Jak se dá vlastně žít a přežít

Kultura Literatura / 19.6.2013

Uprostřed něčeho tak nesmyslného jako je válka?

Obyvatelé jednoho domu

Příběh o lidské nenávisti, ale i o manželské lásce a ochotě pomoci potřebným navzdory vlastnímu strachu. Novela Bez krásy, bez límce je psychologickou studií mezilidských vztahů za druhé světové války. Autorka Hana Bělohradská nás zavede do malého činžovního domu v Praze. V několika krátkých kapitolách jako čtenáři postupně nahlížíme do bytů nájemníků a seznamujeme se s nimi.

Novela vyšla poprvé roku 1962 a od té doby se dočkala dalších tří vydání. Naposled ji vytisklo nakladatelství Academia roku 2001. Zdroj: antikvariat-cesko.cz.

Novela vyšla poprvé r. 1962. Od té doby se dočkala dalších tří vydání. Naposled nakladatelství Academia, 2001.
Zdroj: antikvariat-cesko.cz.

Jako první se v příběhu objevuje židovský lékař Armín Braun, starý osamělý muž, který každým dnem čeká dopis povolávající k transportu. Dále se seznamujeme s mladými manželi Šidlákovými, kteří ve svém bytě ukrývají muže prchajícího před gestapem.

O poschodí výš bydlí stárnoucí ovdovělá učitelka hudby a hned vedle manželé Vochozkovi, ti se snaží donutit syna Honzu chodit na klavír. Dalšími obyvateli domu jsou Jirákovi, staří rozhádaní manželé, a starý učitel Dvořáček.

Kdo ukryje raněného?

Celý příběh začíná v okamžiku, kdy Šidlák hledá u doktora Brauna pomoc pro muže, kterého ukrývá. A starý doktor pomůže. O několik dní později však muže hledá v domě německé gestapo. Braun se sám nabídne, že pacienta ukryje u sebe v bytě, aby před trestem uchránil mladé manžele a jejich dítě.

Má strach, ale udělá to. Proč? Možná ze soucitu a možná proto, že nemá co ztratit. Buď koncentrační tábor, nebo šibenice. A možná proto, že ani nevěří, že se zachrání, ať už jakkoli.

Ale ono se to přece povedlo. Gestapo prohlíží postupně všechny byty, ale u Brauna se nijak neobtěžuje. Voják nepředpokládá, že by starý Žid měl tolik odvahy ukrýt uprchlíka.  Doktorův vyděšený obličej ho v tom jen utvrdí. Hledání vzdá a odchází. O několik dnů později dům opouští i raněný, teď už opět v pořádku.

Když jsem byla malá, brečela jsem nad popravou Marie Stuartovny: taková jedinečná, vznešená tragédie – krásná mladá královna s velkým límcem. Teď slyším o popravách každý den, vžilo se to skoro jako kopaná, a nebýt setsakramentskýho štěstí, mohla jsem dneska klidně napodobit Stuartovnu – jenomže bez krásy a bez límce.

Ti, kdo nemají uniformu

Novela není jedním příběhem, ale sérií drobných propletených příběhů, které se odvíjí zcela klidně a pomaličku. To, že se vše odehrává uprostřed rozběsněné války, je připomínáno jen přítomností německých vojáků nebo raněného odbojáře. Povětšinou ale nasloucháme hlasům postav, které žijí spíše vlastními všedními starostmi,  snaží se jen žít a přežít.

Nemají uniformu, nestojí v přímé palbě bez hnutí brvou. Mají strach a těžko by bojovali v první linii. Přesto i tito drobní, nevýznamní lidé bojují své velké bitvy. Neřídí se ale rozkazy velitele, ale pouhým slušným vychováním, je to obyčejná solidarita, soucit s druhými, který je pohne k činu.

Ironie? Osud?

V životních osudech jednotlivých postav je ale hořce cítit ironie osudu: židovský lékař, sám odsouzen k smrti, zachrání život muži, který bojuje v protinacistickém odboji. Učitelka hudby vlastně nikdy své žáky nedokázala nic naučit – přesto je to ona, kdo v malém Honzovi Vochozkovi objeví hluboké hudební nadání…

Veškeré vnitřní monology postav, toky myšlenek a úvahy směřují k jedinému poznání: že to totiž není ta zlá válka, která zničila tolik životů, že to nebyl ten zlý nacismus, který napáchal tolik zla. Ale lidé. Ti to byli, ti to vymysleli.

Postavy novely válku neberou jako prostor pro velké činy, které nás proslaví a přinese úctu těch, co přijdou po nás. Válka je pro ně především něčím, za co je nutné se stydět, a něčím, co už nikdy nemůže být nijak odčiněno. Světová historie je pro ně historií válek a násilí.

… Himálaj jsou dětské bábovičky na písku proti předělu, který vytváří mezi lidmi nenávist.

Zvonec nezvoní, konec nekončí

Jak příběh vlastně skončí? V poslední kapitole se opět po čase setkáváme s doktorem. Na posledních řádcích novely se odehrává scéna, kdy doktor Braun vykonává nucené práce. Spolu s dalšími Židy je hlídán německými vojáky. Brauna zpovzdálí pozoruje malý Honza. Chtěl by pomoci… Najednou vidí, že doktor Braun odkládá lopatu, chytá se za srdce a  pomalu se sune k zemi.

Když na něj německý voják napřahuje pušku, Honza najedou ví, co dělat, ví, jak pomůže – rozběhne se a vojáka porazí. Vzápětí se zvedne a je jasné, že musí utíkat jako ještě nikdy. A tak běží. Čtenáři v uších zní kroky německého vojáka, který Honzu pronásleduje, ale tím vyprávění příběhu končí. Nebo nekončí? Co myslíte, stačil utéct a zachránit se?

Zdroj citací: BĚLOHRADSKÁ, Hana. Bez krásy, bez límce. 4.vyd. Praha: Academia, 2001. s. 77 a 42. ISBN 80-200-0888-8.

Zdroj perexové fotografie: foter.com

Hanka Fílová

Hanka Fílová

"S otevřenýma očima prošel jsem touto zemí. Je krásná! Vždyť víte. Byla mi možná víc než všechny lásky najednou a její objetí trvalo celý život." - Jaroslav Seifert, Morový sloup

Zanechte komentář