Inspicient je jako hromosvod, nervozita režiséra se sveze po něm I.

Divadlo Kultura / 16.4.2013

Říká se mu pravá ruka režiséra. Inspicient opery Národního divadla nás provede svým obyčejným pracovním večerem.

„Jak se člověk stane inspicientem? Nejčastěji se stává, že k tomu přijde jako k trafice. Ať už jde o trumpetistu s vylomenými předními zuby nebo zraněného tanečníka, prostě tak skončí,“ říká mi Martin Hanák, který už deset let pracuje jako inspice opery Národního divadla. „Já tenhle stereotyp trochu bořím, protože jsem jím chtěl být vždycky.“

Dobrý večer, dámy a pánové

Setkat se máme v recepci historické budovy Národního divadla. Obejdu tedy vyšňořenou skupinku mířící hlavním vchodem do foyer a odhodlaným krokem pokračuji do Ostrovní ulice. Zastaví mě až nebezpečně vyhlížející nápis Vstup pouze pro zaměstnance. Po krátkém zmatečném rozhovoru s recepčním jsem usazena na jednu z masivních lavic. „Venku sice moc ošklivě není, ale někdo by vás mohl ukrást,“ dodává se šibalským úsměvem.

Hanák přichází nedlouho poté. Třeseme si pravicí a pak míříme několikerými schody vzhůru. Na chvíli se usazujeme v místnosti familiárně nazvané „pokojíček“. Hanák si sundá z krku červenou šňůrku s nápisem Národní divadlo, na níž mu visí svazek klíčů, a odemkne to, co jsem ještě před vteřinou považovala za obyčejnou skříň na kabáty. Odhalí se mi police vyskládané scénáři. Hanák vytáhne Nápoj lásky, dnešní titul. Je 18:41, čas přesunout se do zákulisí.

„Inspicient umělecky koordinuje představení. Stará se o aranžmá a sólisty, popřípadě sbor. Pokud zde nějací umělci hostují, je inspicientovou prací zpravit je o tom, co je od nich na scéně vyžadováno, jelikož režie při reprízách nebývá přítomna. Závisí na něm hladký technický průběh představení, proto je důležitá neustálá komunikace s jevištním mistrem. Dále dává pokyny oponáři a s časovým předstihem oznamuje proměny osvětlovačům. Já osobně bych ho popsal jako takový hromosvod. Veškerá nervozita režiséra se totiž sveze po něm,“ říká Martin Hanák.

Ukazuje mi své pracovní místo. Skládá se ze stolu, pohodlně vypadající kancelářské židle, televizní obrazovky a stroje se spoustou tlačítek, do něhož je namontovaný mikrofon. „První, co vždy udělám, je, že všechny přivítám.“ Zasedne ke stolu a zapne vysílání ke svým kolegům. „Dobrý večer, dámy a pánové, dnes hrajeme Nápoj lásky. Budeme začínat za 15 minut.“

Následně zapíná televizi. Obraz na prvním kanále není moc dobrý, ale i tak se z něj dá poznat záběr na jeviště, na němž parta techniků staví scénu. První kanál zobrazuje Státní operu, další Novou scénu, Stavovské divadlo, jeviště Národního divadlo v ptačím pohledu, záběr do hlediště a nakonec i do orchestřiště na dirigenta.

Na zlobily tu máme pistoli

„Hned dalším úkolem je projít si scénu a zkontrolovat, zda je všechno připraveno, jak má být. Samozřejmě, nepamatuji si všechno. Spoléhám také na jevištního mistra a rekvizitáře, kteří mají své úkoly. Já za to pochopitelně odpovídám v celku, ale to máte jako vedoucí podniku, který má pod sebou jednotlivé zaměstnance. Nemůžu ručit za všechno, přestože ručím.“

