Martin Mikeš

Jsem už spíše Afričan, říká zakladatel občanského sdružení Kedjom-Keku

V obraze / 17.4.2013

Rozhodl se pomoci, založil občanské sdružení Kedjom-Keku a společně se stejně zapálenými spolupracovníky postavil školu.

Martin Mikeš

Martin Mikeš

vystudoval Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy a před několika lety se beznadějně zamiloval. Díky jeho lásce dnes v Kamerunu stojí škola. Ve svých 27 letech řídí nejen ji, ale také občanské sdružení Kedjom-Keku.

Občanské sdružení Kedjom-Keku bylo založeno v roce 2010. Jeho cílem je pomocí podpory rozvoje stejnojmenné oblasti zachránit horský mlžný les, který se na tomto území rozkládá. Ten je soustavně ničen nepromyšlenou zemědělskou činností. Za celým projektem stojí nadšení a píle party mladých lidí, která se rozhodla pomoci. Dnes je projekt Kedjom-Keku velmi úspěšný a dostává se do podvědomí stále více lidem.

Naprostý pocit štěstí získá člověk okamžitě.

Kdy jsi byl poprvé v Africe, čím tě okouzlila?

Všechno se to seběhlo dost rychle. Jeden rok jsem se náhodou seznámil s Ondřejem Sedláčkem a Davidem Hořákem, kteří již několik let jezdili bádat do horských mlžných lesů. Zkoumali vliv jejich úbytku na ptačí populace. Začal jsem zrovna studovat biologii na přírodovědecké fakultě. Druhý rok už jsem s nimi jel do Kamerunu, přímo do Kedjom-Keku, pomáhat a sám sbírat data na svou budoucí diplomovou práci. Netrvalo moc dlouho a byl jsem rozhodnut, že se tam musím vrátit. A na dlouho. Vřelost místních a jejich nekonečně dlouho trvající pohledy s úsměvy na tvářích nenechají chladným asi nikoho. Naprostý pocit štěstí získá člověk okamžitě. A už ho neztratí, dokud se nevrátí zpátky do Evropy. Po mé druhé návštěvě Kamerunu, kdy jsem si tuto zemi i lidi mohl tentokrát vychutnat sám, už jsem byl pevně rozhodnut. Tady chci žít! Nehledě na slib farmářům, u kterých jsem v Kedjom-Keku žil, a který jsem jim před svým odletem dal, a sice že jim tam za dva roky postavíme vytouženou školu.

Kedjom-Keku

Kdy tvoje představa o pomoci začala nabývat hmotných rozměrů?

Hned po návratu jsem oslovil svého kamaráda Jožku Petra, založili jsme občanské sdružení a začali přemýšlet, kde seženeme dost peněz, abychom mohli začít co nejdřív stavět. Trvalo dva roky, než Jindra Ráftl vytvořil architektonický návrh, než jsme sehnali dostatečnou podporu, zkrátka než se vše připravilo. Sehnat stejně zapálené lidi bylo poměrně snadné. Myšlenka pomoci konkrétní oblasti a konkrétním lidem se začala líbit více a více.  Našlo se několik dobrovolníků, kteří nám začali pomáhat s organizací benefičních akcí, se sháněním peněz i s projektem samotným. Dnes nás je už přes dvě desítky aktivních lidí, kteří vzali projekty Kedjom-Keku za své a pilně se jim věnují. Našim cílem je především zachránit horský mlžný les. Škola a podpora vzdělání obecně, je nástroj, kterým toho chceme dosáhnout.

Proč je tak důležitá podpora vzdělání?

Lidi si zaslouží přístup ke vzdělání, a o to víc v Africe, která se od konce 19. století změnila a přiblížila se tak během pár let civilizované Evropě. Vzdělání je podle nás nejdůležitější mechanismus v udržení tohoto vývoje pod kontrolou Afričanů. O to jde i nám. Škola, ochrana lesa i další aktivity budou vždy pod jejich kontrolou, respektive pod kontrolou Ernesta Vunana, jemuž pomáháme v jeho již patnáctileté snaze pomoct Kedjom-Keku v jeho rozvoji.

