Kluci z Adr lines představují highline

Sport / 19.5.2013

Víte, co je to lina, slackline, highline či longline? S kluky z Adr lines to můžete zjistit hned! Výšky, rovnováha, soustředění, adrenalin…

[one_fourth]

Info a foto o  Adr lines naleznete na:

adrlines.blogspot.cz

facebook.com/adrlines

[/one_fourth]

Máme pro vás rozhovor s partičkou tří kluků ze skal, kteří se rozhodně nebojí výšek.

Kluci, jak byste se sami představili?

Jakub: Jsme tři mladí muži, Vojta Malafa (Malaf, 17), Jakub Krecbach (21) a Mára Oubrecht (18), které spojila v roce 2010 na Horolezeckém festivalu v Teplicích nad Metují jedna obrovská vášeň, slackline. Protože v našem kraji doteď operuje málo slacklinerů, vznikl tým, který se soustředí především na královskou disciplínu ve slackline a tou je highline. Jelikož taháme především v Adršpašských skalách a okolí, jmenujeme se Adr lines.

Adr-lines

Adr lines v plném složení. Zleva Jakub, Mára a Vojta (Malaf). Zdroj: archiv Adr lines.

Malý slovníček:

Trickline nebo lowline jsou lajny natažené do třiceti metrů. Trickline lajny jsou povětšinou široké 5 cm a předvádí se na nich mnoho dynamických a statických triků.

Swami belt je v podstatě kus ploché smyčky zavázaný kolem pasu místo sedáku.

Zámkovka je karabina se šroubováním.

Osma je kovová jistící pomůcka ve tvaru osmičky.

Odsedávka (odsedka) je kus lanovice navázané na jednu stranu k highline a na druhou stranu k highlinerovi. Při případném pádu ho zachytí.

Longline je popruh delší než třicet metrů široký 2,5 cm. Je už více náročný na soustředění a vytrvalost. Při vyrovnání různých vln a výkyvů musí člověk zapojit všechny svaly v těle.

Jak jak jste se o tom sportu dozvěděli?

Jakub: Kdysi v lezeckém časopisu Montana měl rakouský horolezec a fotograf Heinz Zak článek o slackline a highline.

Mára: Na fesťáku v Teplicích nad Metují.

Vojta: No v podstatě náhodou od jednoho známého.

Kdy jste začali se slackline?

Jakub: Někdy v roce 2006 jsem si koupil první slackline set, co jsem viděl v nějakém lezeckém katalogu.  Dlouho jsem byl na úrovni jen toho setu, než jsem se náhodou na jaře roku 2010 ocitl na Bišíku, kde Kajoch natahoval highline. Přejitím highline mě tento sport naprosto učaroval.

Ze skal. Foto: Olda Jenka.

Multisportovní den ve skalách. Zdroj: Olda Jenka.

Mára: Nedá se pořádně říct, kdy jsem začal. Asi v roce 2008 jsem se s tím setkal na horolezeckém festivalu v Teplicích. Dva dny jsem se na tom snažil chodit, ale nešlo mi to. Rok poté jsem se s lajnou setkal na lezeckém soustředění s kamarády. Po pár dnech jsem přešel lajnu do 10 m. Nakonec jsem na jedné festivalové soutěži v Teplicích vyhrál základní slackline set. Většinou jsem chodil sám jen tak pro zábavu. Rok na to jsem se dal přes Facebook dohromady s jedním klukem z vedlejšího města. S ním jsem začal s longline, on mě dostal mezi českou slackline komunitu, kde jsem se setkal i s Kubou a Vojtou.

Vojta: Hele, já jsem s o tom vlastně ani nijak nedozvěděl… Jednou mi táta říkal, že má jeho kámoš takový srandovní špagát, tak jsem si říkal, co to může být zač, a strašně dlouho jsem ho uháněl, aby mi to půjčil. Jednou na jaře, v dubnu (letos to bude už 5 let), jsem si to od něj konečně půjčil. Celej nedočkavej jsem s lajnou běžel do lesa, zkusit to nějak napnout.  Po menší době, než jsem přišel na to, jak se to napíná, jsem to konečně napnul a začal zkoušet chodit. Nejdřív jsem se na to jen postavil a hned spadl, ale hrozně mě lákalo to přejít. Zkoušel jsem to ještě asi tři hodiny a pak se mi to podařilo skoro do tři čtvrtě  přejít.

Ráno jsem se vrátil to párkrát zkusit a najednou jsem to přešel. Bylo to super a asi po 4 dnech, co jsem takhle chodil, jsem sednul k netu a začal hledat, kde to koupím. Nakonec se mi podařilo spojit se s týpkem, který mi poradil, co a jak a kde koupit za levno. Pak už jsem začal pořádně chodit a kupodivu chodím až do teď a pořád mě to baví víc a víc.

Kolik tomu tak věnujete času?

J: Jak kdy, přes zimu moc nechodíme kvůli stavu sněhu v našem kraji. Ale v létě tomu věnujeme moře volného času. A když jsou slackline fesťáky, tak prakticky pořád.

