Afrika je mojí srdeční záležitostí, říká Tomáš Kubeš

Cestování / 21.5.2013

Seznamte se s Tomášem Kubešem, který podnikl cestu autostopem do Nepálu a v Etiopii byl unesen místními domorodci!

Víte, jaké je to, jet stopem do Nepálu nebo pít alkohol s Rusy? Vyzpovídali jsme pro vás cestovatele Tomáše Kubeše, který přesně tohle zažil a podělil se s námi o své zážitky!

TOMÁŠ KUBEŠ

Tomáš Kubeš

Tomáš působí jako fotograf, cestovatel a novinář. Narodil se roku 1972 v Horoměřicích u Prahy a již od mala se věnuje fotografování. Vystudoval střední polygrafickou školu. Procestoval Evropu, Asii a Afriku, která se stala jeho zamilovaným kontinentem. Více informací můžete najít na Tomášových webových stránkách www.tomaskubes.cz.

Jak jste se dostal k cestování?

Už od dětských let jsem hltal dobrodružné knihy a toužil něco podobného zažít. Doslova mě uchvátily dobrodružství a objevitelské cesty spisovatelů jako Jules Verne či Karl May. A dá se říci, že touha po dalekých krajích se mi stala naplno osudem.

V jaké zemi se vám líbilo nejvíce a proč?

Pokud se dokážu naladit na konkrétní zemi, líbí se mi všude. Jezdím do zemí, které mě nějakým způsobem přitahují. V Evropě to je například Bulharsko a Rumunsko. Asi největší zážitky ve mně zanechala Středoafrická republika, zapomenutá země plná zvratů, kde se toho příliš moc nezměnilo. Možná díky tomu je poznání o to intenzivnější. Naopak jsou země, kam bych asi už nikdy nejel. Docela mě zklamala Čína. Sice je to již dávno, ale tak nepříjemnou zemi už nemám ve svém plánu.

Afarové žijící v Danakhilské proláklině mohou být přátelští, ale také někdy bojovní. Běžnou součástí života tu je velbloud a samopal.

V roce 1994 jste podnikl cestu stopem do Nepálu. Jak cesta probíhala a co vás k ní přimělo?

Kamarád přišel s tím, že se chce podívat do Nepálu. Samozřejmě jsme byli chudí a neměli žádné peníze, přesto jsme se rozhodli zkusit to… a stopem. Když jsem začal takový nápad šířit kolem sebe, vůbec nikdo mě nebral vážně, protože většina lidí si myslela, že je to nemožné. Jakmile jsme měli víza v pase a 653 USD v kapse, už jsme stáli na dálnici a stopovali do Turecka.

Byla to velká cesta do neznáma, neuměli jsme ani slovo anglicky. Přesto jsme za čtrnáct dní zažívali na indické hranici euforii z velkolepého dobrodružství a spousty zážitků. Himaláje a putování okolo Mount Everestu nám nabídlo nejen fantastické putování horami, ale také pohled na odlišné světy a skvělé lidi. Cesta se nakonec protáhla skoro na půl roku. Vrátil jsem se naprosto spokojen s jedním dolarem v kapse.

Na ostrovech Bijágos vládnou ženy. Některé vlastní i více mužů.

Snů mám spousty. Jakmile si nějaké splním, hned přicházejí nové. Dá se říci, že všechny sny jsem si splnil a nové už opět přicházejí v zástupu. Toužím poznat Sibiř, přece jen se jedná o dosud nepoznaný kraj. A samozřejmě mě zajímají africké kultury. Svět kolem nás se mění a mám pocit rychlého konce společenstev, která žijí šťastně bez mobilů a připojení na Facebook. Proto se chci od nich naučit moudrosti, kterou si po staletí předávají.

Bohužel jejich setkání s naším světem nekončí příliš dobře a nová generace už netouží po světě svých dědů. Až bude svět všude stejný a vše popsáno v průvodcích, nebude už žádný důvod, proč opustit domov.

Na jakou příhodu z cest nejraději vzpomínáte?

Pokud člověk nebydlí v hotelu, příhod zažije opravdu hodně. A nemusí cestovat daleko. Stačí, když se vydáte třeba do Ruska a budete pozváni do domácnosti. Někde jsou cizinci a turisté vítaným osvěžením každodenního života. Lidé jsou pohostinní, jen míra může být tím pravým peklem. Byl jsem už častokrát u stolů, které se prohýbaly jídlem, jenže největším nebezpečím je vodka. Taková smršť přípitků může člověka odrovnat na několik dnů.

