prokletí… Zdroj: odeon-knihy.cz

Dvorním českým vydavatelstvím Palahniuka se stal Odeon, konkrétně jejich edice Světová knihovna.

Mimo výše zmíněných románů najdeme v českých knihkupectvích i Zalknutí, které bylo také zfilmováno a po Klubu rváčů je to nejúspěšnější Palahniukova kniha. Ukolébavka je zpovědí novináře, který vlastní dětskou knížku pohádek s jednou smrtící říkankou. V Deníku hledá odpověď na otázku, kde umělec vlastně bere inspiraci pro svá díla prostřednictvím životem zklamané Misty. Pygmej byl jeho jakýmsi pokusem o posunutí hranice jazyka (upřímně docela nepřekousnutelné dílo). A nelze zapomenout na povídkovo-románovou knihu Strašidla.

Chuck Palahniuk není autor píšící pro masy a slabší povahy. Kdyby byl, rozhodně bychom v jeho knihách nenašli např. takovéto pasáže: „Jaké bylo prožít tenhle den, tomu se asi nejvíc ze všeho podobá, když si vytřete zadek zezadu dopředu. Jste na záchodě. Nemyslí vám to, a tak si popatláte sračkama zadní stěnu té scvrklé, povislé kůže.“ Jenže právě tato brutální otevřenost dělá Palahniuka Palahniukem a pro ni ho jeho fanoušci milují.

Rada na závěr – při četbě raději moc nejezte (může se stát, že se vám občas obrátí žaludek) a rozhodně nenechávejte jeho knihy na stole při návštěvě zvědavých prarodičů. Mohlo by se stát, že je budete mít doslova a do písmene na svědomí.

Zdroj perexové fotografie: theworldofjoyce.files.wordpress.com

Veronika Mahdalová

Veronika Mahdalová

I'm almost never serious and I'm always too serious. Too deep. Too shallow. Too sensitive, too cold-hearted. I'm like a collection of paradoxes...

Zanechte komentář



Vaše názory

  • Nell

    Super!!!