V zákulisí se nám chtělo s něčím hodit, přiznávají herci Nosek a Hofman

Divadlo Kultura / 21.6.2013

Rozhovor s herci pražského Divadla Komedie o tom, jak je důležitá zpětná reakce diváků a jak herecké představení mnohdy přechází i do děkovačky.

„Nechcete s někým z herců po představení pohovořit?“ psalo se v druhém emailu, který jsem od paní produkční Divadla Komedie dostala, když jsem si zařizovala lístky na jejich nejnovější inscenaci Scénář pro neskutečné, ale existující herce. Já, která se stávám uzlíčkem nervů jen při představě, že bych měla vyzpovídávat někoho, kdo pouhé minuty předtím nadzvedával z jeviště mou bránici, jsem dostala záchvat odhodlání a obratem na zprávu reagovala kladnou odpovědí.

Ledový pot mě zalil už s kliknutím na tlačítko Odeslat. Nebylo cesty zpět a to bylo pro mou zbabělou naturelu jen dobře. O několik týdnů později přišel večer V. Hra, o níž jsem před pár týdny již na Generaci 21 napsala, byla skvělá a zřejmě jen má pozice v předposlední řadě zabraňovala tomu, aby Ivan Mládek vyskočil znenadání zpoza závěsu a předal mi cenu pro nejhlasitějšího diváka.

Nakonec jsem mluvila se dvěma herci. Tréma se mě nepustila ani na dně skleničky šampaňského, a proto jsem oba rozhovory začala svými nejvyššími kartami – upřímným hodnocením představení a jejich výkonů. A zde se mi také dostalo největšího překvapení celého interview.

Jan Hofman

Jan Hofman. Zdroj: divadlokomedie.eu

S benjamínkem souboru Janem Hofmanem dělám rozhovor na scéně divadla, kde na nás praží jevištní světla. Jan má stále svůj kostým. Dává mi dlouhé, přehledné odpovědi, po pár minutách se v mé přítomnosti osměluje a začíná vtipkovat. A já si někde v koutku mysli vzpomínám na popis hry, který varoval, že je možné se do jednoho z herců zamilovat.

Páni, jaká to skvělá hra! Vy ale příliš nadšeně nevypadáte.

JH: To je prokletí první reprízy. Herci vědí, že to tak většinou je. Nejspíš je to jen autosugesce, ale i kdyby bylo dnešní představení sebelepší, bude stále první reprízou. A říká se, že když vyjde premiéra, repríza je vždy propadák. U komedie to jde cítit nejvíce. Nám lidé, co se dívali z venku, řekli, že se to povedlo. Takže nevíme. Hlavní je, že hra začala a skončila tam, kde měla.

Honza Hofman, jak se sám představuje. Je mu 26 let. Studoval herectví na Pražské konzervatoři pod vedením pana Vladislava Beneše a Evy Režnarové. Už na škole začal hostovat na různých pražských scénách. Dnes je 4 roky ze školy a dělá divadlo – momentálně nejvíce v Divadle Na Jezerce, v Divadle Na Zábradlí či ve Švandově divadle. Nejvíce doma se ale cítí v Komedii.

Jak byste Scénář pro tři… představil potenciálním divákům?

JH: Není to úplně jednoduché. Je zajímavé, z čeho vůbec jeho scénář vznikl. U nás v divadle byla nějaká dramaturgická změna, nevědělo se, co se nasadí místo plánovaného titulu. Právě Gabriel Gietzky (režisér Scénáře pro tři… pozn. aut.) přišel s touhle hrou, protože byla oblíbená v Polsku. Tak se po ní sáhlo. A nastal docela dlouhý proces přepisování scénáře, protože nám jeho doslovný překlad nedával smysl, jelikož v něm byla spousta polských odkazů a narážek na tehdejší polskou současnost.

Pak nám text dali, začali jsme ho zkoušet, ale byla tam hluchá místa. Vrátili jsme se zpět k původnímu scénáři a dali do něj něco z nás. Paradoxně tedy největší cesta byla za vytvořením celistvého textu. Pokládáme ho za náš vlastní výtvor, ačkoli Schaefferův rukopis zůstává jeho základem.

Ve hře je několik scén, které jsou podle scénáře předepsané k improvizaci. Jak se vám s těmito pasážemi pracovalo?

JH: Některé improvizace fungují zcizovacím efektem – vlastně se zruší divadlo a hra se stane takovým divadlem na divadle. Právě do těchto pasáží jsme dopisovali vlastní věci. Například, že Míra Nosek vystudoval JAMU a muzikál, nikoli činohru, ačkoli vždycky chtěl. Protože celý text jdou ti tři divadelníci neustále proti sobě. Chtějí spolu dělat divadlo, ale neustále se popichují.

