Maluchem a feldou napříč Rumunskem, 2. část

Cestování / 3.8.2017

Druhý díl vyprávění o roadtripu skrz naskrz Rumunskem je tady, tentokrát o nejhorší silnici Evropy nebo veselém hřbitově.

V prvním díle mého vyprávění jste si přečetli o dobrodružství, která nás, tedy mě a mé spolužáky Michala, Alenu a Davida, potkala už na cestě do Rumunska. Tentokrát už o prvních kilometrech v této zemi, prvních horách, prvních památkách.

Hned po probuzení těsně za hranicemi s Maďarskem jsme se chtěli vydat na cestu. To nám ale mírně zkomplikovali divocí psi, kterých je v Rumunsku nespočet. Čekali jsme, až si označkují naše auta a my si budeme moci aspoň venku vyčistit zuby. První zastávka v plánu byla Sapanta, malá vesnice, o které většina z nás nikdy neslyšela. Skrývá ale krásné kulturní bohatství. V jejím centru se nachází takzvaný Veselý hřbitov. Proč takové jméno? Všechny náhrobky jsou vyřezávané a nádherně barevně zdobené, to samé platí o kostelu uprostřed hřbitova. Svojí barevností připomínal spíše Moskvu. Na náhrobcích byla navíc vyobrazena příčina smrti nebožtíka. Nejčastěji to byla nehoda s povozem nebo se člověk ztratil v horách a nevrátil.

Na tomto hřbitově chybí jediná barva, a to černá

Kroje a vesnice kontrastů

Měli jsme to štěstí, že jsme sem dorazili v neděli. Všichni Rumuni se totiž vypravili do kostela na modlitby a my jsme měli možnost poznat i část jejich kultury, tedy kroje. Muži byli oblečeni stroze, celí v černém. Ovšem ženy si oblékly nabírané vyšívané sukně, stejně barevné jako zmíněný hřbitov, a černý šátek na hlavu. Nevšední a nečekaný zážitek.

Klasická těžko průjezdná cesta, pro koně i luxusní auta

Další zastávkou mělo být město Borca, kde jsme se chystali přespat. Vedla do něj totiž ještě velmi dlouhá cesta, museli jsme se už vydat napříč horami, do Karpat. Za zmínku stojí rumunská městečka. Všechny domy stojí podél jedné silnice, většinou nenarazíte na žádnou odbočku. Vesnice mají tedy zpravidla pět, někdy až deset kilometrů na délku. V severní části Rumunska byly tyto vesnice jeden velký kontrast. Zchátralý dům jen ze dřeva a plechu stál vedle honosné vily porostlé květinami a obestavěné mramorovými sochami. Povoz s koňmi parkoval naproti luxusnímu BMW.

Cestou necestou, a to doslova

Do Borcy vedla asi dvacet kilometrů dlouhá silnice přes hory. Velmi pozvolna jsme začali stoupat a mohli jsme se kochat loukami a hlubokými lesy. Silnice se ovšem najednou prudce změnila, stejně tak naše rychlost, klesla ze sedmdesátky na dvacítku. Silnici se ani nedalo říkat silnice, spíše tankodrom. Díru střídala díra větší, výmolů nepočítaně. Rumuni si ale nedělali hlavu, ty opravdu velké vyfrézovali do hloubky dvaceti centimetrů a doprostřed postavili výstražný kužel. Měli jsme tedy zadarmo rally zážitek. To vše nám ale kompenzovala příroda, Karpaty jsou úchvatné. Těsně pod kopcem jsme měli nucenou zastávku, jelikož stádo krav bylo právě na cestě domů a odpočívat uprostřed silnice byl podle nich skvělý nápad.

Nejsamostatnější krávy světa

Borca je jedno z těch měst, ve kterém se cítíte jako nechtěný návštěvník, takových nebylo na severu pomálu. I tak jsme ale našli velmi pohostinnou paní, která nás ubytovala na své zahradě a za malý peníz i propůjčila vlastní koupelnu. Srdečnost se Rumunům nesmí upírat, my Češi bychom se měli inspirovat.

Usínali jsme promrzlí, v podhůří Karpat je v noci kolem pěti stupňů Celsia. To jsme ovšem nevěděli, že příští den budeme řešit nepojízdné auto, a to vše uprostřed hor a daleko od lidí. O tom ale v dalším dílu.

Zdroj fotografií: Tereza Ocetková, Generace 21

Tereza Ocetková

Tereza Ocetková

Milovnice koní, která většinu času věnuje olomoucké žurnalistice a sbírání inspirace na cestách. Protože je lepší jednou něco vidět na vlastní oči, než o tom tisíckrát slyšet z vyprávění!

Zanechte komentář