To nevadí, toho si nevšímej

Kultura Literatura / 14.4.2017

Nějaký záblesk šílenství září v každé rodině, klan Garoghlanianů ovšem bliká jako vánoční stromeček.

Osobitý americký spisovatel arménského původu William Saroyan strávil dětství v arménské komunitě v kalifornském Fresnu. A právě tady se odehrávají i příběhy, ve kterých figuruje jeho dětské alter ego – arménský chlapec Aram Garoghlanian.

Aramovy příběhy jsou zasazeny do Fresna a jeho nejbližšího okolí, kde vyrůstá, chodí do školy a provádí se svými kamarády a spolužáky neplechy. V krátkých příbězích se objevují především Aramovi příbuzní, kterých má vzhledem k tomu, že Garoghlaniové jsou jako každá správná arménská rodina velmi početní, skutečně požehnaně, ale také spolužáci ze školy nebo ostatní kamarádi. Seznámí se třeba s jakýmsi Indiánem, který jednoho dne přijede do města na oslu a všem tvrdí, že se jmenuje Lokomotiva 38, nebo s vysokoškolsky vzdělaným hokynářem, v jehož krámku se Aram se svými kamarády schová před bouřkou. Všichni jsou to svým způsobem blázni, kteří mají v hlavě o kolečko navíc, jenže nakonec jsou to možná právě oni, kteří si dokáží užívat každou maličkost, kterou jim život přinese.

William Saroyan

(31. 8. 1908–18. 5. 1981)

Americký spisovatel arménského původu se narodil v kalifornském Fresnu, kde také strávil své dětství a mládí a později sem zasadil mnoho svých literárních děl. Otce ztratil už ve třech letech, a tak se svými sourozenci na nějakou dobu ocitl v sirotčinci. Spisovatelem se rozhodl stát poté, co doma našel několik povídek svého tatínka. Ačkoli dosáhl formálně jen základního vzdělání, stal se jednou z nejvýraznějších figur americké literární scény 20. století. Ve srovnání se svými současníky, jako byl například Ernest Hemingway nebo John Steinbeck, je dnes ovšem poněkud opomíjeným a možná i trochu podceňovaným autorem. Ve svých dílech se zaměřoval převážně na život arménských emigrantů v Kalifornii. Mezi jeho další známá díla patří například povídky Lidská komedie a Odvážný mladý muž na létající hrazdě. K zajímavostem určitě patří i to, že jedna část jeho popela je pohřbená na hřbitově ve Fresnu a druhá v hlavním městě Arménie Jerevanu.

Tyhle bláznivé zázračné děti z téhle bláznivé zázračné rodiny

V klanu Garoghlanianů vedeného svérázným dědečkem není o osobité charaktery nouze, navíc někdo, kdo podělil geny šílenství, žije v každé rodině. Většina rodiny považuje za blázna ve svém středu strýce Jorgiho, jehož nejoblíbenější činností je hra na citeru a zpěv a se kterým se Aram jedno léto vydá do sousedního města na sklizeň melounů. Rodinným bláznem by stejně dobře ale mohl být strýček Gyko, který v jedné povídce dočasně vymění noční flámy za studium orientální filozofie a jógu. Anebo Aramův bratranec Murad, který se hned v úvodní povídce zjeví pod Aramovým oknem v sedle krásného bělouše. Či naivní romantik s velkou představivostí strýček Melik, který se odhodlaně vrhne do pěstování granátových jablek uprostřed nehostinné pouště. Kandidátů na tuto roli bylo ale každopádně v této rodině požehnaně a to už je samo o sobě zdrojem mnoha vtipných, až absurditou zavánějících situací.

V každé rodině se najde nějaký záblesk šílenství a v naší rodině podle obecného mínění šílenství podědil bratránek Murad. Před ním to byl strýc Chosrove, obrovský muž s mohutnou kšticí černých vlasů a nejdelším knírem v Sanjoaquinském údolí, neskutečný vztekloun, tak vznětlivý a netrpělivý, že každého, kdo promluvil, přerušoval řevem: To nevadí, toho si nevšímej. Nic víc, bylo úplně jedno, o čem se hovořilo. Jednou jeho syn Arak utíkal osm bloků do holičství, kde si strýček nechával zastřihnout vous, aby mu sdělil, že jim hoří dům. Chosrove se v křesle napřímil a zařval: To nevadí, toho si nevšímej. Holič podotkl: Ale tvůj syn tvrdí, že ti hoří dům. A tak Chosrove zaburácel: A dost, říkám, že to nevadí. Bratránka Murada rodina považovala za Chosrovova následovníka, ačkoli Muradův otec byl Zorab, který měl všech pět pohromadě. Tak to u nás chodilo. Muž mohl být otcem synova těla, ale to neznamenalo, že byl i otcem jeho ducha. Přidělování povah bylo u nás v rodině odjakživa nevyzpytatelné a vrtošivé.

Ubohý planoucí sirotek

Půvab téhle útlé povídkové knížky, alespoň pro mě osobně, tkví právě v osobitých charakterech postav a zdánlivě všedních, avšak přesto neobyčejných událostech, které postavy prožívají. Stejně osobitý jako postavy je pak i jejich způsob vyjadřování. Ubohý planoucí sirotek je výraz, který by snad ani nikdo jiný než bláznivý strýček Chosrove vymyslet nemohl, a osobitá prohlášení dědečka Garoglaniana nebo mluva strýčka Gyka vám možná přivodí nejeden záchvat smíchu.

Nudit se u téhle knížky rozhodně nebudete.

Saroynanovy povídky jsou z těch, které ukazují, že někdy stačí málo, aby se člověk cítil šťastný. A že na maličkosti a zdánlivě nevýznamné události, které se vám staly, když vám bylo devět nebo deset a svět byl ještě úžasný a nevinně nádherný, možná nikdy nezapomenete. Zkrátka a dobře, až budete mí někdy pocit, že je všechno k ničemu, zkuste se do nich začíst. Je to rozhodně levnější než návštěva psychologa a možná ještě lepší než tabulka čokolády.

Říkají mi Aram                                                                                     

Autor: William Saroyan

Název originálu: My Name Is Aram

Překlad: Radka Šmahelová

Nakladatelství: Argo

Rok vydání: 2016

Počet stran: 117

Zdroj všech fotografií: Eliška Gregorová, Generace 21

0 95 100 1
95%
Average Rating
  • 95%

Štítky

Eliška Gregorová

Zanechte komentář