Co je horší? Tehdy se četlo s cenzurou za zády, dnes se čte kdejaký škvár

Literatura / 17.11.2012

Literatura vždy nebyla tak svobodnou, jako tomu je dnes. Poodkryjme „kouzlo“ nechtěného trochu jinak.

Cenzura jako likvidace dobrého slova; škoda, že už dnes nelze uplatnit… u některých!

Dnes už si nedovedeme snad ani představit, jak moc se literatura a svoboda projevu oproti dnešní lišila. Pro nás je každodenní samozřejmostí otevřít články bulvárních plátků a číst špínu, posměchy či ironické a sarkastické urážky kde koho, třeba od redaktorky nejmenovaného bulvárního internetového plátku, Gabriely Wolfové a spousty jí podobných velikánů dnešní mediální sféry, která se pase na neštěstí či výjimečnosti a vyšinutí z davu druhých. Hnus… možná by cenzura pro tyhle případy nebyla až tak marným návratem a krokem vzad.

Samozřejmě nechci nijak zlehčovat krutost tehdejší doby, ale občas, když čtu některé rádoby „svobodomyslné“ výplody ještě více jen rádoby vzdělaných jedinců říkajících si novinář, žurnalista, říkám si, pane Bože proč?! Proč mám denně ze všech koutů, rohů a mediálních zdí číst jen výsměšné tóny, kde se odráží nanicovatá kritika jedinců a ještě k tomu tak nízká, často se dozvíme pouze  plytkou informační (ne)hodnotu: že ta a ta přibrala a měla by tedy rozhodně začít minimálně 24 hodin denně v kuse posilovat, aby ctěnou redaktorku/redaktora neurážela svým zjevem, že Jágr se rozešel s přítelkyní a vážně ještě není ready, dozvíme se také, jak velké poprsí si nechala zvětšit kde která modelka, kolik komu dluží nejmenovaná zpěvačka, ze které svoboda projevu v médiích udělala ještě větší trosku. Taková je dnešní svoboda projevu, svobodně káže a trestně ničí…

Od extrému do extrému, jen směle dál, vážení…

Totalita s sebou přinesla obrovskou míru cenzury kvalitního slova, nesmělo se číst nic, co neprošlo poctivou selekcí. Nic (ne)vhodného neušlo oku kontroly.

[two_third]

Ludmila Babíková o tomto zločinu proti svobodnému hlasu lidu říká:

Cenzura literatury byla mechanismem, s jehož pomocí část literární veřejnosti byla schopna prosadit svou vlastní kulturní dominanci. Jednalo se o promyšlenou selekci informací určenou široké vrstvě občanů. V případě nedodržení této selekce informací následoval trest už i za soukromé sdělování názorů. Je chápána jako jedna z literárních institucí vymezujících hranice literárního prostoru, což představovalo mezní formu regulace.

[/two_third]

Po konci 2. světové války přišlo mnoho podob a vln týkajících se cenzury. Těsně po válce nebyla cenzura literatury a slova oficiální. V letech 50. pak přišly první seznamy zakázané literatury, které se průběžně rozšiřovaly a měnily dle politické nálady. Po smrti Stalina a Gottwalda nastoupilo jakési pomyslné uvolnění, do poezie se vrátil individualismus a subjektivita. Vydávány byly různé časopisy: Host do domu či Květen (spojeno se jmény K. Šiktance či M. Kundery a dalších). Literatura tak na chvíli ožila, aby zakrátko dostala nasazená další pouta.

Žena na kládě v lese čte knihu

Vraťme text zpět do podoby, kdy slovo mělo nějakou váhu. Zdroj: foter.com

[two_third]

Autoři cenzurované literatury

Oficiální autoři: Ladislav Fuks, Bohumil Hrabal, Radek John, Vladimír Páral, Ota Pavel. Neoficiální autoři: Jiří Grůša, Václav Havel, Ivan Martin Jirous, Ludvík Vaculík. Do této kategorie je řazen samizdat, undergroundová literatura a spisovatelé, kteří psali ve vězení. 
Exiloví autoři: Eva Kantůrková, Pavel Kohout, Milan Kundera, Josef Škvorecký, Karel Pecka. Proběhly dobrovolné i nucené odchody z vlasti.

[/two_third]

Samizdat s sebou přinesl spoustu kvalitní literatury, úžasných myšlenek a textů, které však českému prostředí měly zůstat utajené. V zahraničí se českým autorům v této době dostalo uznání, které u nás bohužel chybělo.

Dnes je sice nastolena obrovská míra, vlastně snad dalo by se říci úplná míra, tolerance slova. Jenže? Znovu se ptám, je to vážně dobře? Co takhle trochu morálních hodnot nebo alespoň etiky? Trochu lidskosti při úvaze nad tím, koho si dnes vezmeme na paškál, komu to ve svém článku dnes osolíme.

Zajímalo by mě, kolik takových redaktorů z plátků typu: Aha, Blesk, Šíp, Super.cz atd. by mohlo psát v době totality, kolik? Také by mě zajímalo, co je vede k napsání takového článku? Peníze? Moc někomu ublížit? Šance dostat druhého na kolena, když i já se cítím mizerně u hrnku kávy, doutnající smradlavé cigarety, s ospalýma očima nad prázdným listem, na kterém visí razítko „deadline odeslání článku“, neboť nejsem schopný vyprodukovat nic lepšího než břitkou kritiku známé a tolikrát už skloňované (často pouze jedním pádem a pořád dokola) osobnosti?

Zamysleme se nad tím, co je svoboda slova a co už je do písmene šikana slovem…

Zdroj perexové fotografie: foter.com

Jana Hybnerová

Jana Hybnerová

Jsem absolventkou vysokoškolského bakalářského programu Mediální a komunikační studia se zaměřením na Jazykovou a literární kulturu. V současné době se studiu věnují dále, a to navazujícím magisterským studiem Dějin kultury se zaměřením na Dějiny literární kultury. Ráda čtu, píšu a ještě více tvořím hodnotné věci, a proto doufám, že se jednou naše sekce Literatura dostane vysoko a najde si spoustu čtenářů.

Zanechte komentář



Vaše názory

  • Veronika Jiroušková

    Většina dnešních bulvárních a amorálních pisatelů by se, podle mého soudu, za totality uplatnila. Tehdy byly v sázce možnosti, dnes jde víc o prachy. Lidé jsou stejní, jen podmínky se mění!

  • Agata Hauerová

    Skvěle využité boxy!

  • Jana Hybnerová

    Já Veru stále věřím, že neuživila, ač je mi jasné, že amorální doba to byla a oni jsou stejní…. a naivně věřím, že se lidí dokáží měnit…