Jednou na severu Ruska nás milá společnost pozvala na svoji chatu, ale po dvou dnech pití bolí člověka hlava jako střep. A když místní pořád nemají dost a stále připíjejí a dolévají, je největším snem utéct. Jenže tito milí lidé si nás chtěli užít naplno. A tak nás zamykali, abychom neutekli. Nakonec nám pomohlo záchodové okno, jakmile po několika dnech rozverná společnost usnula znavena vodkou, protáhli jsme se ven na svobodu a prchali jako malé děti.

Jindy jsme byli pozváni na svatbu, přesně tak jak jsme slezli z hor v pohorkách a propoceném oblečení. Každý svatebčan si nás fotografoval jako úkaz z měsíce.

Tam, kde nikdy neprší, může člověk zažít průtrže. Tím místem je Danakhil.

Dostal jste se někdy do nějaké nebezpečné situace?

V nebezpečných situacích jsem byl několikrát, poprvé v Etiopii v roce 1997, kde jsme spolu s kamarádem byli uneseni kmenem Mursí. Tehdy šlo opravdu o život! Vzali nám všechno a měli v plánu nás vyměnit za zbraně. Naštěstí se nám po několika týdnech podařilo utéct a v tu chvíli, když si člověk zachrání holý život, objeví úplně jiné hodnoty než v běžné civilizaci.

V mnoha afrických zemích je povinností pocestného přihlásit se u náčelníka, starosty nebo policie a věnovat dárek.

Další adrenalinovou záležitostí bylo obvinění ze špionáže ve Středoafrické republice. Tady si každý uvědomí pomíjivost života – kdosi v uniformě může rozhodovat o vašem životě stejně jako vaše peněženka. Trestu smrti jsme nakonec unikli díky výkupnému. Peníze mají v mnoha zemích opravdovou moc, a když je nemáte, váš život visí opravdu na vlásku.

Mohl byste nám říct něco o expedici „Srdce Afriky“? Co bylo jejím účelem?

Srdce Afriky byla velkou cestou do neznáma střední Afriky. Hlavním cílem bylo sjet řeku Sanghu, prozkoumat deštné pralesy a zjistit, jestli ještě žijí Pygmejové na okraji civilizace svým tradičním životem. Cesta trvala dva a půl měsíce a přes řadu nezdarů, problémů s úředníky, policisty a častým trávením času ve vězení nabídla opravdový pohled do Afriky, kde vše funguje trochu jinak než v Evropě. Moc se toho tady opravdu nezměnilo, naopak oproti minulosti spíše upadla v zapomnění.

Expedice splnila svůj cíl, řeku Sanghu jsme spluli a měli štěstí poznat Pygmeje národa Baaka. Setkání s nimi byl jeden z největších zážitků. Nejen díky jejich skvělému přijetí, ale také nahlédnutí do jejich každodenního života, světa magie, předků i respektu k životodárnému pralesu.

Pygmejové Baaka dorůstají pouhých 150 cm, přesto jsou to uznávaní lovci a stopaři.

Účastníte se nějakých dalších projektů?

Ano, novým projektem je expedice Kongo, kam odjíždím 24. června a chci si splnit jeden z mých snů, splout řeku Kongo a také hledat tajemného tvora, který zde podle mnoha zpráv žije. Celá tato neklidná země je jednou velkou výzvou, protože tady se dá vidět ještě ryzí Afrika. Přestože pro cestovatele je Kongo tou pravou třešničkou, tak pověst této nestabilní země je hodně špatná.  Ale věřím, že to bude opět jedno velké dobrodružství, ale také nahlédnutí do drsné reality přežívání v Africe.

Cestovat ve střední Africe v období dešťů je opravdovým peklem.

Jaké cesty plánujete do budoucna?

Mojí srdeční záležitostí je Afrika, proto většinu cest směřuji právě sem. Chystám se opět do západní Afriky po stopách kultu Vúdú, Súdánu, ale i opomíjené Libérie a Sierra Leone. Snů i míst, které mě přitahují, mám opravdu hodně, tak věřím ve spoustu dalších uskutečněných cest.

Zdroj všech fotografií: archiv Tomáše Kubeše

Michal Voráček

Michal Voráček

Student žurnalistiky s hlubokým zájmem o historii, cizí jazyky a společenské vědy, vášnivý cestovatel, milovník umění, dobrého vína a čokolády ve všech podobách.

Zanechte komentář