V životě se dějí věci, které by nevymyslel ani nejlepší scénárista, říká Tereza Pospíšilová

Film Kultura / 1.5.2013

I filmy českých tvůrců mohou být o netradičních tématech.

Zdroj: archiv Terezy Pospíšilové, autor: Martina Zuzana Šimkovičová

Zdroj: archiv Terezy Pospíšilové, autor: Martina Zuzana Šimkovičová

Tereza Pospíšilová

Studuje na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně a absolvovala studijní stáž na Fachhochschule Dortmund. Začínala točit jako amatér a dnes se svými filmy účastní různých festivalů a projektů (např. Mezipatra, Klapka, Noc filmových nadějí).

Většina tvých filmů se dotýká témat, která jsou v české společnosti stále částečně tabuizována – homosexualita, násilí na ženách, romská otázka, vztah k seniorům. Snažíš se upozornit na problémy?

Baví mě poukazovat na znepokojivá témata ve společnosti, které si lidé někdy neuvědomují nebo je vědět nechtějí. Ale není to tak, že bych záměrně šla po tématech, která považuji za tabu a chtěla z toho dělat senzaci. Prostě jsem začala točit o problémech, které mě samotnou zajímají, a tohle mi z toho vyšlo.

A co se týče například homosexuality, tak to v české společnosti podle mě už tabu vůbec není. Lidé jsou čím dál tím víc tolerantní. Dokonce si poslední dobou všímám, že mít ve filmu alespoň jednu homosexuální postavu se stalo módou.

Ta ostatní témata, která zmiňuješ, asi částečně tabuizovaná jsou. Romská otázka, to je věčné téma, které podle mě zatím nemá řešení. A násilí na ženách je problematické v tom, že těm, kteří to zažili, se o tom většinou dost špatně mluví a těm, kteří to nezažili, se to zas ne moc příjemně poslouchá. A co se týče seniorů, tak mě štve, že jsou v dnešní společnosti tak opomíjení. Kam se podíváš, tak ti média předkládají, že musíš být věčně mladá, krásná a úspěšná. Stáří není dostatečně „cool“ a tak se raději moc neukazuje. Ráda bych ve svém magisterském filmu ukázala, že i senioři můžou být hlavními hrdiny zajímavých příběhů, které si získají diváka.

Máš nějaké osobní zkušenosti s tématy, o kterých jsou tvé filmy?

Ano. V životě se dějí věci, které by nevymyslel ani nejlepší scénárista. Takže každý můj film vychází z něčeho, co jsem sama zažila, pozorovala nebo to zažil někdo v mém okolí. Ale nechávám se tím jen inspirovat a hodně si toho vymýšlím.

Například pro můj bakalářský film Kočky byl inspirací jeden můj podobný vztah, ale vyústění filmu už byla naprosto jen moje fantazie. Přišlo mi zajímavé ukázat volný vztah mezi dvěma mladými lidmi, kteří zdánlivě nic neřeší, ale vlastně potom můžou zjistit, že žijí s člověkem, který je úplně někým jiným než si mysleli.

Někteří lidé si myslí, že když točím o homosexuálech, tak musím být taky homosexuál. Je pravda, že jsem měla období, kdy jsem toužila být s holkou a to se určitě promítlo i do mé tvorby. Ale v mém případě to bylo jen určité období hledání. U toho tématu jsem zůstala, protože mě zajímá a líbí se mi, jak jsou lidé různorodí. Píšu zrovna diplomku o transsexualitě ve filmu a všímám si, jak lidé potřebují neustále všechno škatulkovat. Když si tě nemůžou nikam zařadit, tak se cítí ohroženi. Ale otázky lidské sexuality a identity jsou mnohem komplexnější a složitější než kategorie, které jsme si na to vytvořili. Je spousta lidí, kteří se nedají takhle přesně zařadit a to se mi líbí.

Natáčení spotů pro Rosu.

Natáčení spotů pro Rosu. Zdroj: archiv Terezy Pospíšilové, autor: Martina Zuzana Šimkovičová

Co se týče toho domácího násilí, tak to souvisí s mojí osobní zkušeností. Ve druhém ročníku jsem natočila jeden krátký film, který je jediný opravdu autobiografický. Tehdy jsem to asi potřebovala nějak ventilovat, abych se z toho nezbláznila. Pár let nato jsme měli natočit reklamu a já si říkala, že to je šance udělat něco smysluplného. Tak jsem vymyslela spot proti domácímu násilí. Oslovila jsem organizaci Rosa, jestli by to nechtěli využít, a nakonec z toho byla kampaň. Vymyslela jsem další dva spoty, dostalo se to do televize, udělaly se plakáty.

Který film z tvé tvorby je pro tebe nejvýznamnější?

