Divadlo pomáhá dětem zbavit se stresu, říká Renáta Králová

Divadlo / 24.5.2013

Jezdí po světě a společně se skupinou herců dává dětem v tíživé situaci alespoň chvilkový pocit štěstí. Jak? Zahrají divadlo, naučí je žonglovat.

Renáta Králová. Zdroj: archiv Renáty Králové

Renáta Králová. Zdroj: archiv Renáty Králové

Renáta Králová se narodila roku 1963 v Praze, kde vystudovala na DAMU obor Divadelní produkce. Jako produkční pracovala mimo jiné v České televizi a podílela se na různých televizních pořadech (např. Cyklus Česká soda) a dokumentárních filmech (např. Cesta do Indie). Po úderu tsunami roku 2005 odjela poprvé se skupinou herců rozveselit děti v nešťastné situaci. Roku 2006 založila neziskovou organizaci Artists 4 children.

 

Co vás přivedlo na nápad, že lidem může pomáhat zábava? Že nejsou potřeba jen peníze, lékařská pomoc, ale také úsměv a alespoň chvilkový příjemný pocit v duši?

Před osmi lety ležela moje maminka skoro půl roku v nemocnici a já jsem za ní denně chodila na návštěvy. Pozorovala jsem, jak ji dlouhá nemoc a nemocniční prostředí postupně psychicky deptá, jak jí chybí jakékoli rozptýlení a kontakt s okolním světem za zdí nemocnice. Zároveň jsem viděla, že na tom nic nemění ani fakt, že já i táta jsme tam byli prakticky denně. Pacient má pocit, že by blízkého člověka svými bolestmi, stesky a strachem neměl stále otravovat, že ho tím obtěžuje.

V té době jsem náhodou potkala bývalou spolužačku z DAMU, herečku a režisérku Marku Míkovou, která se svými kolegy herci navštěvovala dětská oddělení v nemocnicích a společně hráli loutková představení pro děti dlouhodobě nemocné (např. na oddělení popálenin nebo na dětské onkologii) a hledali někoho, kdo by jim pomáhal na tyto aktivity shánět peníze. Protože jsem v té době odcházela po 12 letech z České televize, kde jsem pracovala jako produkční, a nevěděla jsem, co budu dál dělat, domluvily jsme se, že budu pro jejich občanské sdružení pracovat jako fundraiser.

V prosinci téhož roku jsem v televizi sledovala, kolik rodin se po úderu tsunami ocitlo bez střechy nad hlavou v uprchlických táborech. Viděla jsem reportáže o práci humanitárních organizací z celého světa, o různých formách arteterapie, které dělali s dětmi, jichž byly v táborech statisíce. Napadlo mě, že stejně jako divadlo pomáhá zbavit se stresu dětem v nemocnici, tak může pomoci i v uprchlických táborech.

Divadlo může pomáhat v nemocnici, v uprchlickém táboře, v Indii... Zdroj: Lucie Frantová

Divadlo může pomáhat v nemocnici, v uprchlickém táboře, v Indii v dětském domově… Zdroj: Lucie Frantová

V Lidových novinách jsem četla rozhovor s Michalem Skribuckým z Červeného kříže o tom, jak tak dlouho přesvědčoval organizaci Červený kříž, aby ho vyslala na Srí Lanku pomáhat zraněným, až si řekl, že pojede sám. Sbalil dva kufry léků a obvazů a odjel. Týden chodil po pobřeží a ošetřoval zraněné. Zavolala jsem do Lidovek, dostala na něj kontakt a po dvou hodinách povídání s ním jsem se rozhodla, že vyrazím také. Dala jsem dohromady skupinu herců a fotografa a letěli jsme.

Tři týdny jsme objížděli rikšou jižní pobřeží Srí Lanky, hráli dětem v uprchlických táborech loutkové divadlo a učili je vodit loutky. V té době byly stanové uprchlické tábory po celém pobřeží nedaleko od sebe, my jsme jich navštívili asi dvacet. Děti měly obrovskou radost. Loutky nikdy neviděly, byli jsme pro ně jako zjevení z jiného světa. Po představení jsme si s dětmi a rodiči dlouho povídali o všech hrůzách, kterými prošli. Většina z nich přišla během okamžiku o střechu nad hlavou, ztratili děti, rodiče, většinu blízkých.

