Menu domů

Menu domů nemusíte objednávat, stačí pouze otevřít internet

Na talíři / 18.4.2013

Chodíte na skvělá jídla hlavně do restaurace? Už nemusíte, Koko vás je totiž na svém foodblogu naučí krok za krokem pomocí videa!

Menu domů je velmi příjemnou změnou mezi českými foodblogy, kromě tradičních fotoreceptů a recenzí restaurací totiž nabízí i detailní videopostupy. Nemusíte už také chodit po restauracích a lovit z nich ty nejlepší recepty, najdete je totiž zde. Veškerou práci za vás dělá Koko, autorka a duše tohoto blogu. My vám s ní přinášíme rozhovor.

Koko, jak se u vás vyvíjel vztah k jídlu a vaření?

Myslím, že poprvé jsem si všimla, že mě baví ochutnávat všechno možné (a tenkrát ideálně taky všechno dohromady) na dovolených s rodiči, kde jsme jen nevěřícně koukali na všechny ty švédské stoly. Můj otec pak měl také jeden čas restauraci a já se nebála ničeho, čím se mě kuchař snažil zastrašit. Syrový žloutek v bujónu, vepřový jazyk v sojové omáčce, humr, ústřice, šneci. Chtěla jsem zkusit všechno, co mi přistálo na talíři. Dneska si přece jen trochu vybírám, protože už vím, jaké nástrahy mě v restauracích mohou čekat, třeba slávky si častěji vařím doma, kde si je sama zodpovědně přeberu. Tenkrát jsem byla nadšená prakticky ze všeho, to dobrodružství z objevování mělo samo v sobě tak velké kouzlo. Dneska už si ale zatraceně dobře pamatuju, kde mi slávky chutnaly nejvíc, a tak jsem vybíravější. Navíc také kritičtější, protože jak stále nastudovávám další a další informace o kulinařině, zjišťuju, že ne všude jsou suroviny zpracovávané a podávané tak, jak být zpracované a podávané mají. Nicméně jídlo je pro mě stále to samé – jeden velký zážitek.

Koko

Koko

Co vás vedlo k tomu začít psát foodblog?

To, že jsem nebyla coby začátečník samouk vůbec spokojená s popisy postupů v kuchařkách – zdály se mi povětšinou absolutně nedostatečné. Navíc, i pokud člověk jel podle návodu, často se nedobral ke kýženému výsledku a jeho úsilí bylo odměněno následným zklamáním. Zkrátka receptů jsou mraky, ale ne všechny fungují a výsledky vypadají jako na fotkách – to jsem chtěla změnit. Chtěla  jsem dát čtenáři určitou jistotu. Proto se na blogu snažím podat všechny důležité informace. Někdo tomu říká „blbuvzdorné recepty“. Nikdy jsem nikomu netvrdila, že jsem na vaření mistr, také se musím všechno naučit systémem hledání a pokus/omyl… jen jsem vždycky o pár kroků před svými čtenáři (o pár zkoušek, nezdarů a nevalných pokusů).

Jak na „Menu domů“ reaguje vaše blízké okolí?

Většina mých nejbližších kamarádů vlastně nevaří, takže u nich se to moc neujalo. Fandí mi, ale když se vidíme, o vaření většinou nepadne skoro ani slovo. Můj přítel blog nečte, protože má dopředu jasné informace – do restaurací chodí se mnou a doma jí moje zdařilé i méně zdařilé zkušební pokusy před natáčením a focením. Ale mamka vždycky referuje, kdo všechno podle mě vařil a vyprávěl jí, jak to dopadlo – od pedikérky a kadeřnice přes sestřičku na gyndě.

Prozradíte našim čtenářům recept z blogu, na který jste opravdu pyšná?

Popravdě  jsem pyšná na každý recept, který zvládnu tak, že ho dokážu předat dál a pak dostávám od čtenářů zprávy, že se jim kuchtění povedlo, že jsou na sebe hrdí a posílají mi fotky svých úspěchů. Měla jsem radost, když se mi podařilo vykostit křepelku na recept právě podle Divinis, když jsem se trefila do správného času, aby vepřová panenka ve Wellingtonu byla pěkně růžová, ale ne syrová, nebo když střed fondantu akorát vytékal. Ale asi tu raději zmíním recept, který nebyl inspirovaný žádnou restaurací, prostě jsem si ho vymyslela, protože jsem na to všechno dohromady dostala chuť (nebo suroviny doma – ostatně recepty „co dům dal“ jsou úžasnou inspirací). Za poslední dobu mám tři adepty – Květák na kaši, Měšec z listového těsta a Salát Barbra. Jeden z nich uvádím, ostatní najdete na webu.

