Nemoc zvaná dermatilománie. Co nám říká o vztahu k sobě samým?

Osobní rozvoj / 12.6.2017

Za nutkavými sklony k vymačkávání akné může stát nezpracovaná minulost a narušené vnímání sebe samých, říká Lucie Šťastná, autorka projektu Dermatilománie jako výzva.

Odvážná žena Lucie Šťastná jde ve svém projektu doslova s kůží na trh. Zasvětila ho totiž dermatilománii, nemoci, která ji samotnou postihla a jíž se rozhodla postavit čelem. Mezi lékaři není dermatilománie terminologicky oficiálně přijímaná, ale mohli bychom ji zařadit mezi tzv. obsedantně-kompulzivní poruchy.

Jde o druh nutkavého patologického jednání ve vztahu ke svému tělu. Tak jako někdo spatřuje uspokojení v kousání nehtů či vytrhávání vlasů a řas, dermatiloman je posedlý vlastní pokožkou, škrábe ji, vymačkává pupínky, strhává stroupky – a tím si zadělává na nevzhledné jizvy a boláky, které se často nestačí hojit, protože na ně dermatiloman pod vlivem nutkání znovu útočí. Tato porucha je často vnímána pouze jako obyčejný zlozvyk, má přitom mnohem závažnější význam, a to zejména po psychické stránce.

Samotné nutkání vychází z vnitřních pohnutek a může být způsobem, jak dermatiloman ventiluje stres. Při sebe-útoku se totiž dostává do jakéhosi „transu“, který mu přináší pocit uspokojení z odpojení se od běžných záležitostí svého života. Jakmile se však po sebe-útoku vrátí zpět do běžného vnímání a uvědomí si, co si způsobil, psychicky na tom je mnohem hůř než předtím. Dostane se do fáze sebeobviňování a jeho vnitřní úzkost, která je impulsem k atakám, se tak stále prohlubuje.

Lucka a její projekt

Dermatilománie je jako začarovaný kruh, z kterého se právě Lucie snaží lidem pomoct ven. Nitky, které jí samotné pomohly objevit příčinu své nemoci, sahají až do dětství, v němž jako nechtěné a ponižované dítě zažívala mnohé náročné chvilky. Celý Lucčin příběh si můžete přečíst na stránkách jejího projektu, kde najdete články, příběhy dermatilomanů i e-knihy s užitečnými informacemi.

Lucie věří, že lidem může velmi pomoct už jen to, že zjistí, že v tom nejsou sami, a tak sdílí své zkušenosti i příběhy jiných. Během let, kdy se s dermatilománií potýkala, se toho o nemoci mnoho naučila a nyní to předává dál. Vytvořila například Příručku první pomoci pro dermatiloman(k)y a e-knihu Ruce pryč!, v nichž sdílí praktické rady a předkládá cvičení, díky nimž se mohou postižení s nemocí lépe vypořádat a začít se skutečně uzdravovat.

Jenom mastička nestačí

Pokud se člověk trpící dermatilománií rozhodne řešit svůj problém s lékaři, skončí většinou na kožním, kde mu předepíší léčivou mast a doporučí mu, aby se už neškrábal. Tento postup je ovšem zcestný, neboť řeší pouze vnější důsledky něčeho mnohem složitějšího, co se odehrává v nitru člověka. Je třeba nedívat se na tento problém pouze z objektivních hledisek, ale začít se ptát po možných psychických subjektivních příčinách.

Zmíněný postup se uplatňuje v psychosomatice, která zkoumá vztah tělesných pochodů a psychických vlivů, kterým je člověk v životě vystaven. Věří při tom, že za každým tělesným neduhem se může skrývat problém na duševní úrovni. Pokud například někdo trpí záněty močového měchýře, je třeba to řešit nejen lokálně, ale sledovat, co je v našem životě špatně, zda jsme vystaveni stresu, nenutíme se do něčeho, co nám není vlastní, apod. 

Sama Lucie svůj problém dlouho zkoumala a uvědomila si, o čem dermatilománie na psychosomatické úrovni je:

„Co že nám to ta naše kůže říká? Něco o sebevědomí, schopnosti oddělit se a uhájit sebe sama před okolím…? O způsobu uvažování o své sebe-hodnotě ve vztahu k okolnímu světu? O našich hranicích s vnějším světem?“ (více viz článek)

Dermatilománie značí jistou vnitřní nevyrovnanost. Člověk si je nejistý sám sebou, nevěří si, má nízké sebevědomí. Úzkost, kterou na základě svých pocitů nedostatečnosti či nezpracovaných emocí z minulosti pociťuje, pak ventiluje skrze útok na svoji kůži a její domnělé nedostatky.

Více o podstatě dermatilománie se dočtete v následujícím rozhovoru s Lucií.

O čem dermatilománie vypovídá? Co je její příčinou? Co sděluje člověku o něm samém?

Přítomnost dermatilománie v našich životech v drtivé většině případů poukazuje na dva zásadní problémy. Tím prvním je potlačený emocionální blok, kterého si klienti často ve svém nynějším stavu už ani nejsou vědomi. Ten mívá kořeny zpravidla v dětství, avšak bylo na něj zapomenuto a v pubertě se začal projevovat nutkavým chováním (ať už kousáním nehtů, škrábáním či vymačkáváním často imaginárního akné, později přerostlého v dermatilománii).