Odehrálo se něco zvláštního během vašeho pobytu na Srí Lance, kde jste pracovala pro humanitární organizaci World Vision? Právě po návratu z tohoto pobytu jste se rozhodla založit vlastní organizaci – Artists 4 Children.

Na Srí Lance jsem se poprvé setkala s tím, jak se nakládá s humanitární pomocí. Naše kancelář sídlila nedaleko přístavu v městečku Galle na jižním pobřeží Srí Lanky. Do tohoto přístavu denně přijížděly velké zaoceánské lodě plné oblečení, hraček pro děti, barelů na pitnou vodu, jízdních kol a dalších věcí, o které místní obyvatelé při tsunami přišli a které pro ně byly nezbytné.

Z okna kanceláře jsem koukala na vojáky se samopaly, kteří přístav střežili z „dřevěných posedů“ a na terénní vozy, které najížděly do přístavu a humanitární pomoc odvážely. Dozvěděla jsem se, že všechny věci odvážejí do nedalekého „krajského“ města Matara, kde se ve skladu třídí a dále rozvážejí do obchodů, které si za účelem prodeje (!!!) těchto věcí zřídily manželky místních politiků.

Bratři v tricku a jejich žonglérská vystoupení se těší velké oblibě. Zdroj: Lucie Frantová

Bratři v tricku a jejich žonglérská vystoupení se těší velké oblibě. Zdroj: Lucie Frantová

Docházelo tak k naprosto paradoxním situacím, když např. pan Versace věnoval Srí Lance po tsunami asi tisíc kusů vyřazených pánských kalhot a obleků. Na první pohled pitomost, když každý rybář chodí v sárí, hadru omotaném okolo beder. Ale jak jsem se dozvěděla od kolegů, tak po novém nařízení už rybáři nemohli stavět své nové dřevěné chýše a domky blíž než 100 m od pobřeží a tam už většinou byla kamenná zástavba. Takže se museli odstěhovat do vesnic ve vnitrozemí a hledat tak novou práci. Tu nemohli sehnat bez slušného oblečení – černých kalhot a bílé košile. Na Srí Lance totiž každý konduktér v autobuse nebo člověk na poště musí být takhle oblečen.  A tak se najednou na náměstí v Mataře otevřel obchod, kde se dal koupit kompletní oblek Versace za 500 rupií (asi 150 Kč).

Když jsem se pokoušela auta odvážející humanitární pomoc z přístavu vyfotit a zdokumentovat, namířili na mě vojáci výhružně samopal a druhý den mi nějaký pán přišel „vysvětlit“ do kanceláře, že bych toho měla nechat, protože bych také už nemusela ze Srí Lanky nikdy odletět.

V té době jsem pochopila, že jediný způsob, jak ohlídat, aby jakákoli pomoc, finanční či věcná, skutečně posloužila lidem, pro které je určená, musí být člověk u toho od začátku do konce. Jinak to nemá smysl. Založila jsem tedy se svými kamarády občanské sdružení. Jsme dotováni z grantů a peněz sponzorů. Tím, že jsme malá organizace, můžeme snadno našim dárcům doložit každou investovanou korunu.

Kdy a kam jste poprvé vypravila hereckou výpravu do zahraničí za účelem potěšit lidi v nepříjemné situaci?

Poprvé jsme letěli po úderu tsunami na Srí Lanku a následně jsme se do stejných míst v roce 2006 vrátili. Další rok jsme jeli dělat divadelní a žonglérské workshopy do slumů na jih Indie.

Jak vzpomínáte na svůj první „výjezd“ s vaší organizací? Běželo všechno podle plánu?

První organizovaná cesta do zahraničí byla právě druhá návštěva Srí Lanky v roce 2006, na kterou jsme se vydali se třemi loutkoherci. Věděli jsme, že asi čtvrtina rodin, které přišly při tsunami o střechu nad hlavou, žije stále v uprchlických táborech. Ty již nebyly stanové jako při naší první návštěvě, ale byly to provizorní dřevěné boudy, kde se v jedné místnosti s hliněnou podlahou museli směstnat všichni členové rodiny od čerstvě narozených kojenců až po umírajícího dědečka. Většinou tak na zhruba 12 m2 žilo pohromadě až 10 členů rodiny.  Tábory byly podél hlavní silnice, takže jediný prostor, kde si děti mohly hrát, byly úzké cestičky mezi boudama.

