Jakuba Katalpa je zpátky. A zase píše o ženách.

Literatura / 21.11.2017

Katalpa vydává už čtvrtý románový kousek. Knihu mapující nejrůznější druhy osamění. Dílo, které se nebojí proniknout až na dřeň lidské bezmoci.

Doupě je román, který můžete zhltnout rychle jako odpolední zákusek. Není nejkratší, ale zato dokonale čtivý. I přesto doporučuji dávkovat po částech.

Jakuba Katalpa (1979), vlastním jménem Tereza Jandová, je současná česká prozaička. Na kontě má už čtyři romány (Je hlína k snědku?, Hořké moře, Němci, Doupě), přičemž za dílo Němci získala v roce 2013 literární Cenu Josefa Škvoreckého.

Tři ženy, tři příběhy, tři druhy uvěznění

Podobnou trojici jsme už zažili v románu Hořké moře. Hrdinky Doupěte jsou vězeňkyněmi vlastního osamění. Jejich osudy se míjí, aby se v určité chvíli mohly navzájem protnout.

První je důchodkyně Květa, která se po smrti svého manžela cítí nepotřebně, zbytečně a sama. Zoufale se chce o někoho starat. Vyhlídne si tedy nesmělého pošťáka Ptáčka (už jen to jméno vybízí k polapení), jehož po důkladné přípravě uvězní v útrobách sklepa své vily. Volá tak o pomoc. Činem, který ji může dovést ke smíru, ale i k záhubě. A co takového Bohumila Ptáčka? Muže, jemuž doupě nabízí útěk ze stereotypního manželství plného nepochopení. Od ženy, která kvůli neustálému uklízení přišla o svou tvář.

Druhá ženská protagonistka na nás pohlíží jen z protější strany ulice. Vietnamka Hoang, jež opustila rodnou zem, se jen těžko smiřuje s životem ve městě, kde déšť studí a nevoní. Jako jediná z rodiny není schopná řádné adaptace, skoro neovládá češtinu. A tak většinu času sedí na schodech před večerkou. Pozoruje okolí, pozoruje Květinu vilu i zahradu. Pozoruje, ale mlčí. Hoang je tichý svědek.

Třetí dějová linie sleduje umírající Japonku Akiko a jejího manžela. Akiko bojuje s rakovinou, avšak zdá se, že tenhle zápas je předem prohraný. Jde o bolestný příběh, ale nečekejte žádná uplakaná či rozvláčná klišé (do takových vod Katalpa nezabředne). Její umírání je přímé a kruté jako sám život. I přesto je to pravděpodobně nejpůsobivější část knihy. Chytne za srdce, ale zůstane jen chvíli – tak dlouho, aby neotrávila.

Akiko slábne a jejího muže trápí nutkavá potřeba utéct. Zmizet na místo, kde se mu žena zjeví jako neporušená vzpomínka – šťastná, plná života… Zdravá. Ale i taková potřeba má svůj protipól. Odpovědnost, provinění. Opustit na smrt nemocnou manželku, nebo se odevzdat a umírat s ní?

Doupě – Jakuba Katalpa, ukázka

Typická poetika

Autorka už od první knihy Je hlína k snědku? tíhne k několika zřetelným tendencím:

Co věta, to soud. Nemilosrdný a fatální. Žádný patos tak v Doupěti nenajdete. Udržuje si zdravý odstup.

Zásadní události lidského života představuje jen tak nahodile, skoro mimochodem (otěhotnění, smrt, v Němcích ostatně i válku), a umně je prokládá s až groteskními mikropříběhy naší historie. Otázkou však zůstává, jaké události jsou vlastně pro autorku zásadní. Některé kapitoly totiž tvoří pouze jediná věta. Věta na první pohled nepodstatná.

Pošťák Bohumil Ptáček se hádá se svou ženou.

Doupě je chladná kniha. I přes svou odtažitost však zůstává dokonale intimní. Nezahrnuje popis pouze jednoho života, naopak. Prezentuje celou mapu lidských osudů – těch skutečných, pulzujících.

Tak nahlédněte, třeba mezi nimi bude i ten váš.

Doupě

Autor: Jakuba Katalpa

Nakladatelství: Host

Rok vydání: 2017

Počet stran: 312

 

Zdroj fotografií: Klára Fialová, Generace 21

 

 

0 80 100 1
80%
Average Rating

Doupě

Doupě je dobrý román, kvalit předchozích děl ale nedosahuje. Němci jsou údernější, Hořké moře poetičtější, Je hlína k snědku? provokuje i laská. Doupě nabízí trochu od každého. Pořád ale patří do odvětví té kvalitní české produkce. A rozhodně stojí za zkoušku.

  • Celkové hodnocení
    80%

Klára Fialová

Jsem: vášnivá čtenářka, požírač dobrých filmů i sarkastický zloun.

Zanechte komentář