Měšec z listového těsta

Měšec z listového těsta

Vypadá k nakousnutí.

Úžasný recept, kterým uděláte velkou parádu coby teplým předkrmem. Ideální je ho konzumovat ihned po upečení, pak těsto začne tuhnout.

Ingredience na 4 předkrmové porce:

  • 1 plát kupovaného listového těsta
  • 2 ks hlívy královské
  • 6-8 dkg voňavé uzené slaniny
  • čerstvé bylinky (já dala petrželku, pažitku a rozmarýn)
  • 2 vejce
  • 50 ml strouhanky
  • 20 dkg vykostěného kuřecího stehna
  • kmín
  • sůl, pepř

Nejprve připravíme nádivku. Pokud nemáte rádi kuřecí kůži, kupte si rovnou stehenní řízek. Jestliže si na ní ale pochutnáte, doporučuju vykostit dvě malá kuřecí stehna a bude to akorát. Pošírování znamená ponořit něco do vody, vývaru nebo mléka o cca 80 °C, tedy, tekutina se jen vlní, ale nevaří. Já jsem při tomto receptu táhla vývar ze skeletu kuřete ještě vedle na polévku, takže jsem ho ponořila do něho asi na 10 minut (i když mi maličko probublával, na šťavnatosti kuřecího to nic nemění). Kuřátko se bude následně ještě péct v těstě, takže není třeba ho příliš vysušovat. Vyjmeme, necháme chladnout, nakrájíme na kousky jako do polévky.

Nohy hlívy (můžeme ale použít samozřejmě i lesní houby, pokud je sezóna a nebo žampiony, ideálně hnědé) pokrájíme na malé kostičky, slaninu stejně tak. Osmahneme na troše másla s kmínem a pepřem dozlatova. Přemístíme do misky. Přidáme kuře a nasekané bylinky. Necháme chladnout.

2 vejce rozkvedláme v hrníčku. 3/4 množství přelijeme do misky k ostatním ingrediencím na nádivku, 1/4 necháme v hrníčku na pomazání měšců. V misce vše zamícháme a podle potřeby přisypeme strouhanku, bude objemově třeba cca velký panák, aby byla směs kompaktní, tužší. Osolíme.

Těsto rozdělíme na 4 díly, podle tvarů formiček ho ještě vyválíme, aby se zvětšilo. Stačí ho i opatrně vytahat. Moje formička měla průměr 10 cm. Vymažeme ji, na dno vystříhneme pečící papír. Těsto rozmístíme všude ve formě, kraje necháme přes. Naplníme asi 1,5 – 2 cm vrstvou nádivky, jak to vyjde, a těsto po stranách soustředíme do středu, aby vznikl měšec.

Na pánvi, kde jsme restovali houby a slaninu, restneme asi 1 minutu z obou stran i plátky kloboučku hlívy o výšce několik milimetrů. Pak je rozložíme a lehce přimáčkneme na měšce. Vše pokryjeme mašlovačkou vejcem a dáme péct do trouby na 180°C dozlatova. Zabere to cca 20 minut. Po vyjmutí necháme chvilku odpočinout, případně pak nožem lehce uvolníme po krajích, vyklopíme a můžeme podávat.

Váš blog je mezi těmi českými poněkud netradiční v tom, že kromě psaných receptů také používáte videokameru. Jak jste dospěla k nápadu natáčet videorecepty?

