Rozhovor: Žiji s cizincem aneb Nebojte se změny

Cestování / 1.9.2017

Nechte se inspirovat příběhem mladé Lotyšky, kterou láska a odvaha zavedla z Rigy až do Prahy – města, které plní sny.

Představte si, že se najednou odstěhujete do úplně cizí země, kde skoro nikoho neznáte a nemluvíte zdejším jazykem. Jak byste se asi cítili? Měli byste na to vůbec odvahu? Pokud už delší dobu uvažujete o tom, že se odstěhujete, ale máte strach, tento článek by vás jej možná mohl zbavit a správně vás nasměrovat.

Madara (26) pochází z Lotyšska. Strávila rok na Erasmu ve Španělsku a po vysoké škole se přestěhovala z Rigy do Prahy za svým českým přítelem. Nyní pracuje jako English Assistant v Montessori. Sama bych ji popsala jako chytrou, usměvavou a nebojácnou ženu, která umí vzít věci do vlastních rukou.

S Madarou jsem se seznámila přibližně před dvěma lety, kdy mi ji můj bratr představil jako svou přítelkyni. Už rok spolu žijí v Praze a mě napadlo, že by nebylo špatné Madaru trochu vyzpovídat. V následujícím rozhovoru se dočtete, jaké to je, žít s cizincem a co všechno musela zvládnout. 

Tvá maminka žije v Anglii, ty jsi až donedávna žila sama v Lotyšsku – kolik ti bylo, když se maminka za prací odstěhovala?

Myslím, že mi bylo 15, když do Anglie odletěla poprvé. Předtím jsme žily v malé, klidné vesničce, kde se o vás všichni sousedé zajímají, kde na vás záleží i učitelům a vědí o všem, co se ve vaší rodině děje a starají se o vás.

Jak jsi to všechno sama zvládala?

Řekla, bych, že velice dobře. Nepamatuji si, že bych kdy něco provedla nebo s něčím měla problémy. Před tím, než maminka odešla do Anglie, dávala si záležet na tom, abych se naučila postarat se sama o sebe. Musela jsem dospět velice rychle – převzít za sebe zodpovědnost už na základní škole, dále na střední. Naučila jsem se ctít hodnotu peněz a chytře s nimi zacházet, bylo na mě, abych platila účty, chodila na nákupy a starala se o domácnost – prostě všechny věci, které za vás v tom věku běžně dělají rodiče. Je těžké říct, jestli právě tohle vybudovalo mou povahu tak, jaká je. Co ovšem můžu říct s jistotou je to, že právě díky těmto zkušenostem jsem nezávislá a dokážu se o sebe postarat ať se děje co se děje.

Co jsi studovala?

Po střední jsem se přestěhovala do Rigy a začala chodit na vysokou školu. Jako první jsem vystudovala PR a poté jsem přešla na pedagogickou. Právě tehdy jsem využila možnosti odjet do zahraničí v rámci Erasmu a odcestovala jsem do Španělska, kde jsem strávila jeden rok.

Jak jsi se poznala se svým nynějším přítelem? Jak dlouho jste spolu chodili, než jste se rozhodli bydlet spolu v Praze?

Svého přítele Tomáše jsem potkala na Erasmu; jak jinak než na párty. Byl to druhý semestr a my měli už jenom jeden a půl měsíce na to, abychom se více poznali. Nikdy si nemůžete být jistí, jestli známosti z Erasmu vydrží, protože ve většině případů to odletem zpět domů končí. Ovšem nedokážu vysvětlit jak, ale já a Tomáš jsme byli schopni udržovat vztah na dálku po dobu jednoho roku – ne všem se to podaří, protože je to opravdu těžké a kolikrát si říkáte, jestli vám to za to stojí.

Už než jsme se poznali jsem si byla jistá, že po vysoké škole budu chtít žít v zahraničí, jenom jsem nevěděla kde. Vztah mezi mnou a Tomášem byl důvod, proč jsem se nakonec rozhodla pro Českou republiku.

Pokud láska dokáže překonat hranice, kulturní rozdíly a jazykové bariéry, víte, že je pravá. Zdroj: facebook.com

Muselo být těžké odstěhovat se ze země, kde jsi žila odmalička, do země, kde nikoho neznáš. Neměla jsi strach? Přemýšlela jsi nad tím, co by se dělo, kdybyste se rozešli, kdybys nebyla schopna najít si práci nebo kdyby se pokazilo cokoliv jiného?

Nikdy jsem si nemyslela, že by mi dělalo problémy odstěhovat se do zahraničí. Byla jsem si naprosto jistá, že to pro mě neznamená nic speciálního – ale mýlila jsem se. Přestěhovat se není to samé jako být na Erasmu nebo odjet na letní brigádu. To jsem pochopila, až když jsem do Prahy přijela. Ze začátku jsem dělala spoustu chyb. Fází, kdy jsem se měla adaptovat, jsem taky prošla špatně. Skočila jsem do toho po hlavě a byla jsem v šoku, když nic nebylo tak, jak jsem si představovala. Nebyla jsem zcela připravená.

