Jak si vydělávat na cestách? Matouš Vinš opět představuje „pomalé cestování“

Cestování / 24.2.2018

Matouš Vinš je spoluautorem knihy Travel Bible a propagátor způsobu cestování, kterému se říká „slow travelling“. Jak si během měsíců strávených v zahraničí vydělávat a mnohem více, zjistíte v rozhovoru.

Matouš Vinš už od svých osmnácti let cestuje po světě – s minimem zavazadel a pokud možno bez časového omezení. O pomalém cestování napsal spolu s Petrem Novákem knihu Travel Bible. Pod tímto názvem můžeme najít i webové stránky, které slouží mladým začínajícím cestovatelům jako inspirace, ale nabízejí také praktické informace o ubytování, financování nebo dopravě na cestách. V rámci tohoto projektu pořádají Matouš Vinš s Petrem Novákem Slow Travel Festival, který se bude konat letos v dubnu.

Kdy jsi začal cestovat na vlastní pěst a jaké takové začátky byly?

Už někdy na konci základky jsem začal jezdit všude možně po ČR za fotkami, první „opravdová” cesta ale vedla na měsíc do Skotska hned po 18. narozeninách. Projel jsem ho celé stopem a většinu času spal ve stanu mezi ovcemi. Zažil jsem tam úžasný pocit naprosté svobody a potkal neuvěřitelně milé a nápomocné lidi. Právě tam jsem si uvědomil, že chci cestovat mnohem víc, a začal hledat způsoby, jak na to.

Spousta lidí se bojí právě toho, že nikdy sami necestovali, že se někde ztratí a podobně. Co bys jim doporučil?

Mám pocit, že nejvíc lidí se bojí neznáma. Že se dostanou do situací, které nikdy před tím neřešili, budou se muset bavit s lidmi, které neznají, a postarat se sami o sebe. Ale stačí se podívat na tisíce dalších lidí, kteří to zvládli. To je podle mě nejlepší motivace a cesta, jak strach překonat.

Díky pomalému cestování může Matouš zůstávat na jednom místě tak dlouho, dokud plně nenasaje jeho atmosféru a kouzlo.

Kdyby ani to nestačilo, stačí se podívat třeba na Honzu Duška, který svou vysněnou cestu do Santiaga de Compostela musel zvládnout na invalidním vozíku. Nebo rodinu Tatranských, kteří po světě cestují se třemi dětmi. Většina z nás to má mnohem jednodušší. Prostě se sbalíme a vyrazíme. A na cestě pak většinou zjistíme, že je to mnohem jednodušší, než jsme si mysleli. Doporučuji poslechnout pár našich podcastů, pak už to půjde samo :-).

Předpokládám, že patříš spíše k minimalistům, co se vybavení na cestách týká. Co je podle tebe důležité si zabalit, když dlouhodobě cestuješ, a co je zbytečné s sebou vláčet?

Loni jsem půl roku v kuse cestoval jen s příručním zavazadlem a jen málokdy mi něco chybělo. A to většinu batohu zabírá fototechnika, počítač a technika na nahrávání podcastu. Letošní zimu s sebou vozím i kufr s vybavením na motorku. Tady v Asii jezdím opravdu hodně a nechápu turisty, kteří se řítí stovkou po dálnici v kraťasech, žabkách, tílku a s helmou, která připomíná spíš skořápku od kokosu.

Vše ostatní se mi ale pořád vejde do jednoho malého batohu. 4 trika, 4 trenky, 4 páry tenkých ponožek, jedny tlusté vlněné, jedna dlouhá teplejší košile, dlouhé kalhoty, merino mikina, maličká nepromokavá bunda a kraťasy/plavky. Boty mi bohatě stačí jedny.

Takže co je důležité?

  • Tolik oblečení, aby vám v něm bylo v dané zemi teplo, maximálně na týden – prát se dá téměř všude
  • Základní hygiena, ideálně v koncentrované formě a co nejmenších baleních
  • Základní lékárnička
  • Doklady, platební karty, záložní hotovost pro případ problémů

Většina lidí podle mě dělá tu chybu, že začíná přípravou věcí, podle kterých pak řeší velikost zavazadla. Nejlepší je udělat to naopak. Říct si, kolik toho chci maximálně tahat, a do toho se vejít.

Setkáváš se na cestách s předsudky ze strany lokálních obyvatel? Jak moc je Evropan, potažmo Čech, schopný proniknout do kultury jiných národů?