Druhá problematika, kterou nám dermatilománie nastoluje k prozkoumání, je potlačená schopnost vnímat sebe sama, svoji vůli, duši, svoje já. Čím více se dermatilománie projevuje, tím méně jsme schopni se spojit se svým já, s uvědomováním si vlastní vůle. Prožíváme pak pocity ztráty vůle, máme pocit, že nejsme schopni ovládat už ani svoje tělo, stejně tak myšlenky apod.

Víte o nějakém shodném prvku, který je vlastní všem příběhům dermatilomanů?

Podobností je celá řada, často mi ženy píší, že je až neuvěřitelné, jak se jejich příběh podobá tomu mému či dalších touto chorobou postižených žen. Ať už se jedná o chvilkové prožitky transu při škrábání či vymačkávání pleti, nebo o pocity méněcennosti a nízkého sebevědomí. Velkou řadu postižených spojují i těžké osudy spojené s náročným dětstvím.

Jak by měl člověk na sobě pracovat z hlediska psychiky, aby této nemoci nepodléhal? Na co se zaměřit, pokud člověk vnitřně pracuje sám na sobě?

Jednak je potřeba si znovu projít a zpracovat svoji minulost, pochopit ji a o(d)pustit a současně začít pracovat na pěstování hezkého vztahu k sobě samému a na větším uvědomování si svojí existence. To znamená vyhýbat se automatizovaným činnostem, při kterých zapomínáme na to, že „jsme“, že dýcháme, že se vědomě vyskytujeme – protože tohle jsou chvíle, kdy dermatilománie udeří „zezadu“ a v plné palbě.

Lucie se nebojí svůj příběh sdílet a být příkladem pro další. Zdroj: Lucie Šťastná

Co jste se dozvěděla sama o sobě díky dermatilománii? O co vás ve vašem životě připravila a je naopak něco dobrého, co vám přinesla? V jakém smyslu je pro vás výzvou?

Dermatilománie mě donutila znovu si projít svojí minulostí, staré křivdy i vzpomínky a odpustit všem zúčastněným, včetně sebe. Byla to tvrdá roční práce, díky které však dermatilománie postupně ustupovala a rozhodně to všechno stálo za to.

Tahle nemoc mě však neustále školí každým dnem, neboť mi svými pokusy o ataky ukazuje nezpracované oblasti jak v emoční, tak myšlenkové rovině.

Nutí mě na sobě neustále pracovat, učit se lépe a zdravěji zvládat stres, neobracet zlobu či nespravedlnost okolí vůči sobě a v neposlední řadě si nebrat věci osobně.

Co byste vzkázala těm, kteří dermatilománií trpí a neví si rady?

Dermatilománie je obrovská výzva, rukavice hozená do ringu. Když ji zvednete, vydáte se na nelehkou cestu sebeobjevování nejenom myšlenkového světa, ale i zautomatizovaných fyzických návyků a vzorců dermatilománie a zjistíte, jaká ohromná síla se ve vás skrývá. Síla, která dokáže zvrátit i podmíněný reflex a desetileté návyky. Určitě stojí za to jít do toho –  začít se vzdělávat jak o dermatilománii a způsobech, jak na ni vyzrát, tak o své vlastní historii a důvodech jejího vzniku. Výborným pomocníkem do začátku vám může být můj kompletní manuál pro dermatiloman(k)y Ruce pryč, který stál i na počátku (nejenom) mého vlastního uzdravení.


Jsem moc vděčná, že mi Lucie poskytla tento rozhovor, za což jí tímto děkuji. Sama se s dermatilománií posledních pár let potýkám a i díky Lucii jsem si uvědomila, že dokud nenajdu vnitřní jistotu, nezačnu si věřit a budu se bát otevřít druhým lidem, dermatilománie mi to bude stále připomínat. Je to jako alarm, který člověka upozorňuje, že je tu něco nezdravého a nevyřešeného na duševní rovině. Většina lidí o těchto věcech nemluví, a proto je úžasné, že se  Lucie rozhodla prolomit ledy a vlastním příkladem motivovat k uzdravování.

Pokud se i vy s určitou podobou dermatilománie potýkáte, neváhejte navštívit Lucčiny stránky a začněte na sobě pracovat. Ve chvíli, kdy se znovu spojíte sami se sebou, najdete vnitřní jistotu a podporu, budete moct zahojit svou duši i pokožku. Tak do toho!

Zdroj úvodní fotografie a videa: luckastastna.cz

Petra Pospíchalová

Petra Pospíchalová

Jako studentku bohemistiky mě fascinuje, co všechno může být skryto v proudu slov. Jsem milovnice veršů, mouder a příběhů a ráda je i sama tvořím. Když zrovna nejsem zalezlá doma s knížkou nebo nepíšu článek, najdete mě v přírodě. Její krása a harmonie mi vždycky dodá vnitřní klid, inspiruje mě a naplní mě radostí. A ještě lépe, když mám přitom vedle sebe nějaké svoje lidské miláčky, které ze všeho nejradši láskyplně podporuji. :-)

Zanechte komentář