O věrnosti a nenávisti

Literatura / 8.8.2017

Jak se cítí Žid v Německu, když už válka dávno skončila? Němce v lásce nemá, ale jinde žít nechce.

Žid mezi židy i nežidy

Maxim Biller je Žid, avšak pochází z ruské rodiny a narodil se v Praze. Takže kde je vlastně doma? I když spousta věcí mluví proti, doma se cítí v Německu. Většina jeho přátel i jiných lidí si myslí, že by tam ale bydlet neměl a že by se lépe cítil například v Izraeli. Problém je v tom, že on to tak necítí.

Židovský blues je jakýmsi deníkem nebo možná až zpovědí. Autor popisuje svůj život, studia, práci, svou nenávist, ale i svou věrnost k této zemi. A vše nezapomíná doplnit sarkasmem a snahou říkat pravdu.

Max Biller (*1960)

Jeden z nejotevřenějších a nejprovokativnějších německy píšících autorů. Narodil se v Praze do rusko-židovské rodiny. Dnes žije v Berlíně. Studoval literaturu na univerzitách v Hamburku a Mnichově. Psal kritické a ironické sloupky a v roce 1990 vydal povídkový soubor Až budu bohatý a mrtvý, čímž se zařadil mezi respektované autory. Román Esra byl ale na základě soudního nařízení zakázán. Další knihy Použitý ŽidV hlavě Bruna Schulze se ale dočkaly kladných ohlasů.

Billerův „Pohyblivý svátek“

Zpravidla se nemá srovnávat, ale pokud znáte Hemingwayovu knihu Pohyblivý svátek, což je záznam událostí, které Ernest Hemingway zažil během svého pobytu v Paříži, tak vás u Billera čeká něco podobného, ale i zcela jiného, a to v Německu.

Sledujeme Billera, jak se seznamuje s osobnostmi německé kultury – kritiky, novináři a spisovateli. Ukazuje nám obraz Německa své doby. Kdy Němci, stále postižení dozvuky války, obviňovali Židy ze svých zločinů. Židé jsou viníci a za svůj osud si můžou sami. S tímto faktem se Biller vyrovnává po svém – píše povídky o Židech, zesměšňuje Němce a za to je často konfrontován.

Billerův autoportrét

Od všech autorů jsem se naučil být sám sebou. Pro ně bylo přirozeně snazší být sami sebou, protože Židé v Americe byli Židé bez holokaustu. Nevyrůstali s otci a matkami, kteří se každou noc v děsivých snech ocitali zpátky v koncentrácích. A nežidé, s nimiž přišli do styku, byli možná antisemiti, anebo taky nebyli, ale nikdo z nich se nepropadal hanbou za Osvětim, nezuřil, že koncentráky skončily dřív, než se práce dodělala. Američtí nežidé byli fajn, protože nebyli neurotičtí a nebezpeční. Být Židem bylo pro americké Židy prostě jen zajímavé.

Titulní fotografie patří Alžbětě Jungrové

Nenávist skoro na každé stránce

Autor v knize popisuje svůj běžný život v Německu. Kniha ale místy spíše působí jako výpověď o nenávisti ke všem, kteří kdy řekli něco špatného o Židech nebo o Maximově rodině. Největší odpor chová k Thomasu Mannovi, kterého označuje za pokrytce, když píše nenávistné příběhy o Židech a přitom sám má Židy v rodině. Objeví se zde i Billerovy rodné Čechy. Vzpomíná, jak měl napsat článek o Pavlu Kohoutovi, kterého známe jako signatáře Charty 77, ale autor ho zná jako zapřísáhlého stalinistu, který kdysi uškodil jeho otci.

Max Biller se v knize vyrovnává se svou nenávistí, ale i věrností k Německu a jeho obyvatelům. Zároveň se ale nechystá změnit svůj postoj a nehodlá se přizpůsobit.

Židovský blues

Autor: Maxim Biller

Původní název: Der gebrauchte Jude. Selbstporträt

Překlad: Jana Zoubková

Rok vydání: 2015

Nakladatelství: Labyrint

Počet stran: 168

Zdroj fotografií: Martina Bambuszová, Generace 21

0 65 100 1
65%
Average Rating

Židovský blues

Kniha Maxima Billera je skvělým čtením, ale není pro každého. Může být na škodu, pokud čtenář nezná velké množství osobností, o kterých se Biller zmiňuje. Každopádně je zajímavé poznat život Žida, který odmítá opustit Německo, i když ho tam nechtějí, ale on se tam cítí doma.

  • 65%
Martina Bambuszová

Martina Bambuszová

Knihomolka a studentka TUL.

Zanechte komentář