Odjela jsem na Srí Lanku o 3 týdny dřív a vytipovala uprchlické tábory, kde jsme po příjezdu herců hráli divadlo a učili děti vodit a vyrábět loutky.  Herecký tým vedla zkušená loutkoherečka Jarmila Enochová, která vyrábí velké látkové nafukovací loutky, které byly pro tamní děti hotovým zjevením. Zároveň jsme přivezli několik marionet, které děti viděly nejdřív v pohádce a pak se je učily ovládat.

Workshop v Dobré Vodě u Toužimi. Zdroj: archiv Renáty Králové

Workshop v Dobré Vodě u Toužimi. Zdroj: archiv Renáty Králové

Děti byly zpočátku zakřiknuté, ale postupně se rozjely a bylo vidět, že je divadlo baví. V průběhu workshopu se naučily zpívat některé české dětské písničky jako Skákal pes, volně přeložené do angličtiny jako Jumping dog like a frog, jumping over meadow… Anglicky se děti učí ve škole, takže zejména u těch větších dětí nebyl problém s dorozumíváním.

Takhle jsme denně hráli vždy dopoledne v nějakém sociálním zařízení, třeba v síti Somebody home, to jsou něco jako naše dětské domovy se školou pro děti s mentálním nebo fyzickým handicapem. Paradoxem těchto zařízení je, že jsou tu děti třeba s lehkou vadou zraku, v našich podmínkách běžně operovatelnou, a chodí do školy s těžce mentálně postiženými dětmi.

Jezdíte do zahraničí i nadále, nebo jste se postupem času stala spíše „domácím pracovníkem“ a tvůrcem zázemí?

Jezdím na každý workshop v Čechách i do zahraničí. Věnuji se přípravám od prvních domluv s místní komunitou nebo sociálním zařízením a připravuji workshopy v terénu před příjezdem herců, žonglérů nebo muzikantů a pak organizuji vlastní workshopy. To je ta zábavnější část mojí práce. Po návratu se pak trápím nad psaním grantů a žádostmi o sponzorské dary, což je děsná otrava. Když mám čas, tak se účastním různých seminářů v centru Neziskovky.cz. Vedou je skvělí lektoři – praktici a dost mi to pomáhá např. při psaní grantů nebo vytváření PR.

Podle čeho si vlastně vybíráte zemi a místo, které s herci navštívíte?

Místa, která navštěvujeme, spolu většinou nějakým způsobem souvisí. Po Srí Lance jsem se vydala do Indie, která byla také zasažena tsunami, ale zjistila jsem, že tam nebylo to postižení zdaleka tak veliké. Šlo většinou jen o pár zasažených rybářských domků ve vesnici a na pobřeží několik hotelů, které se z pomoci peněz od různých dárců ze zahraničí rychle opravily. Chtěla jsem tedy dělat workshopy s dětmi v sirotčincích, ale ze strany ředitelů nebyl moc velký zájem. Proti nám bylo i množství skandálů, které se týkaly zneužívání dětí v sirotčincích „hodnými dobrovolníky“ ze západu.

Po téhle zkušenosti jsme začali v Indii dělat workshopy s postiženými dětmi. Od roku 2008 pravidelně vždy jednou, dvakrát za rok navštěvujeme několik sociálních zařízení a ústavů v Chennai (Pathway – zařízení pro mentálně postižené a hluchoněmé děti a Help Life for Handicapped Children – zařízení pro děti s kombinovanými postiženími. Tady je okolo 200 dětí s Downovým syndromem, autismem, slepých a hluchých dětí a s různým tělesným postižením a Aisha project – zařízení pro děti s mentálním a fyzickým handicapem). Jezdíme pro ně hrát divadlo a dělat  hudební a žonglérské workshopy. Letos jsme tu byli s nevidomým hudebníkem Máriem Bihárim a jeho skupinou Bachtale Apsa a dělali jsme rytmické a bubínkové workshopy.

Renáta Králová pomáhá i postiženým lidem. Zdroj: archiv Renáty Králové

Renáta Králová pomáhá i postiženým lidem. Zdroj: archiv Renáty Králové

Na práci s romskými dětmi v českých sociálně vyloučených lokalitách zase navázaly workshopy s romskými dětmi na Slovensku a v Bosně a Makedonii. V Bosně jsem při tom narazila na problematiku dětí, které žijí v zemi zasažené válečným konfliktem a s traumatem z toho plynoucím. Generace dětí, kterým před 4 roky, když jsme do Bosny začali jezdit, bylo okolo 13–14 let, se narodila za války a nebo těsně po ní rodičům, kteří se z války ještě nevzpamatovali – mají psychické problémy, jsou na práškách, většinou nezaměstnaní, chudí a bez naděje a perspektivy.