Tomáš Pýcha

Lucka při přechodu highliny. Zdroj: Tomáš Pýcha.

Máte speciální linu od výrobce nebo „popruh“?  Jak je tlustý?

J: Chodíme po popruhu z polyesteru širokém 2,5 cm s pevností  3 tuny.  Od českého výrobce  Equilibrium Slacklines. Je to série popruhů Dragon. Je to fakt super „lajna“  vhodná především pro longline a highline se super vlastnostmi oblíbená i v zahraničí.

Děláte triky jako třeba sezení a podobně?

J: Nejsme tricklineři, ale nějaké triky zvládáme. Většinou tedy statické jako různé sedy, lehy, váhy a podobně. Zvedání ze sedu je jedna ze základních věcí, co by se slackliner měl naučit, protože u longline a highline se nedá nastoupit jinak než ze sedu. Především u highline to je velmi nebezpečné, protože skála není nikdy úplně rovná a při pádu do odsedky by se mohl člověk ošklivě zranit. Nástup ze sedu se dá naučit velice rychle, dobré je, když vám někdo poradí a ukáže, jak na to.

Foto: Vojta Malaf.

Klasický přechod highliny je mezi skalami. Zdroj: Vojta Malaf.

Co je pro slackline nejdůležitější z fyzické nebo psychické stránky?

J: Slackline je v podstatě sport pro každého, ale u longline a highline člověk potřebuje nějaké základy, třeba z lezení nebo z jiného sportu. Slackline posiluje zdravě svaly v celém těle. U highline dále umět se dostat po pádu zpět na lajnu a to už třeba výmykem.

Celkově jsou delší slackliny psychologicky něco jako meditace. Nejlépe se chodí, když necháváš myšlenky v hlavě volně cestovat. Highline je psychologicky neskutečně složitá, protože i když je bezpečná, tak ti hlava říká pravý opak a přesvědčuje tě o tom, že se něco pokazí. Musíš v hlavě najít motivaci a říct si, že to opravdu chceš dělat. Hlava není přizpůsobená na ten obrovský prostor, který se kolem tebe otevře. Rázem jsi v jiném světě. Ale ta extáze po přejití highline se nedá slovy popsat. Je to jako tisícero orgasmů. (smích) Nejdůležitější je naučit hlavu nemyslet. Každá myšlenka, co ti v ní proběhne, znamená rozhození na lajně a pád. Tudíž obrovskou demotivaci.

Bojíte se při highline? A už jste  někdy spadli? A jaký byl váš nejhorší pád?

J: ANO!  (smích) Ale je to po čase zvláštní strach. Spíše vnitřní souboj s hlavou.  Jasně, že jsem spadl. Pády jsou běžné. Škrábání se po odsedce nahoru je jen pakárna. Občas se člověk může ošklivě spálit nebo roztočit při zamotání do odsedávačky. Většinou se snažíme lajnu čapat. Mára na longách ale posílá zajímavé tlamy, kdy bojuje s lajnou na krev a ta ho ztrestá tak, že přistane hlavou pár metrů nad zemí.

Foto: Michal Kozár.

Jeden z pádu. Zde lepší varianta, do vody. Zdroj: Michal Kozár.

M: Tak určitě se na highline bojím, ať už jdu v sedáku nebo ve swami. Dle mého názoru se nedá nebát, pouze snižovat strach se zvyšováním počtu přechodů a taháním nových směrů v různých oblastech a délek. Na míře strachu záleží taky podle délky, výšky a expozice. Co se týče padání, tak jelikož už většinou chodím ve swami, snažím se nepadat a když už spadnu, chytnu se lajny. Jinak na dlouhé lajny nebo na ty, kde se bojím hodně, si beru sedák. Dlouhé highliny stejně většinou nepřejdu, takže se občas stane, že do sedáku spadnu, ale není to nic bolestivého. Je jen fyzicky náročnější dostat se nahoru, postavit se a zase jít dál. Když se tohle opakuje víckrát, je to docela vyčerpávající.

Můj nejhorší pád byl asi v noci, kde jsem měl na sobě čelovku, na konec liny mi kluci svítili čelovkou a za mnou taky. Po pár pokusech jsem se dostal sotva do půlky, ale pokaždé jsem se chytil. Na poslední pokus jsem se dostal asi do tři čtvrtě a spadl jsem. Lajnu jsem rukama těsně minul a po hlavě jsem letěl do tmy. Z toho jak jsem se houpal a točil se mi udělalo špatně a k tomu všemu ještě začalo pršet. Poté, co jsem se dostal zpátky na lajnu, jel jsem na karabině k začátku. Bylo mi čím dál tím hůř a k tomu jsem musel ručkovat, abych se dostal na začátek.

Poleženíčko Malafa na highlině. Foto: Kateřina Svatoňová.

Poleženíčko Malafa na highlině. Zdroj: Kateřina Svatoňová.