Díky tomuto jsem byla schopna předávat vlastní zkušenosti ostatním, kteří měli udělat stejné rozhodnutí jako já. Radila jsem jim, aby si předtím přečetli co nejvíce článků o dané zemi a našli si všechny dostupné informace, aby pak nebyli překvapení.

Už je to rok, co v Praze žiji. I kdyby nám to s Tomášem nevyšlo, nějakou dobu bych tady zůstala a nic dalšího neuspěchala. Formuji si tady svůj život a prozatím to jde skvěle, takže bych neměla strach zůstávat tady sama.

Praha pro Madaru znamená město neskutečných možností. Zdroj: pexels.com


Kde teď pracuješ? Kolika jazyky mluvíš?

Pracuji jako English Assistant v mateřské škole, takže se pohybuji v okolí dětí ve věku od 1,5 až 6 let. Také jsem ještě k tomu začala znova studovat. Studium mi zabere 2 roky, takže o důvod více v Praze zůstat.

Mluvím svým mateřským jazykem, dále anglicky a trochu rusky a pomalu se učím česky.

Jak se ti líbí lidé v Česku? Všimla sis nějakých závratných rozdílů mezi Čechy a Lotyši?

Lotyši a Češi jsou si dost podobní. Není nic zlého, co bych o Češích mohla říct. Možná je to dané tím, že ještě pořádně nerozumím česky, takže vlastně nevím, co si mezi sebou povídají – unikají mi drby, názory, špatné či dobré zprávy a všechny věci, na které si stěžují.

Je v Praze hodně lidí z Lotyšska? Scházíš se s některými z nich?

Pár jich tady je. Občas se s nimi sejdu, ale netrávím s nimi více času než s ostatními lidmi. Mně nezálěží na národnosti, ale na člověku. Ano, občas je hezké popovídat si ve svém mateřském jazyce, ale ráda se scházím i s (pro mě) cizinci. Zajímavým faktem je, že znám čtyři Čechy, kteří umí mluvit plynulou lotyštinou, protože ji studovali na Karlově Univerzitě.

V Praze existuje také lotyšská folková kapela, jíž jsem členkou. Češi a Lotyši se scházejí a zpívají lotyšsky, což je opravdu hezké.

Co je podle tebe ve vašem vztahu největší problém? Je tady něco, na čem se nikdy neshodnete? Myslíš si, že je to právě tím, že jste oba z jiné země?

Nad tím jsem přemýšlela a jediný problém je, že já jsem žena a on je muž (směje se). Takže s národností to nemá nic společného.

Vybudovat si krásný a plnohodnotný vztah je umění. Nezaregistrovala jsem, že by naše hádka kdy pramenila z toho, že jsme pro sebe cizinci.  Ale je pravda, že tady přece jenom jedna věc je – pořád se hádáme kvůli lotyšským překladům filmů.

To, že pocházíte z různých koutů světa, nemusí nutně znamenat, že se neshodnete.
Zdroj: pexels.com

Co ti nejvíc pomáhá zvládat všechny ty rozdíly v každodenním životě?

V téhle situaci mi nikdo a nic moc pomoci nemůže. Musím se spoléhat sama na sebe, jak si svůj život zařídím. Jsem zodpovědná za svá každodenní rozhodnutí. Zatím největším problémem je například to, že nemluvím zdejším jazykem. Kvůli tomu se občas cítím sklesle. Nemůžu v tramvaji s někým vést milou konverzaci nebo poradit staršímu člověku jak se správně dopravit na místo. Takže co by mi mohlo pomoct? Naučit se jazyk.

Snažím se nebrat si to moc osobně. Hledám řešení. Všechny ty rozdíly a potíže s nimi spojené mě inspirují a motivují k tomu, abych se nezastavovala a pokračovala – abych se rozvíjela.

Už jsi se naučila něco česky? Rozumíš lidem okolo, zkoušíš si s nimi povídat?

Hodně jsem se toho naučila od dětí v práci. Několik týdnů zpět jsem si šla koupit nový deštník, ovšem neměli vystavený ten, který jsem chtěla. Myslela jsem si, že ho možná mají schovaný někde vzadu ve skladu, tak jsem se zeptala: “Nemáte deštník s květiny?”. Měla jsem z toho hezký pocit. Už češtinu začínám více vnímat a tak nějak ji “cítit” – po roce v Česku bych to už měla začít brát vážně a pořádně se ji naučit.

Jak se ti líbí Praha? Liší se hodně od Rigy?

Prahu miluji. Od Rigy se liší hodně – je o dost větší a žije tady více cizinců. Je to město příležitostí. Dává mi pocit, že se zde všechny mé sny mohou proměnit ve skutečnost.

Co jsem si z rozhovoru odnesla já? 

Když se přestěhujete na úplně cizí místo, nikdy to nemůže být katastrofa. Radikální změny vás v životě vždy posunou o něco dál. Vše má svoje plusy i mínusy. Pokud chcete docílit dobrého, musíte si projít i tím špatným. Musíte překonat své strachy a nevzdávat se. 

Zdroj úvodní fotografie a miniatury: pexels.com

Zdroj fotografie v medailonku: archiv Madary

Eva Cholevíková

Ambiciózní mladá dívka, která má ráda výzvy. Motto: "Všude dobře, tak proč zůstávat doma!"

Zanechte komentář