Žítkovské bohyně zvou do světa mystiky i historie

Literatura / 8.7.2013

Kniha z pera mladé Kateřiny Tučkové si hned po svém vydání získala mnoho čtenářů. Čím je příběh nalákal a stojí za to si ho přečíst? 

Žítkovské bohyně jsou moudré ženy, které žijí na divokých svazích Bílých Karpat v okolí vesničky Žítková. Tyto tzv. bohyně mají velké léčitelské schopnosti a ústní tradicí mezi nimi bylo zachováno tajemství všelijakých magických rituálů, obřadů, lektvarů a další.

Hlavní postavou celého příběhu je Dora Idesová. Ta je sice dcerou jedné z bohyň, ale sama se léčitelství nevěnuje, protože byla od příbuzných už v mládí odloučena a potřebné vědomosti jí tak nebyly předány. Dora je etnografka a svým způsobem život tzv. bohování zasvětila – snaží se přes všemožné archivy a pamětníky objasnit a sepsat příběh žítkovských bohyní, nejprve jako svou diplomovou práci, později jako knižní dílo. Jejím hlavním zájmem je zjistit co nejvíce o vlastní rodině, konkrétně o tetě Surmeně, která ji vychovávala.

V zaprášených archivních svazcích pak v průběhu příběhu nachází další a další informace o tom, jak s bohyněmi nakládali komunisté, kteří se jich snažili všemožnými prostředky zbavit. A také jak bohyně spolupracovaly či nespolupracovaly s předcházejícím nacistickým režimem, který se o ně velmi zajímal hlavně z toho důvodu, že by mohly potvrdit, zda na území Čech původně žily germánské kmeny, které byly násilně vytlačeny, a tak tedy má Třetí říše k okupaci naší země právo.

Krajina kolem Žítkové, kde se příběh odehrává. Zdroj:  gajdosi.eu/moravske-kopanice

Krajina kolem Žítkové, kde se příběh odehrává. Zdroj: gajdosi.eu

Zakleti v čase

Netroufám si odhadovat, jestli hlavním cílem Tučkové bylo popsat život obyvatel malé zapadlé vesničky, kteří tak trochu zamrzli v čase a stále věří rituálům a magii, či zda se chtěla spíše zaměřit na absurditu režimů, jimiž česká společnost dlouhodobě trpěla a které silně ovlivňovaly životy všech, kteří se jen trochu vymykali ze zavedeného normálu. Nebo jestli se snažila spíše představit krásu a tajemství archivů a toho, že když člověk hledá dostatečně důkladně a odhodlaně, tak zkrátka najde. Či snad bylo jejím, stejně jako Dořiným cílem zachování důkazů o žítkovské tradici, přeneseně tak poukázání na to, jak lehce mizí tradice a staré zvyky ze světa a jak obtížné je tyto kdysi běžné postupy zakonzervovat.

Autorka knihou Žítkovské bohyně prokázala mistrovské nadání vcítit se, navíc se dokáže odpoutat od svého já a podat svědectví o světě z naprosto odlišného úhlu pohledu. Za jednu z nejzajímavějších věcí na knížce považuji srovnání toho, jak kterou situaci vidí dítě a jak dospělý. Dora totiž při procházení archivů znovu prožívá okamžiky svého dětství, s odstupem času je však už vidí zcela jinou optikou.

Další předností knihy je neotřelý způsob výstavby. Je rozdělena do pěti částí – kromě klasického epilogu a prologu se hlavní děj dělí do tří samostatných úseků, ty se dále dělí do dalších sevřených kapitol. Tučková se očividně nechala inspirovat seriálovou tvorbou, každá kapitola tak obsahuje samostatný příběh s otevřeným koncem.

Mladá autorka bestselleru. Zdroj: Pavel Hrdlička, wikipedia.org

Mladá autorka bestselleru. Zdroj: Pavel Hrdlička, wikipedia.org

Kateřina Tučková

*31. 10. 1980

Žítkovské bohyně jsou třetí beletristickou knihou mladé autorky Kateřiny Tučkové. Ta po studiu na Filozofické fakultě UK, obor Dějiny umění a Český jazyk a literatura, začínala jako kurátorka.