V: Jednou jsem zkoušel takovou midlajnu mezi stromy (lajna s jištěním, která je méně než 10 m vysoko). Bylo to jen asi 7 m dlouhý a 6 m vysoký. Nějak se mi to podařilo záhadně přejít. Asi po dvou měsících jsem tahal něco podobného, skoro 9 m vysoko a 16 m dlouhé. Bylo to ve starém lomu. Celý den jsme se s tím mordovali, abychom to vůbec napnuli. Když to bylo hotové, tak jsme se přemlouvali, kdo to vlastně zkusí. Samozřejmě jsem šel na řadu první. Navázal jsem se a pak seděl, seděl jsem tam asi tak 7 minut, docela jsem se bál, té výšky a i toho prostoru.  A hlavně co to se mnou udělá, když spadnu. No pak jsem se pokusil zvednout a hned jsem spadl do odsedky až mi z toho spadla čepice. (smích) Pak už jsem to raději ani nezkusil.

Skoro po roce jsem přešel svoji první pořádnou highlinu v ,, Ádru na písáku”, která byla vysoko cca 20 m a 26 m dlouhá. Byl to fakt super zážitek! Jak člověk pořádně ještě neví do čeho jde a co to s ním udělá, tak pak když na lině stojí a chce jí přejít, je hrozně překvapenej. Je to úplně něco nového.

Vlastně taková směs emocí, jakože strachu, euforie, radosti a spoustu dalšího, těžko se to popisuje. Takovýhle zážitek pak vede k tomu, že to dotyčný bude chtít co nejdřív zopakovat, protože se mu to začne líbit.

Malaf při sezení na highlině. Foto: Kateřina Svatoňová.
Malaf při sezení na highlině. Zdroj: Kateřina Svatoňová.

Kolikrát se člověk musí přemlouvat, aby na tu highlinu vůbec vlezl, protože i z pohledu linera to někdy není úplně nejpohodovější záležitost. Stále se tam trochu může projevovat strach. Pokud  už si to člověk chodí „na pohodu“, tak se to dá i dost užívat. Prostě to neřešíte a pohoupáváte se při chůzi nebo koukáte pod sebe, kolem sebe a tak.

Třeba pro mě je nejlepší zážitek, když jsem chodil svoje osobáčky (osobní rekordy).  To pak člověk jde a dostane se psychicky do takového zajímavého stavu, skoro jako při meditaci. Dalo by se to nazvat asi jiný prostor a vnímá ty pohyby liny a pohyby těla úplně jinak, prostě nemyslí na moc věcí. Jakmile se dostane do téhle fáze rozpoložení, tak už pak vůbec neřeší nějakou výšku nebo strach. Už řeší jen směr a chce linu přejít! Kolikrát když pak takhle něco přejdu a dojdu na konec, připadám si, jako kdybych se probudil a celé se mi to zdálo.

Nohy Máry při chůzi po highlině. Foto: Vojta Malaf.
Nohy Máry při chůzi po highlině. Zdroj: Vojta Malaf.

Kolik okolo sebe potřebuješ lidí na pomoc?

J: Většinu projektů napínáme ve třech. Jindy se k nám přidávají u složitějších projektů místní lezci, kteří i lajní – Pýchin, Mráza, Lůca a další.

Jak funguje jištění? 

J: Highline je v podstatě natažená zdvojená slackline. Při případném prasknutí hlavní lajny by měl člověk spadnout do záložního jištění (backup). S high jsme spojeni kusem lana (odsedávka) s ocelovými kruhy nebo osmou. Nikoliv karabiny! Při případném pádu se můžou vycvaknout a zámkovky můžou rozškubnout lajnu. Chodíme v klasickém lezeckém sedáku. Mára se vyžívá v tzv. swami, což je jen kus ploché smyčky kolem pasu. Zase tady hraje velkou roli hlava a při případném pádu si může způsobit vnitřní zranění. Dále se chodí za kotníčky, to už je prakticky sólo, protože případný pád by dopadl opravdu ošklivě.

Foto: Vojta Malafa.

Udržet balanc není žádná legrace. Zdroj: Vojta Malaf.

Jaké jsou vaše osobní rekordy? Ať na délku přejití, nebo ve výšce?  A co plánujete do budoucna?

Vojta 64Long/17High, Mára 38L/25H, Jakub 35L/15H.

J: Ale mnohdy záleží více na expozici, co ti směr nabídne. Hlavní je stejně hlava a pak je to hlavně o výšce. Nejvyšší highline se nám s partičkou kamarádů z Polska zatím povedla v Teplických skalách na Skalní koruně, kdy lajna byla dlouhá 32 m a vysoká více než 50 m. Chystáme na dvě dominantní věže Adršpachu, Starosta a Starostová. Tato highline bude vysoká více jak 70 metrů. Za expozicí se chystáme do Vysokých Tater.

A co vy, chtěli byste také vyzkoušet linu? Nebo už jste ji zkoušeli? Podělte se s námi o zážitky!

Zdroj perexové fotografie: Kateřina Svatoňová.

Zdeňka Kousalová

Zdeňka Kousalová

Ráda čtu a dělám mnoho jiných věcí, zde mám prostor o nich i psát. :o) A vy mi můžete napsat na zdenka.kousalova@generace21.cz :-D

Zanechte komentář