Natáčení videoreceptů vlastně předcházelo tvorbě blogu. Nejdřív jsem chtěla točit videa o vaření – takový videoblog, jak jdu do drahé restaurace a pak něco podobného zkusím uvařit doma. Hned se ale ukázalo, že chci říci mnohem víc, než stihnu za únosnou délku videa a že recepty potřebují i psanou formu. A všechno se to začalo nabalovat. Vůbec jsem na začátku netušila, co z toho vzejde. Nahrávala jsem videa jako obyčejný uživatel na Stream, protože tam pod slovem „vaření“ nebo „recept“ byla alespoň malá naděje, že se na ně někdo podívá. První díly zhlédlo vždycky pár set lidí a většina z nich na ně narazila spíš omylem. Ale počátek nápadu byl takový, že sebelepší slovní popis nenahradí to, že se může divák podívat na správnou konzistenci těsta, omáčky a podobně. A ten pocit, že to zvládnete, protože to přece vlastně není tak náročné, získáte nejlépe právě z videa.

Na blogu také najdeme recenze nejrůznějších restaurací. Stala se vám někdy při takové návštěvě opravdu nemilá nebo naopak milá událost?

Nemilé je vždycky to velké zklamání z velkého očekávání a nuzného výsledku. Bohužel se mi to stává stále mnohem častěji, než by mělo. Milé pro mě naopak bylo, když mě Zdeněk Pohlreich přišel pozdravit v Divinis s dotazem, zda budou taky na internetu. I když jemu pak můj popsaný gastrozážitek na webu asi zas až tak milý nepřišel, pokud ho četl. Potkala jsem se tam totiž s nemilou servírkou.

Poznávají vás restauratéři, popřípadě snaží se před vámi vytáhnout a získat tak lepší hodnocení?

Kromě zmíněného Šéfa myslím, že nepoznávají. U nás člověk také velmi těžko rozlišuje, zda se na vás personál tváří, jako by vás chtěl zabít pohledem proto, že ví, že sonduju, a nebo proto, že je ruším a obtěžuju coby obyčejný host, který chce dostat najíst. Ale zatím se mi daří být všude celkem nepozorovaná. Většina restauratérů to zjistí až zpětně, když najdou video na internetu.

Co by nemělo chybět restauraci, abyste v ní byla naprosto spokojená?

Na kolik že vět by mé odpovědi měly být? (smích) Odpověď by samozřejmě mohla být následující:

  • příjemný, ochotný a nevtíravý personál,
  • něčím charakteristické, pěkné prostředí, kde se budu dobře cítit,
  • kvalitní čerstvé suroviny,
  • nápadité, šetrné zpracování a kombinování těchto surovin,
  • adekvátní poměr cena/výkon,
  • přehledný jídelní lístek, kde nevím, co si vybrat dřív,
  • atraktivní foodstyling pokrmů,
  • čisté toalety.

To samozřejmě platí. K tomu ale dodávám, že od rodinné restaurace na Sicílii člověk očekává něco úplně jiného než od Alcronu. Takže to musí být odpovídající také těm celkovým podmínkám, nastolené atmosféře.

Podělíte se s námi na závěr o vaše plány do budoucna?

Víte, co se říká: „Pokud chcete Boha rozesmát, povězte mu o svých plánech.“ Ty více do budoucna, které si přeji, ale zatím o nich spíš přemýšlím, než abych na nich intenzivně pracovala, ty nechám obestřené tajemstvím. Ať si kryju záda. Ty nejbližší jsou ale v pokračování MENU domů, navíc po roce fungování přibude mladší sestřička pořadu, MENU v sezóně. Každý díl se bude soustředit na jednu surovinu, která je právě na vrcholu, je jí všude dost, dá se nejlevněji koupit, ale současně také právě nyní nejlépe chutná a sklízí se. Čekat můžete nejen nové recepty, ale také způsoby uchovávání na horší časy jako zavařování, nakládání, uzení a tak dále. Opět se vše do 5 minut na Streamu nevejde, takže ostatní bude k přečtení na webu. K tomu mám v plánu pokračovat s moderováním ranní show na Expresradiu, zdokonalovat se ve vaření a tu a tam se prostě jen s margaritou v ruce válet na zahradě.

Zdroj fotografií: Koko, Menu domů

Karolína Kounová Roubíčková

Karolína Kounová Roubíčková

Velmi ráda vařím (a jím) stále něco nového a ještě raději o tom píšu. Více z mého světa točícího se okolo jídla naleznete na mém blogu http://svasniprojidlo.blogspot.com/.

Zanechte komentář