Příběh Anny Frankové stále dojímá čtenáře po celém světě

Kultura Literatura / 16.4.2013

Jak se patnáctileté Anně Frankové podařilo napsat jednu z nejčtenějších knih světa?

Pravděpodobně byste dali ruku do ohně za to, že židovská dívenka, která se za 2. světové války ukrývala s rodiči před nacisty, měla úplně jiné starosti než soudobí teenageři. Může se vám to zdát zvláštní, ale opak je pravdou. Pokud otevřete Deník Anny Frankové, odhalí vám jeho pisatelka onu citlivou slupku dospívající dívky, která se snaží zorientovat v tom velkém světě, nevyzná se ve svých pocitech a touží po troše porozumění a lásky.

V hlavní roli: jeden byt, osm Židů a dlouhých dvacet šest měsíců

Všechno to začalo v červnu roku 1942, kdy Anna Franková dostala ke svým třináctým narozeninám deník. Měsíc na to se spolu s rodinou a rodinnými přáteli přestěhovala do úkrytu, který se nacházel v zadní části firmy, kde dřív pracoval Annin otec. Tady měli bezpečně přežít do konce války.

[two_third]

Frankovi pocházeli z Frankfurtu nad Mohanem. V roce 1933, kdy se Hitler dostává k moci, prchají do Amsterodamu. Netrvá dlouho a Nizozemí obsadí německá armáda. Proto začíná Otto Frank přemýšlet nad tím, jak se se svou rodinou dožít konce války. Postupně mění nepoužívané místnosti ve firmě na ulici Prinsengracht na obyvatelné.

S rodinou se tam nastěhují v pondělí 6. července 1942. V bytě nakonec přebývalo osm osob – Otto, Edith, Margot, Anna Frankovi, Hermann, Auguste a Peter van Pelsovi a pan Pfeffer.

[/two_third]

V srpnu roku 1944 byl jejich úkryt prozrazen. Všichni obyvatelé úkrytu byli převezeni do koncentračního tábora, kde sedm z nich zemřelo. Konce války se dožil jen Otto Frank, Annin otec. Ten po válce zkompletoval Anniny deníky, které následně vydal jako knihu.

Deník je tvořen dopisy, které jsou adresovány Annině imaginární kamarádce Kitty. Značnou část deníkových záznamů věnovala Anna detailnímu popisu bytu a zvykům jeho obyvatel, nevynechala například ani všechny hádky mezi přítomnými. Při psaní se nechává unášet svými současnými náladami, často si tedy vylévá srdce po hádce s matkou, která jí nerozumí, nebo s paní van Pelsovou, která ji považuje za nevychovanou.

Deník Anny Frankové byl přeložen do desítky světových jazyků! Zdroj:annefrank.org.

Deník Anny Frankové byl přeložen do desítky světových jazyků! Zdroj: annefrank.org

Ve vedlejší roli: samota, smutek a všudypřítomný strach

Frankovým by se nedařilo přežít v úkrytu tak dlouho, kdyby jim nepomáhali zaměstnanci firmy.  Victor Kugler, Johannes Kleiman, Miep Giesová a Bep Voskuijlová byli jediní lidé, kteří o jejich úkrytu věděli, nosili jim potraviny a další věci nutné k přežití, často je navštěvovali a přinášeli jim novinky z „venkovního světa“.

Když se zrovna nevěnuje napjaté atmosféře v úkrytu, rozepisuje se Anna o svých tužbách a starostech. Kitty se často svěřuje s tím,  že jí nikdo nerozumí, že se cítí ve světě osamělá a že strašně moc touží po láskyplném pohlazení. Někdy na ni padne smutek, nostalgicky vzpomíná na bezstarostná léta před válkou, porovnává, jak se změnila, a touží po jediném – aspoň na chvíli vypadnout z úkrytu a konečně se moci nadýchat čerstvého vzduchu!

Pokud mám být upřímná, nejvíc mě na knize překvapilo to, s jakou otevřeností a upřímností se Anna rozepisovala o otázce sexu. Žila jsem totiž v domnění, že mládež před sedmdesáti lety nebyla tak zvídavá a sexuchtivá. Děkuji Anně Frankové, která mě z tohoto omylu vyvedla. Je přece zcela jasné, že téma sexu bylo a bude pro lidi atraktivní vždy, mladí i staří se při rozhovorech budou červenat a na letopočtu vůbec nezáleží.

Anna chtěla být spisovatelko. Její sen sejí splnil, ona se toho však už nedožila. Zdroj: annefrank.org

Anna chtěla být spisovatelkou. Její sen se jí splnil, ona se toho však už nedožila. Zdroj: annefrank.org

Je deník podvrh?

Po vydání deníku se objevilo několik ohlasů, které zpochybňovaly autenticitu díla. Vyšlo i několik prací, které jasně dokazovaly, že deník je podvrh. Nejsilnějším argumentem byl fakt, že většina záznamů byla napsána kuličkovým perem, které se začalo v Británii vyrábět až v roce 1954. I přes nejrůznější nesrovnalosti zakázal amsterodamský soud v roce 1998 jakékoliv zpochybňování pravosti deníku.

Musím přiznat, že při čtení mě pár věcí zaráželo, až jsem si kolikrát říkala, zda si deník náhodou někdo nevymyslel. Například ještě během prvního roku, kdy Frankovi pobývali v úkrytu, Anna často psala o tom, že si vždy po jídle dopřávají zákusek. O tomto tvrzení silně pochybuji, byla přece válka. Některé pasáže jsou psány až moc dospěle, někdy jsem ani nehodlala uvěřit tomu, že je psala patnáctiletá dívenka. Pokud je však psala, smekám před ní klobouk, protože byla na svůj věk neskutečně vyspělá!

Zdroj perexové fotografie: foter.com

Jitka Holčáková

Jitka Holčáková

Editorka sekce Hudba, studentka žurnalistiky na Univerzitě Palackého, knihomol, psavec, hudební maniak a životní optimistka, co se řídí heslem "Nesnaž se porovnávat s ostatními, snaž se být lepší verze sebe sama!"

Zanechte komentář