Maluchem a feldou napříč Rumunskem, 1. část

Cestování / 29.7.2017

Co všechno se může stát, když projíždíte Rumunsko s pětatřicet let starým autem, jehož asistenčním vozidlem je auto jen o deset let mladší?

Jelikož jsme všichni úspěšně ukončili první ročník na vysoké škole, plní energie a dychtivosti po nevšedních zážitcích jsme přemýšleli, kde je získat. Jelikož jako chudí studenti a počítáme každou korunu, volba autem po Evropě byla jasná. A protože ti chudí studenti jezdí tím nejstarším, leč nejkvalitnějším, vzali jsme na výlet Fiat 126 a Felicii z roku 1996. Náš tým, složený ze dvou autonadšenců Michala a Davida, navigátorky Aleny a mé maličkosti, byl zdánlivě připravený vyrazit.

Rumunsko se pyšní epickými pohořími a přírodou, ale kvalitní silnici abyste pohledali. Proto je to vyhledávaná destinace spíše motorkáři, ti totiž projedou prakticky všude. Netušili jsme, co vlastně auta vydrží, a jestli vůbec přejedeme slovenské Nízké Tatry. A v tom byl námi tolik vyhledávaný adrenalin.

Hrdinové naší výpravy

Nízké Tatry bez signálu

Plánovali jsme přejet jak Slovensko, tak Maďarsko během jednoho dne a nocovat už za rumunskými hranicemi. Plán nám zhatily hned zmiňované Tatry. Signál GPS i telefonů se ztratil na prvním kilometru a my jsme zmateně jezdili z vesnice do vesnice v domnění, že se přibližujeme k Maďarsku. Když jsme zakufrovali uprostřed národního parku, bylo jasné, že se od hranic spíše vzdalujeme.

Díky našim ochotným slovenským bratrům jsme se nějak vymotali a Maďarsko přejížděli už za tmy. Několik přátel nám před cestou radilo projet Maďarsko rovnou čarou, nikde se nezdržovat. To se nám díky rovinaté zemi s jedinou mírnou zatáčkou na pěti kilometrech dařilo, avšak malinko nás zbrzdil vojenský objekt.

První zatáčka po šesti kilometrech… ano, to je Maďarsko.

Večeře ve vojenském objektu? Žádný problém

Navigace, které tímto děkuji za skvěle vybranou trasu, nás zavedla na uzoučký a nepříliš stabilní brod přes řeku Tisu. Ten jsme nějakým způsobem zdolali a ocitli se pravděpodobně ve vojenském objektu. Jelikož výstražným značkám v maďarštině opravdu nerozumíme, neohroženě jsme se zde navečeřeli, odskočili si a pokračovali do města.

Poslední město před rumunskými hranicemi vypadalo za tmy opravdu nepřátelsky. Na dojmu mu ani nepřidala obrovská policejní razie na drogové dealery, kolem které jsme se zájmem projížděli. Zájem nás přešel, když asi za půl kilometru začal téct z malucha olej. Opravovat auto v tomto „velmi příjemném a bezpečném“ městě uprostřed noci byla radost.

Brod přes Tisu opravdu nebyl důvěryhodný, nic jiného nám ale nezbývalo.

Počáteční rozpaky a nejistoty z cesty za krásami Karpat jsme překonali, když jsme symbolicky přesně o půlnoci úspěšně překročili rumunské hranice. Najít vhodné místo na přespání v autě nebyl díky řídkému osídlení problém a my si nechali zdát o prvním dni, který nás v Drákulově zemi čekal. O tom si ale přečtete v druhé části těchto zápisků.

Zdroj fotografií: Tereza Ocetková, Generace 21

Tereza Ocetková

Tereza Ocetková

Milovnice koní, která většinu času věnuje olomoucké žurnalistice a sbírání inspirace na cestách. Protože je lepší jednou něco vidět na vlastní oči, než o tom tisíckrát slyšet z vyprávění!

Zanechte komentář