 

Nám jde především o to, aby lidé mohli žít tak, jak žijí i s tím, že přispějí k obnově tamních lesů.

Jak moc obtížná byla samotná stavba školy? Bylo těžké sehnat finanční podporu pro projekt?

Sehnat peníze není nikdy jednoduché. Tím spíš, když je to na projekty netýkající se přímo lidí žijících tady u nás v Evropě. Naštěstí si někteří uvědomují přesah naší pomoci a jsou ochotni přispívat i nemalé částky. Hlavními sponzory stavby školy se staly společnosti Miton, Metrostav, Altego a Ejot. Zbytek peněz jsme nashromáždili v průběhu let během benefičních akcí, módních přehlídek naší módní značky African-Czech Fashion a akce Coolich pro Afriku, která byla vůbec nejúspěšnější.

Co se stavby týče, 20. ledna 2012 jsme dorazili doprostřed hor v oblasti Kedjom-Keku a společně s Ernestem Vunanem vybrali místo pro školu nejvhodnější. Nejprve jsme si vybudovali tábor – ložnici, kuchyň, záchod, vanu a hned jsme začali stavět. Většina materiálu je přímo dostupná v tamních horách – hlína na zdi, nepůvodní eukalypty na dřevo. Místní obyvatelé byli rádi, že jsme se rozhodli jim pomoct a podpořit je v rozvoji. Problémy se najdou všude, ale u nás byly minimální a pramenily hlavně z nedůvěřivosti k našemu projektu. Před deseti lety se pokoušela zachránit místní lesy jedna švýcarská neziskovka, která ale chtěla všechny lidi vyhnat z hor do nížin. Místní se báli, že chceme učinit totéž. Netrvalo dlouho a jejich důvěru jsme si získali. Nám jde především o to, aby lidé mohli žít tak, jak žijí i s tím, že přispějí k obnově tamních lesů.

Lidé v Africe

V tuto chvíli už škola stojí, je v plném provozu?

Škola stojí a od listopadu loňského roku je již v provozu. Do školy chodí necelá desítka dětí a učí je tam naše dvě slečny učitelky. Od září letošního roku bude pravděpodobně naplněna celá kapacita školy, tedy 60 dětí. Děti se učí nejen číst, psát, počítat a anglicky. Snažíme se v nich vybudovat hned od začátku vztah k jejich prostředí. Budou se například podílet na sázení nových stromků. Chceme s nimi chodit na vycházky do lesa, kde s nimi budeme sbírat semínka stromů, které pak společně budeme i sázet.

 

Je vaším cílem jen vzdělávání dětí, nebo hodláte zaměřit svou činnost v oblasti i na dospělé obyvatele?

Dospělí mají sami zájem se vzdělávat. V horách panuje téměř 80% negramotnost a místní farmáři by se rádi naučili nejen číst a psát, ale také efektivněji hospodařit se svojí půdou.

Jak mohou K-K pomoci naši čtenáři? Soustřeďujete se pouze na finanční podporu, nebo přijímáte i materiální pomoc jako například sešity, pastelky apod.?

Finanční podpora je pro nás určitě lepší možnost. Materiální pomoc se totiž nakonec dost prodraží (převoz do Kamerunu), a je tedy lepší tyto věci nakupovat přímo v Kamerunu. Ovšem i takovéto formě pomoci se nebráníme a snažíme se vše do naší školy co nejlevnější metodou dovést. Těm, co by nám radí pomohli, doporučuji sledovat naše webové stránky nebo facebook, kde najdou možností celou řadu.

Kočkodani

Jaký je ředitel africké školy? Co považuješ za svůj největší „ředitelský úspěch“?