V Sarajevu jsem se seznámila s neziskovou z Paříže, která dělá volnočasové aktivity i s dětmi v Palestině, v uprchlických táborech. Přes ně jsem se dostala do Palestiny, kde jsme vloni a předloni dělali žonglérské workshopy v Nablusu, na severu Palestiny (Západní břeh Jordánu). Parta nadšenců tu před pěti lety založila „Assirk Assaghir“ – malý cirkus, kde učí děti z nedalekého uprchlického tábora cirkusovému umění.

Pro palestinské děti, které žijí ve stresu mezi neustálými atentáty a teroristickými útoky, navíc v prostředí uprchlického tábora, kde na území necelých tisíc metrů čtverečních žije asi 10 tisíc lidí v malých na sebe nalepených nízkých domkách s úzkými uličkami, je to příležitost, jak se odreagovat, zapomenout na realitu, která je denně obklopuje a ještě získat nové dovednosti a při představeních a vystoupeních, které pořádají, také zažít úspěch. Letos si koupili šapitó a budou s ním jezdit po Palestině a když se podaří, tak poletí z Jordánska do Francie (Palestinci nemohou letět z Izraele ). Žongléři Adam Jarchovský a Vašek Jelínek  je učí novým žonglérským kouskům a strašně moc je to baví.

Je mezi vámi navštívenými zeměmi nějaká, kam byste se jednou znovu ráda vrátila?

Moc ráda bych se vrátila do Gazy, ale to už je asi jen sen. Jinak pravidelně jednou za rok jezdíme dělat loutkové, žonglérské nebo hudební workshopy na jih Indie, do Chennaie. Máme tu 3 „domácí“ sociální zařízení pro děti s handicapem. Každým rokem tu přibývá dětí. Letos už se zúčastnilo workshopu v jednom zařízení skoro sto dětí. Byly tu nevidomé děti, děti s downovým syndromem, děti na invalidním vozíku…

Bylo krásné pozorovat, jak se při workshopu jednotlivé skupiny propojují, každá skupina dětí měla svoji vychovatelku, která se o děti celý den stará. Když workshop skončil, tak se jedna mladá vychovatelka rozplakala a děkovala Tokhimu, který vedl bubínkový a rytmický workshop, že takhle šťastné ty „svoje“ děti ještě nikdy neviděla…

Jak to vypadá na albánském workshopu? Zdroj: Vladislav Skála

Jak to vypadá na albánském workshopu? Zdroj: Vladislav Skala

Pravidelně jednou až dvakrát za rok jezdíme za romskými dětmi do Bosny. Tam je to vždycky dobrodružství, protože romské rodiny z horských vesnic okolo Travniku a Sarajeva většinou na zimu odcházejí do Francie, kde mají další příbuzné, a vydrží tam tak dlouho, než je Francouzi deportují zpátky. Takže např. ve vesnici Bielovuče selo, kam jezdíme každý rok, je jednou 30 dětí a jindy 6.

Kromě hraní divadla pořádáte na místech i různé workshopy (fotografické, žonglérské,…), jak na to všechno děti reagují? A liší se jejich reakce podle národnosti?

My vždycky začínáme tím, že herci, žongléři, muzikanti nejdřív předvedou, co umí – zahrají pohádku, udělají žonglérskou šou, zahrají pár písniček a pak následuje cca dvouhodinový workshop, při kterém se děti učí buď vodit, nebo vyrábět loutky, žonglovat s míčky, diabolami, flower sticky (barevné tyčky) a nebo s talíři, hudební workshop je trochu komplikovaný.

