Zoufalí samotáři

Osobní rozvoj / 31.3.2017

Sama do divadla nebo na koncert? Ani náhodou!

Minulý týden jsem měla k obědu špagety s kečupem. Neměla jsem totiž doma nakoupeno a jít si sednout sama do restaurace se mi nechtělo. Mám totiž problém chodit někam samotná (vyjma míst, pro které je samota praktická a žádoucí, jako třeba toaleta). Jde o to, že sama nedokážu vyrazit na hodinu plavání, do divadla, do restaurace na oběd či na pivo a občas se musím dokonce přemlouvat, abych sama šla do knihovny.

samota zábava

Někdy mám problém zajít sama i do knihovny. Zdroj fotografie: pexels.com

Soucitné pohledy

Přemýšlela jsem, v čem to asi vězí. Jsem moc líná? Možná trošku, někdy, ale kdo trošku a někdy není líný? Spíš jde asi o to, že se stydím být osamocena na nějakém veřejném prostoru, který je obvykle určen pro to, aby se tam scházeli sobě blízcí lidé. Vždycky se děsím všech těch pohledů, které na vás okolo stojící lidé začnou vrhat. Vzpomínám si, že když jsem v kině čekala delší čas na kamaráda, který se opozdil a přiřítil se málem až ke konci filmu, z pohledů některých okolosedících jsem jasně vyčetla, co jim běží hlavou: „Jo, chudák holka, nechtěla být sama doma, tak šla aspoň do kina.“ Nebo: „Ta musí být dobře zoufalá, že s ní nikdo nejde ani na film.“ Měla jsem chuť se před všemi těmito lidmi začít ospravedlňovat, že sama rozhodně na film nejdu, že mi co nevidět přijde doprovod.

Podobný pocit mám proto i z výše zmíněných obědů. I kdybych měla pojít hladem, nesednu si nikdy ke stolu v normální restauraci a nebudu pozorovat, jak přede mnou číšník sklízí prostírání pro druhého. Tady možná namítnete, že během poledních pauz lidé chodí běžně na oběd sami. Na to odpovídám, že to i já. Ale můj „oběd“ v bageterii trvá tak deset minut, navíc u toho všichni zírají do mobilů, takže se o nějakém stolování nedá mluvit.

Máme problém se sami bavit

Až do dnešního dne jsem tedy trpěla pocitem, že jsem vážně divná a příšerně nepřirozená. Před malým okamžikem jsem však narazila na výzkum, který provedly socioložky Rebecca Rattner a Rebecca Hamilton. Obě zjistily, že většina populace o samotě vykonává nejrůznější množství činností, které jim přináší užitek, kupříkladu čtení, uklízení nebo vaření. Tři čtvrtiny lidí však mají problémy s tím, aby vytvářely činnost určenou čistě pro zábavu. Do této škatulky tedy spadá kino, divadlo anebo výstavy. Lidé mají, stejně jako já, obavy z toho, že právě u takových aktivit budou vypadat naprosto zoufale a že je ostatní budou soucitně pozorovat.

Překvapivé pro mě bylo další zjištění zmíněných socioložek, a to, že největší potěšení, zábavu a naplnění nám přinášejí právě takovéto zábavné činnosti, které provozujeme o samotě.

I samota má něco do sebe

Když to tedy vezmu kolem a kolem, uvědomím si, že to případné kino by možná bylo příjemnější, když bych do něj šla sama. Nemusela bych ihned po skončení debatovat o tom, jak se mi to líbilo a jaký z toho mám (proboha) pocit. A taky je fajn, že vás během představení nikdo neruší šeptáním do ucha: „Tohodle herce znám!“ Případně: „Tahle herečka je už mrtvá.“

Takže jsem si na svůj problém s pomocí obou Rebecc vlastně odpověděla. Do kina a na výstavu asi sama chodit nezačnu, leda tehdy, až se naprosto obrním a budou mi pohledy ostatních lidí fuk. Ale takovou knihovnu, kde se nemusím s nikým přetahovat o knihu, nebo bazén, kde mě nikdo nebude nutit dát si ještě pár metrů volným stylem, možná ještě zvážím. Ovšem s obědy nepočítám, tam se totiž nezhasíná jako v kině a taky se tam nemůžete potopit pod vodu.

Zkuste tedy i vy trochu tu bojácnost překonat a buďte kreativní; nikdy totiž nevíte, jaký vám taková samostatná večeře či návštěva divadla přinese užitek.

Autorka se inspirovala na webových stránkách: stastnyblog.cz

Zdroj úvodní fotografie a miniatury: pexels.com

Adéla Paruchová

Adéla Paruchová

Zanechte komentář