(smích) Být ředitelem je pro mě úplně nová pozice. Být ředitelem ve škole, která stojí odříznutá od okolního světa, je asi něco jiného než ředitelovat u nás nebo v jiné škole, která má zázemí v podobě stálého přísunu elektřiny, jídla a podobně. Má funkce není tedy jen o vedení školy jako takové, tuto funkci zastávají spíše naše šikovné učitelky. Náplň mojí práce je především kontakt s místními lidmi, které se snažíme co nejvíce informovat o našich záměrech, výuce a ochraně pralesa, ale také nosit dřevo na oheň, vařit obědy a zásobovat školu potravinami. Za svůj největší ředitelský úspěch považuji vůbec to, že se škola rozběhla a že se nám podařilo sehnat opravdu dobré učitele, kteří se umí postarat nejen o naše děti, ale i sami o sebe, což je v těchto podmínkách opravdu důležité.

Přibliž nám africký život. Někteří lidé Afriku jistě vidí jako místo, kde skoro nelze žít, spojují ji s chudobou, hladomorem a nemocemi. Jaká je tedy doopravdy?

Lidé jsou tu především šťastní. Dokáží se radovat z mála, a tak mají stále úsměvy na tváři. U nás si jen těžko umíme představit, že budeme šťastní jen z toho, že budeme mít co do pusy. V Africe to tak je. Člověk se naučí velmi rychle radovat z maličkostí.

V Africe se cítím daleko bezpečněji než u nás.

Ocitl ses během některého ze svých pobytů v Africe v nebezpečí?

Párkrát ano, ale ve skutečnosti se v Africe cítím daleko bezpečněji než u nás. Nejnebezpečnější jsou asi africké nemoci, kterých je nespočetně.

Horský mlžný les

A naopak, zažil si něco, co ti doslova vyrazilo dech, a víš, že nikdy neprožiješ nic tak krásného?

Takových situací je spousta, ale asi nejsilnější zážitek v Kamerunu byl stát tváří v tvář hrochovi, nejnebezpečnějšímu africkému zvířeti, asi 10 metrů od něj a po pás ve vodě.

Kam občanské sdružení Kedjom-Keku směřuje dnes?

Hlavním cílem je naplno rozjet výuku v celé škole a začít se sázením stromů. Zatím se nám daří plnit vše, co jsme si předsevzali.

Děti ve škole

Kvůli své nemoci jsi musel přicestovat zpět do ČR. Mohou se s tebou naši čtenáři potkat někde osobně? Jaké projekty v Kedjom-Keku právě běží a co připravujete do budoucna?

Téměř každý týden pořádáme přednášky a besedy o našich projektech na nejrůznějších místech v ČR. Co by asi lidi mohlo zajímat nejvíce, chystáme premiéru našeho nového dokumentu Muž, který sází stromy. Je plánována na konec června. Veškeré novinky se dozvíte opět na našem webu nebo facebooku.

Jsem už asi spíš Afričan a nechci se tu zase nechat semlít naším konzumem.

Jak jsi prožíval  poslední „vynucený“ návrat do Čech?
Bylo to tak narychlo, že mi to ani nestačilo docházet. První tři týdny jsem ležel Na Bulovce, takže celkem odtržený od reality. Po třech měsících mi ale pořád nejde sžít ze zpět s naší společností. Ani vlastně nechci. Jsem už asi spíš Afričan a nechci se tu zase nechat semlít naším konzumem. Už se těším zpátky.

Jaké jsou tvé osobní plány do budoucna? Hodláš se stát Kameruncem či jednou zakotvíš na trvalo ve své domovině?

Já se už začínám pomalu chystat do Kamerunu. Když mi to zdraví dovolí, tak tam odjedu v polovině srpna a nemám zatím v plánu se odtamtud vracet.

Zdroj fotografií včetně perexové: archiv Kedjom-Keku, autor Michal Gálik

Zdroj videí: youtube.com

Barbora Venháčová

Barbora Venháčová

Obyčejná holka, momentálně máma na plný úvazek a kuchařka tělem, duší a hlavně srdcem. Na vaření nemám papír, ale jídlo, vařečky a plotna jsou mou největší vášní. A největší radostí zase to, když chutná. "Když si člověk počíná pečlivě, když používá správné přísady a všemu dá, co tomu patří, může většinou uvařit něco moc dobrého."

Zanechte komentář