Děti reagují na jednotlivé workshopy spíš podle věku než podle národnosti. Romské děti si nejvíc užívají bubínky a muziku, na žonglování nemají moc trpělivost. Menší děti nejvíc baví loutky. Jinak obecně romské a palestinské děti jsou daleko víc bezprostřední, víc temperamentní a víc drzé, což je zábavné, ale kluci jsou z nich většinou dost vyšťavený (úsměv). Nestydí se, nemají zábrany. Indické děti jsou hodně plaché, ale nesmírně pečlivé a učenlivé. Jako ve škole. Ale nejvíc zabrat dají romské děti z osad na okraji Skopje v Makedonii a děti z osad na Slovensku. Tam dokonce v létě občas  přiletěl i šutřík… (úsměv)

Máte nějaké zprávy z míst, která jste v minulosti navštívili? Jak to tam teď vypadá, jak jsou na tom lidé, se kterými jste se setkali a pracovali?

Z každé lokality nebo země máme několik přátel, se kterými si pravidelně píšeme na Facebooku, i z Gazy, takže přehled máme. To je výhoda sociálních sítí. (úsměv)

Spolupracujete s mnoha umělci, kteří z nich jsou mezi dětmi nejoblíbenější a sklízí největší úspěch? Můj soukromý tip jsou žongléři Bratři v tricku.

To by asi nebylo fér, takhle to napsat. Jsou velmi oblíbení a patří k nim ještě Tokhi, náš dredatý bubeník. Toho milují všechny děti od kojenců až po babičky, které je doprovázejí. U žongléra Adama Jarchovského je výhoda, že studuje Evangelickou fakultu – Sociální práci a Sociální cirkus psal jako téma své bakalářky. Takže na jednu stranu při workshopech využívá toho, co se naučil ve škole a v bakalářce pak popisuje své zkušenosti z terénu.

Tokhi, dredatý bubeník, kterého milují všichni. Od dětí až po babičky. Zdroj: Lucie Frantová

Tokhi, dredatý bubeník, kterého milují všichni. Od dětí až po babičky. Zdroj: Lucie Frantová

A který z umělců je pro změnu nejvěrnější a nesmí či nechce chybět na žádné cestě?

Oni by rádi jezdili všichni pořád, jenže je to otázka peněz – grantů a sponzorů. Takže vždycky podle toho, na jaký projekt zrovna na ten rok dostanu grant, tak ti z nich jezdí… Jinak ale máme už 3 roky prakticky stejný tým. Žonglér Vašek Jelínek (přivedla ho maminka (úsměv), loutkářka Jarmila Enochová, která s námi byla na Srí Lance, v Indii a v Makedonii a v českých romských lokalitách). A s Vaškem žongluje Adam Jarchovský – jinak jsou Bratři v tricku (podle slova trik, né tričko (úsměv)), potom Majda a Vojta Duřtovi – divadlo Fígl – a Mário Bihári a Bachtale Apsa (s Tokhim), kteří dělají hudební a bubínkové  workshopy.

Prozradíte nám nakonec nějaký veselý zážitek z vaší práce, na který ráda vzpomínáte?

Napadá mě spíš jeden tristní. Když kluci žongléři učili děti nadhazovat míčky, tak jeden kluk povídá tomu druhému:„ Sázej to tam jak bomby do Sarajeva…“ To je životní realita dětí v Bosně 18 let od války…

Pak bylo vtipné, když nám v Permonu, zařízení pro děti cizince – uprchlíky, vyprávěl asi sedmnáctiletý kluk, jak utíkal z Čečny na kole a chytil ho až policajt v Pardubicích, protože mu nesvítilo přední světlo… (úsměv)

Chcete se zapojit? Pomoci?

Občanskému sdružení Artists 4 children můžete pomoct dvojím způsobem, a to dobrovolnictvím či zakoupením fotek z workshopů a cest.

Stálá výstava fotografií se nachází v Myšák Gallery v Praze, kde si můžete libovolnou fotku vybrat a nadace vám ji zhotoví. Nově jsou také fotografie vystaveny v divadle Oskara Nedbala v Táboře.

Dobrovolníci najdou uplatnění v kanceláři u počítače, akčnější z nich se mohou zapojit do instalace výstav.

Renátu Královou můžete kontaktovat například e-mailem: kralova@artists4children.cz.

Více fotek najdete na webu Artists 4 Children.

Zdroj perexové fotografie: Lucie Frantová

Barbora Švarcová

Barbora Švarcová

Najdete mě nejčastěji s knihou v ruce. Pokud nedržím knihu, snažím se držet tempo své rychlé chůze, protože neustále někam spěchám. Miluju hory v létě, na jaře i na podzim, jízdu na kole, pokud zrovna nemrzne. K přežití zimy mi pomáhají knížky a divadla.

Zanechte komentář