Otázka za deset: Vzpomínka na školní léta okořeněná nadhledem a ironií

Literatura / 8.6.2013

„I my bývali mladí, nerozhodní a mysleli si, že nám patří svět!“ I tak by se dalo popsat motto další knihy Davida Nichollse.

Anglický spisovatel David Nicholls se do podvědomí čtenářů zapsal především díky romantické komedii Jeden den, která se dočkala i filmového zpracování s Anne Hathaway a Jimem Sturgessem v hlavní roli.

Minulý rok v českém překladu vyšla i jeho druhá kniha Otázka za deset. Přiznám se, že jsem ji otevírala s mírnými obavami. Románem Jeden den totiž Nicholls nasadil opravdu vysokou laťku a já jsem nevěřila tomu, že by ji druhým románem překonal. Laťku se mu sice překonat nepovedlo, ale alespoň jsem se u knihy královsky pobavila.

O Hornbyho trůn už usiloval kdekdo, ale jediným právoplatným následníkem je David Nicholls.   – Mike Bullen, autor seriálu Cold Feet

Otázce za deset se vrátíme do poloviny osmdesátých let dvacátého století a sledujeme studijní i milostné eskapády devatenáctiletého Briana, který nastupuje na vysokou školu. Brian je takový ten inteligentní kluk, co rád čte, občas sepíše nějakou tu básničku, ale chybí mu sebevědomí, trápí ho akné, nejí zeleninu a neumí sbalit holku. A jak už to tak bývá, náš Brian se zamiluje do Alice. Nejkrásnější holky široko daleko, která by si o něj v normálním případě ani kolo neopřela.

Jenomže shodou okolností se Brian dostane do týmu vědomostní soutěže Univerzitní kvíz, ve kterém je i Alice. Ta má tak o Brianově existenci alespoň nějaké ponětí a Brian, odkojený sledováním televizním kvízů, se tak může před Alicí pořádně vytáhnout. Vždyť žádná žena neodolá muži vybavenému encyklopedickými znalostmi. Nebo snad ano?

Překrásně napsané ohlédnutí za časy, kdy jsme byli tak mladí, že jsme od života očekávali úplně vše.

– The Word

Nostalgická vzpomínka na studentská léta

Celý příběh je autorovým ohlédnutím za bezstarostnými studentskými léty, kdy se člověk sice pravidelně probouzí s kocovinou, ale zároveň je plný idealistických vizí o tom, jak se mu jednoho dne podaří změnit svět k lepšímu. Jelikož má Nicholls toto životní období už za sebou, píše o něm s nadhledem a notnou dávkou ironie.

Ze svých postav si dělá legraci. Udělal z nich mladé pseudointelektuály, kteří rádi používají cizí slova, jen aby vypadali důležitě a vysokoškolsky. Chtějí bojovat za chudé a vykořisťované, přejí si udělat něco, čím změní svět, a přitom se ani nezajímají o to, zda je u nich doma všechno v pořádku.

Po bestselleru přichází David Nicholls s nostalgickou vzpomínkou. Zdroj: Jitka Holčáková, Generace 21

Po bestselleru přichází David Nicholls s nostalgickou vzpomínkou. Zdroj: Jitka Holčáková, Generace21

Příběh vypráví samotný Brian, jehož myšlenkové pochody pobaví snad každého čtenáře. Pro příslušnice něžnějšího pohlaví je to skvělá sonda do duše devatenáctiletého mladíka. Pokud vás vždy zajímalo, o čem na rande přemýšlí váš protějšek nebo co se mu honí hlavou, když vedle vás spí, tak Otázka za deset by vám pár takových dotazů mohla zodpovědět.

Román určitě potěší nejen dospělé, kteří zavzpomínají na své vysokoškolské studium, ale i současné studenty, kteří si uvědomí, že to s tou touhou po změně světa nebude zas tak žhavé.

Ukázka z knihy:

„Já nejspíš ani nebudu mít čas s někým chodit, když teď budu hrát Hedu a musím se připravovat na Kvíz. Navíc je pro mě hrozně důležité zůstat nezávislá…“

„Jasně, já taky rozhodně chci zůstat nezávislý!“ prohlásím, i když je to zjevně lež naprosto epických rozměrů, protože co bych si proboha počal s nezávislostí? Víte, co je to „nezávislost“? „Nezávislost“ na vás uprostřed noci zírá ze stropu, když si zadíráte nehty do dlaní. „Nezávislost“ je vědomí, že jediný člověk, se kterým jste za celý den promluvili, je prodavač v trafice. „Nezávislost“ je výhodné menu v suterénu Burger Kinga v sobotu odpoledne. Když Alice mluví o „nezávislosti“, myslí tím něco úplně jiného. „Nezávislost“ je přepych, který si můžou dovolit jenom všichni ti sebevědomí, zaneprázdnění, oblíbení a přitažliví, kteří nikdy v životě nepoznali „osamělost“. 

A nenechte se mýlit, osamělost je to nejhorší, co vás může potkat. Svěřte se někomu, že jste alkoholik nebo anorektik, nebo dokonce, že vám umřel táta, když jste byli ještě dítě, a téměř vždycky uvidíte, jak se jim rozsvěcejí oči okouzlením z toho, v jak dramatické a dojemné situaci se nacházíte – protože máte problém, do kterého se můžou zapojit, analyzovat ho, diskutovat o něm a dost možná ho i vyřešit. Ale zkuste někomu říct, že jste osamělí – samozřejmě s vámi budou soucítit, ale pak zjistíte, že natahují ruku za záda a šátrají po klice, aby se kdykoli mohli dát na útěk, jako kdyby osamělost byla nakažlivá. Protože osamělost je tak banální, tak trapná, obyčejná, nudná a odporná. 

Zdroj perexové fotografie: Jitka Holčáková, Generace21

Jitka Holčáková

Jitka Holčáková

Editorka sekce Hudba, studentka žurnalistiky na Univerzitě Palackého, knihomol, psavec, hudební maniak a životní optimistka, co se řídí heslem "Nesnaž se porovnávat s ostatními, snaž se být lepší verze sebe sama!"

Zanechte komentář