Překvapení v povídkách Trumana Capota

Literatura / 3.7.2017

Věděli jste, že chameleoni milují hudbu?

Americký spisovatel Truman Capote se proslavil především svou knihou Snídaně u Tiffanyho a románem Chladnokrevně, který bývá dnes považován za pionýrskou práci na poli literatury faktu. Na kontě toho má ale mnohem více, mimo jiné také zajímavé povídky.

Milovnice koček, invalida i slavné osobnosti

Hudba pro chameleony je posledním velkým zábleskem v literární kariéře Trumana Capota. Vydal ji v roce 1980, kdy se spíše než psaní, které ho proslavilo, věnoval šňupání kokainu a pití. Verze, kterou jsem sehnala já, obsahuje pouze pět povídek – Hudba pro chameleony, Pan Jones, Lampa v okně, Poušť Mojave, Pohostinnost a Záblesk. V původním vydání tvořily tyto povídky pouze první část celé sbírky. V druhé byste našli povídku délkou přesahující leckterou novelu Ručně vyřezávaná rakev (v angličtině Handcraved Coffin) a v poslední třetí části byste si zase mohli přečíst díla inspirovaná Capotovými hvězdnými přáteli a známými, jako byla třeba Marilyn Monroe.

Truman Capote (30. 9. 1924 – 25. 8. 1984)

Jeden z nejznámějších amerických spisovatelů 20. století se narodil v New Orleans a dětství trávil v péči různých tetiček a strýčků. Rodiče si ho moc nevšímali s výjimkou období, kdy se rozváděli a hádali se o to, kdo dostane syna do péče. Rozeštvané rodinné vztahy poznamenaly celý Capoteův život. Jeho první povídky vyšly v časopise Mademoiselle, brzy přišla i jeho literární prvotina pojmenovaná Jiné hlasy, jiné pokoje. Mezi jeho nejznámější dílo patří novela Snídaně u Tiffanyho, podle které byl natočen úspěšný film s Audrey Hepburn v hlavní roli. Capote bývá také považován za průkopníka literatury faktu a věnoval se i psaní filmových scénářů. Miloval slávu a večírky, svá autorská čtení si užíval a s oblibou navštěvoval slavné Studio 54, kde se nechával fotografovat s rockovými hvězdami a slavnými herci. S hudebníky ho spojovalo mnohem více, než by se na první pohled mohlo zdát, a to náklonnost ke drogám a alkoholu všeho druhu. Stejně jako mnoho jeho přátel z hudební branže ho nakonec stála život.

Tentokrát budu v hlavní roli já

Truman Capote se prý rozhodl, že právě v těchto povídkách bude on sám hrát jednu z hlavních rolí a jeho vlastní zážitky pro něj jistě byly velkou inspirací. Častým námětem je pocit opuštěnosti, pramenící patrně z toho, že  jeho rodiče o něj příliš zájmu nejevili, a tak malého Trumana nechávali po různou dobu u příbuzných. Velkou část dětství prožil v Alabamě u příbuzných své matky a nějaké vzpomínky z tohoto období se určitě objevují třeba v povídce Pohostinnost. Co se mého dalšího dojmu z četby týče, měla jsem pocit, že postavy, které se v knížce objevily, zahaloval zvláštní závoj tajemství. Třeba záhadný pan Jones, chromý a slepý invalida přijímající ve svém pokoji v nájemním domě každý den zástupy lidí. Je to věštec, doktor ve výslužbě, vykladač karet, kněz, nebo snad dokonce špion? A proč má ta roztomilá stařenka, v jejíž chaloupce našel vypravěč jednu chladnou zimní noc útočiště, v ošoupané kuchyni ten krásný moderní mrazák? Určitá aura tajemna a napětí prostupuje všemi příběhy.

Nechci být kluk

Z povídek jsem při čtení také cítila určitý zmatek a pocity strachu v hlavách objevujících se postav. V poslední povídce Záblesk vystupuje Capotovo dětské alter ego, které je fascinováno záhadnou paní Fergusonovou. Říká se o ní, že má nadpřirozené schopnosti a že dokáže plnit lidská přání. Tak proč by nemohla splnit jedno i malému osmiletému chlapci?

„Chci stepovat, být tanečník. Chci pryč. Chci do Hollywoodu a hrát ve filmech.“ Trocha pravdy na tom byla – útěk do Hollywoodu stál vysoko na mém seznamu úniků do světa fantazie. Ale nebylo to pravé, co jsem se právě teď rozhodl jí neříct. „Nó,“ protáhla. „Určitě si dost hezkej na to, abys hrál ve filmech. Hezčí, než by kluk měl bejt.“ Takže to přece jen věděla. Slyšel jsem se, jak křičím: „Ano! Ano! To je ono!“ „Co je ono? A přestaň řvát. Nejsem hluchá.“ „Nechci být kluk. Chci být holka.“

Slepec v poušti

Capote dokázal být také vtipný až sarkastický. Povídka Poušť Mojave vás zavede do zimního New Yorku i do vyprahlé nevadské pouště zároveň. Je to příběh proplétající v sobě možná trochu více životních osudů a trochu více postav, než bývá u povídky zvykem. Dozvíte se v ní, že psychoanalytik vám nejvíce pomůže, když se můžete dosyta zasmát nad tím, jak běží na autobus, především je to ale povídka o tom, jak snadné je někoho opustit. Všichni jsem se koneckonců někdy ocitli sami v poušti jako slepý masér George Schmidt a dost možná jsme všichni někoho v té vyprahlé krajině nechali stát přesně jako žena Ivory.

Radši bych viděl pár přirozených vrásek. Na tom, čí je to vina, nezáleží. Všichni někdy necháme někoho v pustině pod širým nebem, a nikdy nepochopíme proč.

Capotovy povídky jsou velmi osobité, ostatně jako celý život tohoto spisovatele a scénáristy, který miloval slávu a uměl si ji patřičně užívat. Pokusit se je popsat je aspoň pro mě úkolem hodným Hérakla. Jak už to tak bývá, nejlepší obrázek si o nich uděláte vy sami. A pokud máte možnost a schopnosti přelouskat anglický text, poohlédněte se také po bilingvní verzi. Text v Capotově rodném jazyce dostane ještě trochu jiný rozměr.

Hudba pro chameleony                                                                  

Autor: Truman Capote

Název originálu: Music for Chameleons

Překlad: Hana Ulmanová

Rok vydání: 2006

Nakladatelství: Garamond

Počet stran: 174

Zdroj fotografií: Eliška Gregorová, Generace 21

0 85 100 1
85%
Average Rating

Hudba pro chameleony

Oproti původnímu vydání je povídkový soubor sice trochu zkrácený, na kráse mu to ale ani v nejmenším neubírá. Povídky nepostrádají tajemství, napětí a moment překvapení a nepochybně se v nich odráží divoká a komplikovaná osobnost jejich autora.

  • 85%

Štítky

Eliška Gregorová

Věřím tomu, že úloha literatury je nezastupitelná i ve 21. století, jelikož počítačem, televizí ani tabletem si nábytek nepodložíte.

Zanechte komentář