Inspicient je jako hromosvod. Nervozita režiséra se sveze po něm II

Divadlo Kultura / 26.4.2013

Zná každé představení do posledního tónu a do divadla si chodí odpočinout. Taková je práce inspicienta opery Národního divadla.

54, 56, 58

„Je 18:54, tím pádem dávám první zvonění do hlediště. Jde to 54, 56, 58 – po dvou minutách. A za minutu budeme volat sólisty.“ Zákulisí se pomalu plní lidmi. Je tu sbormistr, jevištní mistr, nápověda, oponář, garderobiérka a pár herců. „Co kdybych řekl, že se zasekla opona?“ zkouší Hanák a dočká se vesměs pozitivního ohlasu. „V tom případě to půjde pan inspicient převyprávět,“ oponuje mu asistentka režie. „No to ne, pan inspicient prachsprostě uteče,“ opraví ji Hanák.

„Tak zasekne se, nebo ne?“ táže se oponář, ale je odbyt negativní odpovědí. „No, tak já jedu.“ Pan inspicient během toho svolává na scénu sólisty a sbor, a poté podruhé zvoní do hlediště. „A teď se zbývá jen modlit, aby nám všichni na to jeviště přišli.“

Do začátku představení zbývají dvě minuty a v zákulisí je náhle rušno. Je jich tam dneska nějak málo, sděluje jedna ze sólistek. Horší jak na Krále Leara, přitakává jiný sólista. Na to nadělení se jdeme podívat skrz oponu divadelním kukátkem. „Nikde nic, co? Šmarja panno, to je tragédie.“

Operní hra Nápoj lásky v Národním divadle

Operní hra Nápoj lásky v Národním divadle. Zdroj: narodni-divadlo.cz

Držím vám palce, i na nohou!

Usadím se na stoličce a mlčky pozoruju poslední přípravy. „Jdeme do tmy!“ Následuje nástup dirigenta, jenž je doprovázen na své poměry silným potleskem. Začíná hrát hudba. „Dámy a pánové, začalo první jednání,“ hlásí Hanák do mikrofonu, načež vyndává ze šuplete pistoli. Hudba hraje dál a pan inspicient si do ní nahlas pobrukuje.

Postupným stisknutím dvou tlačítek dává pokyn osvětlovačům. Červená znamená připravit, zelená akci. Potom se zvedá z místa a jde do zadní části zákulisí. „Můžete letět,“ hlásí jevištnímu mistrovi, který ze svých rukou vypustí robotickou maketu ptáčka. „Držím vám palce i na nohou, až mám z toho křeč.“

Hanák zaujme pozici mezi černými závěsy a namíří pistoli vzhůru. „Udělám tři rány. Všechny podle dirigenta, aby to bylo přesně na hudbu. Zacpěte si uši, jsou to hrozný rány.“ S notýskem v ruce se mi podaří zacpat pouze jedno.

Na scéně probíhá piknik. Sbor pojídá buchty a hned se dává do zpěvu. „Podívejte se na to, ani nedojí, ještě žvýkají.“ Hudba a zpěv pokračují dále naplno. Při tišších partiích či při velkém soustředění uslyšíte napovídání prvních slov jednotlivých slok.

O přestávce opět ožívají zákulisní dohady. „Je to už moc dlouhý, co?“ říká jeden. „Zkratky operní, to je naše budoucnost. Jedna a půl hodinky a jde se domů,“ povídá druhý.

Zpátky na svém bidýlku si užívám prvních tónů Nápoje lásky. Jako operou dosud nepoznamenaný člověk začínám přicházet na chuť hře, které nemám šanci rozumět, a přitom mě dokonale baví. Vybavuji si scénu ze snímku Pretty Woman, kde Julia Roberts pláče dojetím při návštěvě své první operní hry, a snažím se předejít tomu, abych nedopadla podobně.

Hanák si stěžuje na diváky, kteří podle něj zlenivěli a chodí pouze na muzikály, nebo maximálně na činohru, kde o příběhu nemusí příliš (nebo vůbec) přemýšlet. A cena vstupného ke zvýšení návštěvnosti vůbec nepřispívá. „Nejvíce sem jezdí Japonci. Na Mozarta. Cestovky na to vytvářej celé zájezdy. Cizinci nás ale nezachrání.“

Nemáváme, nejsme na výletě!

Druhé jednání se opravdu zdá rozvleklé. Na jednoho sólistu padá únava, sbor zase musí párkrát inspicient srovnat slovy „tempo, dámy“. Hanák mi vypráví o třech základních typech sólistů. Ti první se v zákulisí baví s ostatními, aby z nich spadla tréma. Druzí někde sedí o samotě a připravují se. A ti třetí se vesele baví a nakonec se jim podaří pokazit výstup.

Při jedné scéně sjíždí z kopce malé auto. V zákulisí ho všichni napjatě sledují a modlí se, aby neskončilo v orchestřišti. „On to brzdí i očima,“ prohodí někdo. „Já taky,“ odvětí inspicient. Auto bezpečně zahýbá a zastavuje před postavou policisty. „Počkej, určitě udělá nějakou srandu.“ A opravdu, zřejmě v rámci improvizace si policista za neustálého pískotu píšťalky vytáhne notýsek, rychle do něj něco naškrábne a lípne papírek za stěrač vozidla. Řidič vystoupí, popadne lístek a s výkřikem „Perché? Perché?“ vyběhne z jeviště.

Tři hodiny jsou pryč a účinkující se shromažďují na scéně na děkování. „Nemávejte, nejste na výletě!“ kárá dámskou část sboru Hanák. Oponář ručně spouští sametovou oponu a pak ji spolu s inspicientem drží pro děkování hlavních sólistů.

Hra je u konce. Sólisté spěchají do maskéren a všichni ostatní rovnou domů. Zbývá mi posledních pár chvil na jevišti Národního divadla. Sedám si do umělé trávy a poslouchám Hanákovo dnešní poslední hlášení.

„Dámy a pánové, dnešní představení právě skončilo. Buďte na sebe opatrní, šťastnou cestu domů a dobrou noc!“

Připomeňte si první díl seriálu!

zdroj náhledové fotografie: narodni-divadlo.cz, upraveno

Kristina Roháčková

Kristina Roháčková

Rodiče ze mě chtěli vrcholového sportovce, a tak se ze mě stal novinář. Dubluju mezi kulturou a obecnou všehochutí, nejblíže mám ale k filmu.

Zanechte komentář