Když se impresionisté, literáti, baletky a nuzní chudáci sejdou v jednom příběhu

Literatura / 6.4.2017

Kanadská spisovatelka oživuje kouzelnou Paříž 19. století v historickém románu Dívky z Montmartru. Je však Paříž v této době skutečně kouzelnou metropolí?

Na první pohled se může zdát, že ano. Široké rušné bulváry, módní toalety dam a večery v opeře za přítomnosti šarmantních gentlemanů. Paříž však není oděna jen noblesou a luxusem, ale i bídou, špínou a nuznou lůzou.

Jak už bylo řečeno, příběh se odehrává na konci 19. století v Paříži, kdy toto velkoměsto zažívá svou zlatou éru. Ve společnosti byla tehdy známá jména nejrůznějších umělců, jak z odvětví malířství a literatury, tak i například z průmyslu filmového. Slyšet byla jména jako Émile Zola, Edgar Degas, Claude Monet, Guy de Maupassant, Frédéric Bazill, Paul Gauguin či jména bratrů Lumiérů. V příběhu se vyskytují hlavně první dva jmenovaní, konkrétně Zolův román L’Assommoir (Zabiják) a známé obrazy Degasových baletek.

Z chudé dívky baletkou

Antoinetta, Marie a Charlotta jsou tři setry, které neměly štěstí a narodily se do chudší části Paříže. Jejich otec byl po smrti a ony zůstaly jen s matkou, která se živila jako pradlena. Zbylý čas věnovala místo svým třem dcerám milovanému absintu, do kterého vložila veškerý svůj bídný plat. Sestry van Goethemovy tak žily v ne příliš ideálních podmínkách. Jejich obydlí byla spíše zašpiněná a vybrakovaná místnost, jelikož neustále chodily a hledaly, co nezničeného z jejich skromného majetku by se dalo ještě prodat. Nejstarší Antoinetta a prostřední Marie tak musely obstarat nějaký příjem, ze kterého by zaplatily domácímu, jenž stál neustále ve dveřích a dožadoval se svého nájmu.

„Není společenské bytosti hůře chráněné – ať už zákony, předpisy či společenskými zvyklostmi – než mladé pařížské dívky.“

Tyto skutečnosti vedly k tomu, že jsou Marie spolu s nejmladší Charlottou poslány do pařížské opery, aby se z nich staly baletky. Antoinetta zase získá práci statistky v divadle Ambigu. Od této chvíle se životy sester rozejdou různými směry. Životní směr každé ze sester však udává také jejich povaha. Antoinetta je rázná sebevědomá dívka, která moc nedomýšlí následky svého nerozvážného chování a je jí vcelku jedno, co si o ní kdo myslí. Svůj názor, ať už jakýkoli, se nebojí kde komu předhodit. Naproti tomu Marie je tiché, chytré a přemýšlivé děvče. Většinu času hltá proslulý deník Le Figaro, kterým se dovzdělává. Ke své smůle se však názory pařížského deníku nechává až příliš ovlivnit.

V opeře se Marie setkává s podivínským malířem, kterým není nikdo jiný než Edgar Degas. Ten všechny baletky se zájmem sleduje, ne však pro své potěšení, ale pro fascinaci pohybem, kterou vnáší na svá plátna. Jednoho dne si všimne Marie a osloví ji, aby mu stála modelem. Ta po chvíli váhání, avšak s vidinou dalších vydělaných peněz, kývne. Skrze tyto schůzky v malířově ateliéru se Marie seznamuje s dalšími muži a její život pomalu začíná mít jinou náplň, než jakou čekala a jakou si vysnila.

Antoinetta mezi tím pracuje v divadle a potkává mladíka Émila, s kterým naváže komplikovaný vztah. Z rázné a sebevědomé dívky se rázem stává oddaná panička. Kvůli Émilovým manýrům a zločinům pak postupně klesá společensky níž a níž a bude si muset sama zvolit, co je pro ni v životě nejdůležitější.

Malá čtrnáctiletá tanečnice

Velká zajímavost a kouzlo tohoto příběhu tkví v tom, že autorka čerpala pro svůj román z událostí, které se v Paříži koncem 19. století skutečné odehrály. V novinách se probírá tehdy známý soudní proces s Émilem Abadie. Ještě známější je příběh Degasovy tanečnice, kterou zachycuje na mnoha skicách a obrazech. Nejznámější podoba Marie je pak zachycena v soše Le Petite Danseuse de quatorze ans (Malá čtrnáctiletá tanečnice).

Degasova socha: Malá čtrnáctiletá tanečnice – skutečná podoba Marie, jež mu stála modelem.  (Zdroj: ginodigrazia.altervista.org)

Zolovská předurčenost člověka

Celým příběhem se zároveň prolíná Zolův Zabiják. Kdo tento slavný naturalistický román četl, zaručeně spatří v románu Dívky z Montmartu jistou podobnost. Buchanan se stejně jako Zola zabývá determinací postavy, avšak nešla tak daleko, aby se v knize vyskytovaly četné naturalistické výjevy, jako je tomu v Zolových dílech. V celém příběhu však vidíme po celou dobu otázku předurčenosti člověka, tedy to, zda je člověk svázán s prostředím, ze kterého pochází a nemá šanci se z tohoto údělu vymanit, nebo zda má šanci jít za svými sny a na společenském žebříčku se posunout výše.

Dle Zoly vznikl jeho román Zabiják jako vědecký experiment, aby dokázal, že člověk je determinován svým prostředím. Touto skutečností se mladé hrdinky z románu C. M. Buchanan nechávají ovlivnit také.

Milovníky této zlaté éry Evropy román zajisté potěší, jelikož Buchanan zakomponovala do svého díla vše pro tuto dobu tak typické. Van Goghův Absinth, Zolův naturalismus, Degasovy baletky, kokety pánů z vyšší společnosti, rozvíjející se umělecké směry a bídu prostupující pařížskými ulicemi. Kniha je psaná velice čtivě. Zároveň se po celou dobu střídá úhel vyprávění. Jednou je vyprávění předloženo z pohledu Marie, poté z pohledu Antoinetty, čímž celkově graduje napětí příběhu. Škoda jen, že celkově je příběh hodně předvídatelný, i když mu to ani tak na napínavosti neubírá.

Dívky z Montmartru

Autor: Cathy Marie Buchanan

Nakladatelství: Práh

Rok vydání: 2014

Počet stran: 359

Zdroj fotografií: Jessica Werthaimová, Generace 21

0 95 100 1
95%
Average Rating

Dívky z Montmartru

Pokud máte slabost pro Zolovy romány, umění konce 19. století a Paříž, mohu vám Dívky z Montmartru jedině doporučit. Pokud jdou tyto věci mimo vás, doporučím vám román ke čtení i tak. Z plného počtu bodů odečítám knize 5%, a to za větší míru předvídatelnosti.

  • 95%
Jessica Werthaimová

Jessica Werthaimová

Zanechte komentář