Stojíme na travnatém kopci. Jak šlapeme nahoru, všímám si jednotlivých detailů. V trávě jsou květiny a balíky sena, prostředkem kopce se line kamenitá cesta, nad hlavami nám visí několik šňůr s prádlem, a když se obracím, málem vlítnu čelem přímo do ukazatele. Přitom zaslechnu jakési vzdálené ííííííí a pochopím, že ho vydávám já. Naštěstí pouze uvnitř v hlavě. Ne že by se pozornosti domáhaly potlačené herecké ambice, to vůbec ne. Důvod je prostý a pro mnohé možná malicherný, ale mé vnitřní unešení vychází z pocitu, že stojím na divadelních prknech a ta prkna patří Národnímu divadlu.

„Áá, děkuju!“ zvolá Hanák k rekvizitářce, která mu právě do zásuvky stolu vkládá pistoli. „To je pistole poslední záchrany. Kdyby už to s představením vypadalo opravdu beznadějně,“ zavtipkuje. „Nebo kdyby někdo hodně zlobil.“

„Je nabitá,“ oznámí vesele paní rekvizitářka, na což Hanák se smíchem reaguje zvoláním: „No výborně!“

Někdo nás zdraví a usazuje se před koutek inspice do židličky schované za jednou z jevištních kulis. Je to postarší muž, v rukou třímá libreto a pan Hanák ho představuje jako nápovědu Vlastíka. Text si staví na držák a nastavuje si světla. Vedle místa pro inspici je malý výklenek, v němž sedí oponář, který ovládá všechny tři opony – sametovou ručně, „hynaisku“ a železnou oponu zase hydraulicky.

Pracoviště inspicienta

Pracoviště inspicienta. Zdroj: inspicient.cz

Připravte všechno – i ptáka!

„Protože se blíží 10 minut do začátku představení, tak stejně jako jsem před pěti minutami jen tak zdravil všechny okolo, musím zvlášť přizvat orchestr do orchestřiště. Je to tak, že 10 minut předem se volá orchestr, 5 minut předem sólisté a sbor, kteří účinkují na jevišti.“ Zmáčkne další z čudlíků na desce přístroje a příjemným tónem hlasu, za který by se nemusel stydět ani moderátor v rozhlase, pronese: „Dobrý večer, dámy a pánové, máme šest hodin, padesát minut, brzy budeme začínat. Připraví se prosím dámy a pánové orchestru.“

Jevištní mistr přináší vysílačku, přes kterou inspice komunikuje s techniky. „Máš připravenýho ptáka?“ ptá se pan Hanák. „Jasně, vždy připraven. Akorát si nejsem jistej, jestli vyletí,“ odpovídá jevištní mistr. „Slečna si sem přišla vypracovat studijní práci,“ informuje kolegy Hanák. „Ale ne, a co se vám stalo?“ prohodí mladá asistentka režie a Hanák hraje uraženého. „Tak já jdu pryč.“

„Ale teď vážně, nezapomeňte tam zmínit naše platové ohodnocení.“ Všichni kolegové mu kvitují horlivým kýváním hlavou. Jak se později dozvídám, práce v Národním divadle není vůbec žádným privilegiem. Z výplaty se vyžít nedá, a tak má každý alespoň jednu další práci. Ačkoli je komické, že přes den někdo sedí za kasou v Tescu a večer je hlavním sólistou opery v Národním, už to tak prostě je. Hanák například ve svém volném čase jezdí s autobusem, vyučuje v autoškole a před půl rokem si založil vlastní pohřební ústav. V divadle všichni pracují proto, že je to baví.

Na pokračování reportáže se můžete těšit za týden!

zdroj náhledové fotografie: narodni-divadlo.cz, upraveno

Kristina Roháčková

Kristina Roháčková

Rodiče ze mě chtěli vrcholového sportovce, a tak se ze mě stal novinář. Dubluju mezi kulturou a obecnou všehochutí, nejblíže mám ale k filmu.

Zanechte komentář