Ano, setkávám. Třeba spousta Thajců si myslí, že všichni cizinci jsou hulváti, kteří jezdí jen za holkama a alkoholem. Naprosto oprávněně – spousta turistů se tady tak opravdu chová a logicky jsou nejvíc vidět. Jsou sice pořád na všechny velmi milí, ale také jsou velmi odtažití a málokdy se s vámi jen tak dají do řeči. Jakmile ale zjistí, že se o zemi skutečně zajímáte, že třeba umíte pár slov thajsky, nebo že tu nějakou dobu žijete, úplně obrátí. Pak do kultury proniknete mnohem snáz. Stačí jeden dobrý kamarád, který vás už pak seznámí s dalšími lidmi a může vám spoustu věcí vysvětlit.

Na cestách se Matouš živí přes počítač – jednadvacáté století nabízí cestovatelům nevídané možnosti.

A máš ty sám nějaké předsudky, když cestuješ?

Snažím se do nových zemí jezdit bez očekávání a předsudků, někdy se jim ale člověk nevyhne. Třeba o Američanech jsem si vždy myslel, že hrozně plýtvají a neváží si toho, co mají, a když jsem přijel do Států, bohužel se mi to dost potvrdilo. Na druhou stranu třeba u Íránu jsem měl jen mlhavou představu a čekal jsem striktně muslimskou zemi – nemohl jsem být dál od pravdy. Íránci (nebo spíše Peršané, jak si sami často hrdě říkají), mě neuvěřitelně mile překvapili svou pohostinností, otevřeností či velmi dobrou angličtinou. A islám tam skoro nikdo nebere příliš vážně – třeba na Slovensku je podle mě vliv náboženství na běžný život hlavně na venkově výrazně silnější.

Zmiňuješ se o tom, že pro tebe mají největší hodnotu zážitky spojené s lidmi, s poznáváním míst a kultur. Považuješ se za extroverta?

Znám jen málo introvertnějších lidí, než jsem já. Komunikovat s cizími lidmi mě spolu s hraním na ulici naučilo právě až cestování. To že teď nemám problém přednášet před sálem plným lidí neznamená, že to tak bylo vždy. A stále se nedokážu „vnutit“ do skupinky cizích lidí a navázat řeč. Většinou buď někdo osloví mě, nebo se začnu bavit s jednotlivcem.

Co bys tedy doporučil těm, kteří jsou spíše uzavření a těžko se seznamují s neznámými lidmi v neznámém prostředí?

Člověk na cestách často nemá jinou možnost než někoho oslovit, když potřebuje pomoct. Navíc třeba v hostelech je naprosto běžné, že i když budete sedět v koutě a ucucávat limonádu, brzy si vás někdo všimne, osloví vás a vtáhne vás do víru dění. V mnoha zemích vás jako cizince budou sami oslovovat i místní, takže se opravdu není třeba bát, že budete na cestách osamělí.

Navázat přátelství je mnohem snazší, když se na jednom místě zdržíte delší dobu.

A teď už k nové knížce TRAVEL JOBS s podtitulem 135 možností, jak si vydělávat na cestách. Co tě vedlo k tomu ji napsat?

Už před vydáním Travel Bible se mě lidi velmi často ptali, jak cestování financuji, a jak můžou dlouhodobě cestovat i oni. V Travel Bibli jsme se sice snažili odpovědět na nejčastější otázky, dotazů ale po vydání spíš přibylo. Lidi netušili, co konkrétně mají dělat, aby si mohli na cestách průběžně vydělávat. Někteří chtěli začít s digitálním nomádstvím, ale nechtěli programovat a nevěděli, jaké jiné obory si můžou vybrat. Jiní zase vůbec nechtěli pracovat na počítači…

Už od začátku jsme ve VIP členské sekci Travel Bible dávali zdarma krátkou knížečku se seznamem profesí, které jdou dělat na cestách. Loni jsme se ale rozhodli ji předělat a rozšířit a čím víc jsme se do tématu nořili, tím víc nám bylo jasné, že z toho bude muset být skutečně pořádná kniha. Možností je totiž spousta a my chceme lidem ukázat, že má každý možnost si mezi nimi nějakou vybrat.

Většina lidí si nejprve odpracuje spoustu hodin a teprve za našetřené peníze vyrazí na dovolenou. V čem vidíš výhody a v čem nevýhody tohoto modelu?

Největší nevýhodu vidím právě v tom, že vyráží „na dovolenou“. Mají jasně vymezený čas, kdy se musí vrátit. Tím pádem si často nedovolí zpomalit, jen tak se ztratit, otevřít se náhodným setkáním a novým přátelstvím. Nemůžou  někde, kde se jim zalíbí, zůstat oproti plánovaným dvěma dnům měsíc.

Jiný kraj, jiný mrav. Matouš už navštívil řadu zemí, kam běžní turisté nejezdí – Albánii, „obyčejné“ Thajsko, Írán a podobně.