Když jsme zkoušeli scénu, kde jsme s Míšou (Michal Slaný, pozn. aut.) sami na scéně a pomlouváme Míru, tak z toho nějak přirozeně vyšlo, že jsme museli mluvit o Brně a o muzikálu. Myslím si, že to docela funguje. Pokud navíc přijde divák, který má nějaké ponětí o hercích tohoto představení, je to velká sranda.

Zcizovací efekt = prostředek divadelního, filmového vyjadřování, jehož účelem je upozornit diváka na to, že hra je pouze předváděním skutečnosti a nikoli skutečností samou. Smyslem toho je zabránit, aby divák pouze dílo pasivně pozoroval, a zapříčinit, aby o něm také uvažoval a pokoušel se ho spojit se skutečnou situací.

Zdroj: cs.wikipedia.org

Inscenaci hrajete v celkově mužském, navíc pouze tříčlenném, souboru. Má to své výhody?

JH: Lepší je to ve fázi zkoušení nebo když se sedí nad textem. Když rozebíráte hru a máte obsazeno 12 lidí, každý do toho chce nějakým způsobem zasáhnout a každý je hrozně chytrý (smích), to se pak většinou neustále diskutuje a diskutuje a nic z toho není. Tady jsme byli pouze tři – plus režisér – co do toho mohli kecat.

Později ale zjistíte, že za tu hodinu a 40 minut jste ustavičně na jevišti. Není to takové to: „Teď mám scénu, pak mám dvě scény pauzu, to si dám v šatně kafíčko, otřu pot, odpočinu si a pak tam zase půjdu a něco řeknu.“ Tady člověk vleze na jeviště a nemá šanci utéct. Musí tam zůstat do konce. Což je na jednu stranu hrozně… děsivý (smích).

Hlavně víme, že nikdo čtvrtý nepřijde a nezachrání nás. V klasické činohře máte aspoň šanci, že když se ztratíte v dialogu, někdo – kolega čekající v portálu – to může vycítit, pomoct vám a všechno poběží jako by se nic nestalo. Ale my jsme tady tři, a kdyby se něco stalo, tak si musíme pomoct sami. Maximálně kluci osvětlovači zhasnou v sále a my utečeme. (smích) Jiná šance není.

Jaromír Nosek

Jaromír Nosek. Zdroj: divadlokomedie.eu

Za Jaromírem Noskem jsem musela nahoru do baru, kde ho přede mnou stihlo vyzpovídat několik dalších lidí. Ačkoli mi zpočátku přišel odměřený, po chvíli se mnou mluvil jako s kamarádem u piva. Neustále žertoval, pitvořil se, gestikuloval. Zůstává proto věčnou škodou, že je tento rozhovor psaný.

Váš kolega se nechal slyšet, že nejste s výsledkem dnešního představení příliš spokojení.

JN: Ještě abychom byli. Co tohle bylo proboha za diváky? Člověk potřebuje slyšet odezvu, cítit z lidí, že si to užívají, jinak dělá hahaha na jevišti pro sebe a nic z toho nemá. U nějakého velkého dramatu to nemusí být přímo, že slyší oooo nebo chichichi. Poznat to může například i tím, že je hrozné ticho. Jenže dneska jsme hráli a slyšeli, jak se v hledišti někdo ptá souseda: „Proč mu sahá do kapsy, když hledá u sebe? Proč tam hrabou pro ten hadr? Na co je ten hadr?“ Po děkovačce jsme zašli za roh a koukali na sebe jako „co to sakra…“. A chce se vám házet s věcmi, něčím praštit.

Tolik ku*** a pí* a podobných věcí, co já na Honzu s Michalem při hře křičím, ve scénáři ani není. Já už pak řval spíš na diváky.

Jaromír Nosek. Rodák ze Semil, 35 let.  Vystudoval brněnskou JAMU, obor Muzikálové a činoherní herectví. Během studia hostoval v Národním divadle v Brně v inscenaci Immanuel Kant. Diváci ho nejvíce znají z jeho rolí v retromuzikálu Rebelové, ve filmu Účastníci zájezdu či seriálu Vyprávěj. Kromě Komedie ho můžete vidět v Městských divadlech pražských nebo A Studiu Rubín.

Na herectví se učí dva základní přístupy k hraní – Stanislavského prožitek a Brechtovo zcizení. Která z metod je vám bližší?

JN: Mě osobně Stanislavského prožitek štve, protože jde o nestálé „breč, breč“. Abyste brečeli, tak vám radí myslet na mrtvého psa. Jenže potom herečky začnou myslet na mrtvého psa a můžou brečet hodinu, pět minut nebo taky týden. To mně moc nebaví. Myslím si, že herec nemá prožívat, ale hrát. Brecht na druhou stranu chce, aby tekly slzy divákovi, nikoli herci.