Jednoznačně ty tři spoty pro Rosu. Po té kampani se počet obětí, které vyhledaly pomoc u Rosy, zvedl asi o dvacet procent, což považuji za velký úspěch.

Setkala ses s nějakými vyhrocenými reakcemi na svoji tvorbu, nebo jsi zažila jen pozitivní odezvy?

Vyloženě negativní odezvy asi ne. Zatím se ke mně dostaly jen ty kladné, sem tam nějaká kritika, za kterou jsem ráda, nebo žádné. Vlastně – jeden režisér mi řekl, že točím „sračky“.

Co tě vedlo k nápadu na scénář filmu Přistoupili? Má se tam objevit osamocená romská dívka toužící být mužem, opuštěný stařík – tedy témata, která nejsou až tak běžná.

Mě by nebavilo točit o puberťácích, jejichž jediným problémem je přijít o panictví/panenství. To je hrozná nuda. Ale chápu, že pro někoho jsou nudná témata, která točím já. To je otázka vkusu.

Takových opuštěných staříků, jakým je Vojtěch ve filmu Přistoupili, jsem ve vlaku potkala několik. Člověk na nich už na první pohled vidí, jak by si rádi s někým popovídali a mě baví jim naslouchat, protože oni jsou potom tak šťastní a z toho jsem zase šťastná já, takže to je potom taková hrozně šťastná cesta vlakem.

K postavě romské transsexuální dívky mě volně inspiroval jeden článek, který jsem před několika lety četla. Šlo o dívku, která byla doma zneužívaná, prošla několika dětskými domovy, dostala se i do blázince, kde ji týrali a navíc měla ještě ten problém, že se cítila mužem v ženském těle. Nedokázala jsem pochopit jak je možné, že něčí život není nic jiného než jedna tragédie za druhou.

Ten základní nápad na strukturu příběhu ve filmu Přistoupili je ale založen na mém zážitku. Jednou jsem na cestě ze Zlína do Prahy potkala člověka, se kterým jsme se delší dobu neviděli a měli jsme dost komplikovaný nedořešený vztah. Za ty necelé čtyři hodiny, co jsme spolu seděli zavření v tom malém kupé, se mezi námi vystřídaly snad všechny nálady, které mezi dvěma lidmi můžou nastat. Bylo to takové tragikomické, protože jediný další člověk, který do toho kupé vstupoval, byla průvodčí, která vždycky rozrazila dveře v tu nejmíň vhodnou chvíli, když jsme třeba řešili něco vážného a jediný co vždycky řekla, bylo: „Přistoupili?“ Změřila si nás pohledem a odešla a my vždycky dostali záchvat smíchu, i když nám vlastně bylo skoro do breku. A takhle jsem pojala i ten můj zatím nenatočený film.

V jaké fázi je nyní Přistoupili?

Kdyby byly peníze, mohli bychom klidně hned začít točit. Ale bohužel se natáčení muselo nedávno zrušit a odložit na zimu.

Jak se hledala představitelka hlavní postavy?

Několik měsíců jsem lítala po celém Česku a částečně i na Slovensku s kamerou v batohu. Hrozně jsem si to hledání užila. Romské děti jsou neuvěřitelný živel a moc mě to bavilo. Prošlo mi rukama tolik talentovaných dětí, že přemýšlím ještě o nějakém jiném filmu, kde bych mohla uplatnit i ty ostatní, které jsem nevybrala. Hledala jsem mezi holkami i kluky, ale nebudu prozrazovat, koho jsem nakonec vybrala.

Můžeme se v Přistoupili těšit na nějaké známé herce?

Ano můžete. Hlavní roli ztvární Stanislav Zindulka.

Je v plánu, že bude Přistoupili veřejně ke zhlédnutí?

Určitě bude předpremiéra ve Zlíně, premiéra v Praze a budeme se to snažit dostat na festivaly a vůbec všude, kde to bude někdo ochotný pustit a někdo jiný zhlédnout. Zatím to ale není moc aktuální, protože jak už jsem řekla, točit budeme nejdřív až v prosinci.

Jaký je tvůj názor na současnou českou filmovou tvorbu? Chybí ti v ní něco?

V české filmové tvorbě bych uvítala víc humoru a určitého životního nadhledu. Nebaví mě dívat se na takovou tu typickou „českou depku“, ale sama jsem moc humorných filmů zatím nenatočila, takže bych to asi neměla kritizovat.

Zdroj perexové fotografie: archiv Terezy Pospíšilové, autor: Martina Zuzana Šimkovičová

Zdroj videí: youtube.com

Jana Brouková

Jana Brouková

Chcete být také V obraze? Zaujalo vás něco a chcete se k tomu vyjádřit? Napiště mi na jana.broukova@generace21.cz

Zanechte komentář