Neříkám, že odjet cestovat „jen“ na pár týdnů je špatně. Oproti dlouhodobému cestování, kdy nemusíte vůbec řešit čas návratu a co všechno „byste měli“ stihnout vidět a zažít, ale budete mít mnohem menší svobodu. Podle mě ty nejlepší zážitky přichází náhodou a při dlouhodobém, pomalém cestování máme mnohem větší prostor se náhodě vystavit.

V knize TRAVEL JOBS píšeš o 135 možnostech, jak si na cestách vydělat a moct si tak užít „pomalé cestování“. Kolik z těchto možností jsi vyzkoušel osobně a které ti toho daly nejvíc?

Začínal jsem cestovat hlavně jako busker – pouliční muzikant. Když si do YouTube zadáte „Zenový Čaj“, stále tam najdete dost nahrávek. Procestoval jsem tak velkou část Evropy, většinou stopem. A jak už jsem zmínil, hraní na ulici mě naučilo hrozně moc. Stoupnout si někam a začít hrát není jen tak. Musíte v podstatě narušit běžný řád věcí, úplně proměnit atmosféru ulice a zaujmout lidi na ní. Třeba v takovém Lucemburku, kde kolem chodili samí bankéři v oblecích na míru, to bylo hodně těžké, přesto se nakonec spousta lidí zastavovala a nakonec jsme si mohli v tomhle drahém městě zajít na dost dobrou večeři a ještě nám dost zbylo.

Dodnes stále píšu o cestách a hodně fotím, i když obojí spíš jen pro zábavu. Honoráře v české publicistice jsou bohužel tak nízké, že sotva zaplatí čas strávený psaním, natož čas, který je potřeba pro nasbírání materiálu. Baví mě ale poslouchat lidské příběhy, zkoušet něco nového a ukazovat lidem destinace tak, jak je vnímám.

V době, kdy jsem začínal pracovat na dálku a jezdit jako digitální nomád, jsem nějakou dobu koketoval s copywritingem – psaním reklamních textů. Pak mě ale naprosto nadchly možnosti reklamy na Facebooku a té se věnuji doteď. Časem k tomu přibyly i konzultace celkové marketingové strategie a content marketingu. A samozřejmě spolu s Petrem Novákem vedu Travel Bibli, pořádáme Slow Travel Festival a nejen v ČR přednáším a pořádám workshopy.

Matouš žil nějakou dobu například na Novém Zélandu.

Co z toho mi dalo nejvíc? Těžko říct, mám pocit, že se neustále učím něco nového, hlavně teď v rámci podnikání.

Jaké máš plány do budoucna? Kam se chystáš vyrazit? Na čem pracuješ?

Chci si konečně koupit svou motorku a trochu zas projezdit Evropu. Láká mě Řecko, Rumunsko, Ukrajina, vrátit se do Albánie, Chorvatska a Slovinska, Skandinávie. A rozhodně znovu vidět Skotsko, které je pro mě jedna z nejkrásnějších zemí světa.

Spolu s Mikym Škodou z LowCost Race chystáme sérii seminářů pro středoškoláky s názvem Co nás naučilo podnikání a cestování a ve škole nám to zapomněli říct, v Travel Bibli máme spoustu nápadů a postupně vybíráme, do čeho se pustíme. Jedna z možností je třeba krásný tištěný časopis. A jinak se chci opět víc vrátit k hudbě, co nejvíc fotit a psát o zajímavých tématech.  

Co bude náplní letošního Slow Travel Festivalu, který se koná 21. dubna v Praze a na němž budeš také přednášet?

Jádrem festivalu jsou praktické informace od zkušených cestovatelů, které lidem pomůžou cestovat opravdu dlouho. Ať už je to digitální nomádství, stáže a stipendia, dobrovolnictví, nebo třeba house sitting. Kromě toho se ale bude mluvit i o zodpovědném cestování či dlouhodobém cestování s dětmi. A samozřejmě to bude skvělá možnost, jak poznat další stejně naladěné lidi, užít si skvělou atmosféru, jídlo, kávu a čaj a na závěr afterparty, o které se bude (doufám!) ještě dlouho povídat. Třeba kamarád Adam na ní minule poznal svou současnou přítelkyni, se kterou teď cestuje po Asii a pak oba letí pracovat a cestovat do Kanady :-).

Namotivoval vás Matouš ke zvednutí kotev a vyplutí do světa? Můžete si přečíst rozhovor s ním o Travel Biblicestování z roku 2015 nebo přímo recenzi na Travel Bibli.

Zdroj všech fotografií: archiv Matouše Vinše

Vlasta Řenčová

Vlasta Řenčová

Profesionální amatér, snílek a velký čtenář. Ráda cestuje s foťákem na krku a ještě raději o svých zážitcích píše, neboť se vyžívá ve psaném projevu. Gymnazistka se slabostí pro němčinu, tak trochu samouk bojující za humanitní obory. Věčný Potterhead, milovník historie a čokolády.

Zanechte komentář