Kdybych se s někým druhým hádal, bude mě ubezpečovat o tom, že nejdřív bude prožívat a ta gesta, ta přijdou sama. Nato já odpovím, že fajn, ale to jsou tvoje gesta, já chci vidět gesta té postavy. Celou postavu si vymyslím, nedostanu se do prožitku a nebude mi hrozit, že mi to ujede někam úplně k mrtvému psovi z dětství. Budu se snažit být opravdový a z toho, jak budu hrát postavu, mi dojde její ne prožitek, ale pocit. Protože já si načrtnu k té postavě, že tady by se mohla podat takhle, tohle má ráda, tohle jí vadí, z tohohle je smutná, a prostě to tam bude.

Co já tady v téhle inscenaci budu dělat za prožitek? Tam žádný není. Mám být naštvaný a někdo by řekl: „Já si vzpomněl, jak se mi rozbilo kolo doma.“ Nepotřebuju. Jednoduše jsem naštvaný, protože je v textu napsané, že jsem. Nepotřebuju si jinak pomáhat.

Delsarte zase říká, že není nic horšího než gesto bez významu a smyslu. Mezitím Stanislavskému je gesto někde – ten chce, abychom z toho byli úplně vedle. Nejhorší na světě je, když máte na jevišti herečku a režisér se jí ptá: „Co to tam děláš?“ a ona odpoví: (zapitvoří se) „Já to tak cítím.“

François Delsarte = francouzský muzikant a učitel, který rozvinul herecký styl, jenž se pokoušel spojit vnitřní emoční prožitek s hercovou sadou gest a pohybů založenou na vlastním pozorování lidských interakcí.

Zdroj: en.wikipedia.org

V jednom obraze hry dáváte hercům pokyny k tomu, aby odříkali své repliky ve vámi zvolených postavách/předmětech. Jedná se i v tomto případě o improvizaci?

JN: Naprosto. Dopředu se na tom nedomlouváme a já sám si konkrétní věci nebo postavy nebo zvířata vymýšlím až na místě. Už si ani nevzpomínám, co jsem jim dal minule…

Nepřemýšlel jste nad tím, že byste jim udělal nějaký naschvál?

JH: Ne, to ne. Ono i bez nich je to celkem boj.  Jakou formu naschválů máte na mysli?

Že byste je nechal zahrát obávanou klasiku talentových zkoušek – černobílou a barevnou tiskárnu?

JH: (smích) To mě vůbec nenapadlo. Ale děkuju za tip, použiju to příště.

Ve hře ztvárňujete režiséra. Máte vlastní zkušenost s režií?

JH: Kdepak. Já nejsem dost drzý, abych si to dovolil. Ačkoli jsem o tom mockrát přemýšlel. Jako herec máte vždycky pocit, že to je sranda, že můžete režírovat cokoliv. Dobře, možná ve chvíli, kdy někdo jiný režíruje, půlka hry je hotová a vy říkáte: „Ale tady by to šlo takhle!“ Celé to postavit, rozebrat, vysvětlit? Asi jo. Pak se začnete bát velké zodpovědnosti, kterou najednou máte. A teď co? Režírujete svoje vrstevníky a to je takovéto „Míro, jdi někam“.

Ovšem že bych chtěl. Nejspíš za pět let, kdyby někdo přišel a chtěl to po mně. Ne, že bych přišel do divadla a „tak děcka, teď ty, ty, ty, půjdeme a já budu ten hlavní a budu říkat, tak, ty se svlíkni, ty ho polej vodou, ty ho přeskoč“ a tak.

V tomhle představení přemýšlím čistě nad tím, jak svou postavu zahrát, ne jak mám proboha režírovat. Opravdu ne. Spíš mě baví dedukce, analýza textu, „hrabání se“ v tom. Ne jenom „jo, bezvadný, tak jsem Karel a jdu doleva, bezva“, ale zajímá mě i proč. Určitě bych si chtěl režírování někdy vyzkoušet, ale není to žádná ambice ani ego.

Je to krásná, ale neskutečně težká práce.

JN: Někdy ne. Někdy hrajete jenom „čurdu“, máte pět vět, všichni zkouší dva měsíce a vy přijdete: „Čáu, jak je? Už to máte? Já počkám v baru.“ Na druhou stranu si ale člověk říká: „Proč já hergot hraju čurdu?“

Recenzi zmiňované hry Scénář pro tři neskutečné, ale existující herce si můžete přečíst zde.

Spoluautorkou rozhovoru je Sara Hedvičáková.

Zdroj náhledové fotografie: divadlokomedie.eu

Kristina Roháčková

Kristina Roháčková

Rodiče ze mě chtěli vrcholového sportovce, a tak se ze mě stal novinář. Dubluju mezi kulturou a obecnou všehochutí, nejblíže mám ale k filmu.

Zanechte komentář