První z jejích knih, Montespaniáda (2006), sice neměla ohlas, druhá, Vyhnání Gerty Schnirch (2009), už autorce přinesla několik cen. Její následující dílo tak bylo očekáváno s napětím. Žítkovské bohyně nezklamaly, přinesly autorce Magnesii Literu 2013 – Kosmas cenu čtenářů, Cenu Josefa Škvoreckého, vítězství v anketě LN Kniha roku 2012. Stala se také nejprodávanější českou autorkou roku 2012. Uvažuje se už i o filmovém a seriálovém zpracování.

Objev si sám

Knihu prokládají různé dokumenty, dopisy, výňatky z diplomové práce hlavní hrdinky a další. Všechny aspekty tak příběh ozvláštňují a činí z něho vlastně napínavou detektivku, kdy je čtenář nucen skládat k sobě jednotlivé střípky informací, aby získal komplexnější obraz. Je vidět, že Tučkové není prostředí archivů cizí – před napsáním knihy si sama sháněla všemožné materiály o fenoménu žítkovských bohyní, polozapomenuté české tradici. Její zkušenosti se pak promítají v příběhu, který má velmi živoucí atmosféru.

Kritici se nemohou shodnout na tom, zda jsou linie příběhulinie dokumentů vyvážené a opravdu dochází k zamýšlenému oživení textu, nebo dokumenty brzdí ve čtení a někdy jich je až příliš. Mně samotné čtení plynulo hladce, naopak jsem obdivovala autenticitu, kterou se autorce povedlo v dokumentech vytvořit použitým jazykem. Samozřejmě i když čerpala z opravdových dokumentů, mnohé však muselo zůstat u její představivosti.

jazykem jako takovým si Tučková hraje ráda a skvěle – vyprávění je v jednoduchém, plynoucím stylu, žádné složité výrazy a větné konstrukce. Styl je ale tříštěn zmiňovanými dokumenty, kde se podoba vyprávění mění od pisatele k pisateli (od rozhořčených pamfletů po precizní hlášení veliteli). Svérázné nářečí, které se používá kolem Žítkové a Starého Hrozenkova, se samozřejmě objevuje v mluvě a zaklínání bohyní. Ne však všude, a to z toho důvodu, aby byly promluvy pro čtenáře srozumitelnější. Vše navíc skvěle přispívá k charakteristice postav, ty díky tomu dostávají bližší rysy.

Žítkovské bohyně. Zdroj: dopocutia.sk

Žítkovské bohyně. Zdroj: dopocutia.sk

Postavy – jedna jako druhá?

Pokud bych však měla knize něco vytknout, bylo by to asi to, že se Tučková místy soustředí víc na vykládání historických situací a procesů s bohyněmi než na prokreslování jednotlivých charakterů. Místy jsem toužila dozvědět se o každé ze zmiňovaných bohyní také něco z osobnějšího hlediska než jen ze záznamů StB.

Stejně tak Dora zůstává do velké míry tajemstvím, což je škoda – pasáže, které popisují její nelehké dospívání v internátu, patřily podle mého k nejzajímavějším a uvítala bych více takových. Postavy jako takové trochu splývají a nejsou dostatečně živoucí, i když je vidět, že má autorka potenciál se s tímto vypořádat lépe – některé pasáže, například s Dořiným postiženým bratrem, nám totiž napovídají, že ona sama má postavy v hlavě dostatečně živoucí. Možná tak pouze nepovažovala za nutné nám o nich prozradit vše, a proto se může zdát, že jednotlivé bohyně trochu splývají do jedné a občas je problém je od sebe rozlišit.

Knihu Žítkovské bohyně bych každopádně doporučila všem, které zajímají tradice, neobvyklé životní osudy a třeba i nadpřirozeno. Příběh je vystavěný velmi kvalitně, a i když kniha nepatří mezi nejtenčí, netrvá dlouho ji přečíst.

Kniha může pomoci s pochopením života našich předků, s neobvyklostí lidského myšlení a našich tradic, ve kterých se svobodně mísily prvky polozapomenutých náboženství s křesťanstvím, a kde dobré herectví tvořilo úspěch do stejné míry jako víra člověka v to, že mu bude pomoženo, a skutečný účinek rituálu.

Kateřina Tučková nám představuje úplně nový svět kopců Bílých Karpat a není obtížné nechat se jím nechat zlákat a úplně se do něj ponořit.

Zdroj perexové fotografie: youtube.com

Zdroj videa: youtube.com

Kateřina Stupková

Kateřina Stupková

Studentka žurnalistiky, filmová fanynka i knižní nadšenec, milovnice kávy, čokolády a horkého letního počasí, seriálů, návalů kreativity i prolenošených odpolední.

Zanechte komentář