My děti z pokažených hnízd

Osobní rozvoj Vztahy / 10.6.2013

Nenarodili jste se zrovna do cukrové vaty, ale spíše do polorozpadlého hnízda? Pak je tento článek možná i (pr)o vás.

Nemám ráda generalizování. Tvrzení typu „Muži od nás potřebují slyšet…“ nebo  třeba „Ženy od vztahu očekávají…“ mě občas pěkně zvedají ze židle. Možná je to mou neustálou potřebou svobodného dýchání, ale škatulky a klícky (byť zlaté a stylové) mě prostě tlačí. Navzdory tomu si jedno malé zobecnění dovolím použít. Zkušenost praví, že na světě jsou dva typy lidí. Jedni, co na své dětství vzpomínají jako na rá,j a pak jsme tu my.

Jak jsme na tom?

[one_fourth]

A chceme mít jisto, že někde je hnízdo, že někde je někdo, kdo čeká na nás, na návrat..

(text: Vlaštovky, kapela: Traband)

[/one_fourth]

Statistiky a bedliví mravokárci naši dobu, co se rodin a vztahovosti v nich týče, hodnotí jako „v troskách“. Každé druhé manželství se rozvádí a ti co spolu vydrží, tak stejně skutečně jen vydrží a nikoliv spokojeně prožijí život. Vzory umírají, nové se nerodí a celá naše vnitřní zraněnost se cyklí a usazuje v nových generacích zase o něco více, než v těch předchozích. Posuďme sami. Jsou ve tvém okolí alespoň tři páry, jejichž partnerské soužití je pro tebe natolik inspirativní, že bys jej chtěl podobně naplňovat i ve svém budoucím životě?

Možná vidíš podobný stav jako já. Nespokojené ženy, ženoucí se za neexistujícími ideály, jimž je doba vystavuje. Muži, co svou mužnost odvozují pouze od častosti sexuálních vztahů, případně počtu zakoupených aut. Děti a mládež, co se zase až tak netěší domů, pokud nějaký skutečný domov mají. A pak jsme tu ještě my. Stojící na prahu dospělosti, činící rozhodnutí o většině svého budoucího života.

Stojíme a nevíme kde, jdeme a nevíme kam.

Jenže kdo jsme my? Mladé ženy, které neustále řeší svůj zevnějšek, protože jsme nikdy nezažily milující a ochraňující potvrzení nás samých svými táty? Mladí muži, kteří se v neustálé potřebě pseudo svobody nechtějí vázat, protože nezažili, jak osvobozující a mužné může být převzít zodpovědnost a závazek za své vztahy? My, kteří toužíme po velkých věcech, ale nikdy jsme je u lidí  okolo nás neviděli?

Ano, to jsme my. My, se snahou být velmi konkrétní, přímí a jasní, ale bez větších jistot a základů, na nichž bychom stáli. A tak si své vztahové nenaplněnosti ucpáváme jen dalšími nepovedenými vztahy, fitness centry, nehtovými modelážemi a množstvím facebookových přátel z Erasmus „studijních“ pobytů.

Zdroj: foter.com

Zdroj: foter.com

Můžeme více dobra, než si myslíme.

[one_fourth align=“right“]

Cokoliv děláme s láskou se vydaří, ať už bude výsledek jakýkoliv.

(Michal Čagánek)

[/one_fourth]

 

Chceme-li mít skutečně vyrovnaný život,  musíme začít u sebe, protože jediný člověk, se kterým prožiješ celý svůj život jsi ty sám. Ne, tohle nemá být psychologický návod k sebepřijetí či manuál zdatného sobce, ale jen taková malá nabídka. Život máš ve svých rukou a ani ten nejlepší partner či nejvíc vzrušující dovolená a párty tě šťastným neučiní. Podstata tkví v tobě samém. A pak možná ještě někde výš.

Zkusme se dnes vzdát chabých ucpávek vlastního nitra a investujme hlouběji.  Začněme od kuchyňského stolu. I když už tam možná nesedí tvá rodina celá. Přijeď tam a odpusť. Všechno co měli udělat a neudělali. Nesnaž se své dětství potlačit nebo omluvit, nesnaž se zapomenout, ale rozhodni se neobviňovat a odpustit. Protože až začneme mít rádi své hnízdo a všechny kdo nás učili nebo neučili létat, pak se teprve můžeme svobodně nadechnout a vzlétnout i my sami.

A tak zůstává naděje…

Možná to nebude snadné a možná dost katastrofální, ale tento krok za tebe nikdo neudělá a je tvou jedinou a zásadní možností, jak situaci v tvém vlastním nitru změnit. A nezapomeňme, co říká Michal Čagánek: „Cokoliv děláš s láskou se vydaří, ať už bude výsledek jakýkoliv.“

Zdroj perexové fotografie: www.foter.com

Alžběta Kalábová

Alžběta Kalábová

"Tajemství radosti je věřit, že je nám vždy dáno to nezbytné k tomu, abychom byli šťastní." (M.Delbrel)

Zanechte komentář



Vaše názory

  • Ondra

    Odpoustet.. Cely zivot jsem si rikal, ze bych to v pripade meho otce, ktereho jsem v zivote nevidel nedokazal.. Po tom, co jsem musel v detstvi snaset kvuli tomu, ze odesel od mamky..
    Kazdopadne me ted po 25 letech kontaktoval a ja dlouho premyslel, jestli souhlasit a sejit se s nim.. Nakonec jsem k tomu svolil a dozvedel jsem se, ze vsechno co jsem mu vzdycky daval za vinu tak ve skutecnosti treba ani jeho chyba nebyla.. Takze – co chci rict.. Souhlasim s autorkou clanku.. Odpoustejte.. Je to krasny a osvobozujici pocit.. A nikdy nevite, co Vam takove odpusteni muze v zivote zmenit..

  • Alžběta Kalábová

    Děkuji za komentář a gratuluji k tomu velkému rozhodnutí odpustit, ať se Vám moc daří!

  • Adeline

    Já úplně nesouhlasím se zvávěrem: odpusťme všem a všemu hned teď. Dle mého názoru jedinému, komu můžeme odpustit teď a tady jsme my sami. Což je odpuštění podle mě nejdůležitější. A ty další odpustky, kterými bychom ze sebe měli dostat negativní pocity v nás zabydlené od dětství, na ty musí být vhodná doba a příležitost, protože vynucené odpuštění nikdy nebude fungovat tak osvobodivě, dle mé zkušenosti. Fandím tedy všem z „nedokonalých hnízd“ aby takovou šanci nepromarnili.

  • Alžběta Kalábová

    Milá Adeline, souhlasím s Vámi, odpuštění si nejde nějak naporučit. Možná jsem k vyjádření naléhavosti a potřeby odpuštění použila nesprávné jazykové prostředky. Zdravím!