Místo, kde se tají dech a tuhne krev v žilách

Cestování / 20.5.2017

Máte rádi horory? Lákají vás opuštěné budovy, sklepení či snad jen rádi luštíte záhady? Jestli jste alespoň jedenkrát odpověděli „Ano“, tento článek je přesně pro vás.

Osmého května jsme si státním svátkem připomněli konec 2. světové války.  Hodně nám přinesla, ale také vzala. Bohužel jsou s ní dodnes spojeny hrůzy, které napáchala. Pojďme se společně podívat na historickou památku, která by o nich mohla sama vyprávět. O co se jedná a co se přesně tehdy stalo?

Řeč je o největším koncentračním táboře Osvětim (německy Auschwitz), rozkládajícím se přibližně sedmdesát kilometrů od polského města Krakov. Tábor vznikl na příkaz říšského vedoucího SS Himmlera a měl sloužit především pro likvidaci Židů. Dnes je tady muzeum, kam ročně zavítá okolo jednoho milionu návštěvníků.

Domy (bloky), kde se v táboře bydlelo.

Počátky a naděje na nový život

Osvětim postavili v dubnu roku 1940, jenže nevyhovovala kapacitě, a tak o rok později a 3 km dále vybudovali druhý tábor – Březinka (německy Birkenau). Ta byla mnohonásobně větší a vedly k ní koleje, takže doprava vězňů se stala pro Němce mnohem jednodušší záležitostí.

Ač měla Osvětim sloužit především pro židovské obyvatelstvo, zpočátku se sem vozili především političtí vězni a kriminálníci z celé Evropy. Právě druhá skupina měla v táboře privilegované postavení. Jejich úkolem bylo hlídat ostatní a udržovat pořádek. Za tuto „práci“ měli více jídla a větší šance na přežití.

Birkenau

Lidi sem dopravovali vlakem, ale nebuďte na omylu, většina z nich nevěděla, kam jede. Na cestu se někteří dokonce i těšili, protože jim slíbili nový život, vlastní půdu a naději, že začnou od začátku. Po vystoupení z vlaku je dozorci rozdělili do skupin. Na jednu stranu šli staří, nemocní lidé a ženy. Na druhou silní muži a zbytek tvořily děti.

První skupině řekli, že se jen zajdou osprchovat a pak se ke svým dětem vrátí. Nikdy se už nesetkali. Odvedli je do sprch, kde měli připravené ručníky, mýdla, dezinfekci. Netušili, že jsou to plynové komory. Jakmile se za nimi zavřely dveře, místnost se zaplnila jedovatým kyanovodíkem (uvolňoval se z pevné a jedovaté látky – cyklon B), všichni se do pěti minut udusili.

Josef Mengele a jeho pokusy

V táborech pracovali také lékaři. Jeden z hlavních byl Josef Mengele. Narodil se v Německu roku 1911 a vystudoval lékařskou fakultu v Mnichově. Přezdívalo se mu Anděl smrti nebo také Řezník. Právě on měl v táboře hlavní slovo při selekci (= rozdělování). Určoval, kdo je schopný pracovat, kdo půjde okamžitě na smrt, a také prováděl experimenty především s dvojčaty a tzv. „trpasličími lidmi“.

V podobných domech dělal Mengele své pokusy.

Například zkoumal, jestli těla dvojčat reagují na vše stejně. Nakazil je určitou nemocí a čekal, kdo se s ní vyrovná lépe. Jednou zkusil vytvořit siamská dvojčata tím, že jim sešil tepny dohromady. Pokus byl neúspěšný a zapříčinil vážný zánět rukou u obou dětí.  Není tajemstvím, že nerespektoval jinou než árijskou rasu, takže dalším experimentem bylo přeměnit barvu očí na modrou, bez použití jakýchkoli sedativ.

Dokonce si našel i vlastní liliputánskou společnost. Říkal jim „moje trpasličí rodina“ a prováděl na nich další pokusy. Fascinovalo ho, že disponovali normální páteří, ale končetiny měli zkrácené.

Mengele měl samozřejmě své pomocníky. Jedním z nich bych Miklos Nyiszli. Po svém návratu domů napsal knihu: Byl jsem Mengeleho asistentem.

Hlad, bída a vlasy

Muži, kteří byli vybráni na práci, neměli v táboře lehký život. Dostávali minimum jídla, šatstva a museli pracovat někdy i celé dny. Kdykoliv někdo projevil slabost, zastřelili ho. Mnohdy lidé zhubli více než 50 kg.

Mrtvým dozorci brali oblečení a vytrhávali zlaté zuby. Ženám po smrti stříhali vlasy a vyráběli z nich například koberce.  Jedinou věc, kterou dámám nechávali, byly kabelky. Každá paní či slečna měla vlastní a nedala ji z ruky. Němci nechtěli, aby se vědělo, kolik zde zabili lidí, a proto většinou ženy spalovali i s taškami. Zahlazovali tím stopy.

Zavazadla, která se našla v táboře.

Současnost

Dnes je toto místo považováno za historickou památku, avšak připadalo mi to spíše jako atrakce. Stánky na každém rohu a v průběhu prohlídky veliké fronty návštěvníků z různých zemí. Trochu to kazí dojem celé výstavy. Lístky nejsou příliš drahé, stojí do 250 korun na osobu. Skupina nad 10 lidí musí mít průvodce a sluchátka, což jsem velice ocenila.

Zdroj všech fotografií: pixabay.com

Michaela Chmelová

Michaela Chmelová

Gymnazistka, která miluje dobrou kávu, podzim a slunečnice. Řídí se mottem: "Když nemůžeš, tak přepni na nesmrtelnost."

Zanechte komentář