Maluchem a feldou napříč Rumunskem, rozloučení

Cestování / 6.9.2017

Je tady poslední část, tentokrát o noci ve společnosti medvědice, našich krajanech a dechberoucí Transalpině.

V předchozím díle jsem vám vyprávěla o neskutečné dobrosrdečnosti Rumunů a stezce napříč Fagarašem. V dalších dnech byly tyto zážitky ještě umocněny. Poznali jsme totiž to pravé a nefalšované Rumunsko, z pohledu nikoliv turistického, ale cestovatelského.

Poinairi… tajemství, které jsme nemohli odhalit

Po překonání vrcholu Transfagarašanu pozvolna sjíždíte zpět do údolí, kolem malých vodopádů nebo rozlehlých jezer. Protože jsme na cestu přes vrchol vyráželi v podvečer, cestou dolů jsme hledali kemp, sprcha už byla nutností. Zůstali jsme v osadě, kde nám bylo zakázáno spát ve stanu, protože se kolem pohybuje medvědice s dvěma medvíďaty. I proto byla zavřena dominanta celého Rumunska, zřícenina Drákulova hradu Poinairi. Jít k ní hustým lesem nebylo bezpečné. Sama medvědice se nám později večer i ukázala. Ten vteřinový pohled patří k nejsilnějším zážitkům.

V národním parku Malaia nepotkáte ani živáčka

Cestu dolů jsme si další den zpříjemnili národním parkem Malaia, kde jsme se nemohli odtrhnout od malého, avšak krásného jezera. Odpoledne jsme nabrali směr Banát, konkrétně vesnice Gerník. V této oblasti se nachází několik českých vesnic, nejznámější je Svatá Helena nebo právě Gerník, naši krajané zde žijí už několik století. V posledních letech ale stále více mladých Rumunsko opouští a stěhuje se do Česka kvůli lepší ekonomice a kvalitě života.

Tisíce kilometrů daleko, avšak doma

Gerník je jediná z vesnic, která ještě nemá asfaltovou cestu. Přesto do ní přijatelná silnice vede. My jsme ale uvěřili neaktualizované navigaci a jeli po nejhorší cestě světa. Vlastně se jí ani cesta říkat nedalo. Rozbahněnou polní stezku plnou bažin a spadaných větví střídala prašná cesta s obrovskými kameny a kořeny. Když jsme nezapadli, hrozilo naopak, že si utrhneme celý podvozek. Asi tříkilometrová trasa nám zabrala půlku dne. Nedovedete si tedy představit tu radost, když jsme uviděli ceduli Gerník.

A opět cestou a doslova necestou…

Hned u prvního domu jsme slyšeli češtinu, v hospodě točili české pivo a malinovku, prodávali tatranky a platilo se korunami. Na domech visely cedule Domácí marmeláda nebo Švestková slivovice, před domečky stály povozy pro koně a Zetory, které si většina přivezla z Plzně. Malý Lojza nám hned v hospodě nabídl ubytování u něj doma, jak je zde zvykem. K večeři byl stůl plný jídla, typicky rumunského, jak jsme si mohli vybrat, k snídani domácí mléko, máslo i sýr. I když jsme zvyklí žít na vesnici, ta zdejší v sobě měla jakési kouzlo, punc tradičnosti, díky kterému jsme se cítili jako v pohádce, a zároveň jako doma. Pár dní dovolené tady každému připomene obyčejnost a jednoduchost života, bez techniky nebo přežitků dnešní doby.

Domek jsme měli celý pro sebe, místní si Čechy hýčkají jako v bavlnce

Slov netřeba, Transalpina promlouvá sama

Vůbec se nám nechtělo, ale ráno jsme pokračovali dál, směrem na sever k hranicím s Rumunskem. Roadtrip jsme se chystali zakončit třešničkou na dortu, Transalpinou. Stokilometrovou cestou přes transylvánské Alpy. Pokud jsem o Fagaraši řekla, že je nepopsatelný, na tuto cestu mi nezbývá slov. Silnice byla pozvolnější a serpentinami jsme vystoupali do dvoutisícové výšky a pokračovali po hřebenech. Právě tady poznáte Matku přírodu, čistotu a nezkaženost světa. Tráva jako peřina, vrcholky hor se zbytky sněhu, hustý smrkový les, sem tam ovce nebo kráva. V brzkých ranních hodinách jsme nepotkali jediného člověka, viděli jsme jen louky a vodopády nebo řeky. I kdybychom měli jet zpět jen kvůli Transalpině, udělali bychom to. Vydali jsme se na cestu zpět. Při západu slunce jsme si prohlédli Tokaj a nocovali už za slovenskými hranicemi.

Rumunský klenot Transalpina

Většina z nás má vůči Rumunsku mnoho předsudků. I já jsem je měla. Ani jeden z nich se mi nepotvrdil. Nejezdí se sem za klidnou dovolenou, vše, co této zemi chybí, je právě lákadlem, pokladnicí zážitků a vzpomínek. Rumuni jsou neskutečně obětaví a dali by vám i to, co nemají. V tom je kouzlo této země. Cítíte z ní vřelost, jednoduchost a záhadnost. A to je pro dobrodruhy, jako jsme my, úplná idylka.

Zdroj fotografií: Tereza Ocetková, Generace 21

Tereza Ocetková

Tereza Ocetková

Milovnice koní, která většinu času věnuje olomoucké žurnalistice a sbírání inspirace na cestách. Protože je lepší jednou něco vidět na vlastní oči, než o tom tisíckrát slyšet z vyprávění!

Zanechte komentář