Tomáš Hruda: Vzdělávání je součástí našich životů od kolébky do smrti

V obraze / 20.5.2017

Autor:

O vzdělání a vzdělávání s Tomášem Hrudou, zakladatelem organizace Educational Republic.

Kdo je Tomáš Hruda

Mgr. et Mgr. Tomáš Hruda je český manažer. V minulosti pracoval např. jako ředitel agentury Czechinvest či náměstek ministra školství. V poslední době je ředitelem vzdělávací organizace Education Republic, která se snaží přinést inovativní pohled na vzdělávání.

V současnosti působíte jako ředitel vzdělávací organizace Education Republic. Můžete čtenářům tuto společnost představit? Co si klade za cíl?

Snažíme se inspirovat, ukazovat, co všechno nám vzdělávání přináší. Ukazujeme, že je to nejspolehlivější cesta ke spokojenosti. A navíc je to cesta, kterou máme plně pod kontrolou. Pomáháme vzdělávat se pravidelně, rozvíjet schopnost učit se efektivně a z vlastní vůle. Je to místo pro lidi, kteří nehledají papír, ale znalosti a dovednosti.

Není české vzdělávání příliš zkostnatělé a nereaguje na potřeby zaměstnavatelů opožděně?

V průměru zkostnatělé určitě je. Otázkou ale také je, zda je až tak dobrý nápad navázat vzdělávání na aktuální potřeby zaměstnavatelů. Pokud jde o zaměstnavatele, kteří chápou, že vzdělávání je nedílnou součástí práce, a hledají přenositelné dovednosti a expertízu, pak ano. Pokud hledají někoho na obsluhu konkrétního stroje, pak bych je jako vzor rozhodně nebral. Vzhledem k rychlosti změn už jednoduše není možné a nemá smysl reagovat už na škole na příliš specifickou poptávku. Je to velký risk.

V ČR prudce narůstá počet absolventů vysokých škol. Nepreferují fakulty kvantitu absolventů nad jejich kvalitou?

Fakulty nízkou kvalitu určitě nepreferují. Je to ale přirozeným důsledkem podmínek, ve kterých fungují a které ke kvantitě motivují. Sice to nejsou kamarádky, ale kvantita a nízká kvalita chodí vždy spolu.

Co vnímáte jako největší slabinu českého školství?

Velmi malou orientaci na výsledek a z ní plynoucí uzavřenost. Vůbec se neřeší, zda jsme studenty něco opravdu naučili. Důležité je, že jsme je něco učili a oni pak napsali test. Prostě protekli systémem a plavali v něm dost dlouho. My jim pak na konci vydáme papír, že tím vším nějak prošli. Nikdo neřeší, jestli si něco skutečně odnesli a zda jim to dává nějaký smysl. Vůbec se neobtěžujeme se zasazováním všeho do patřičného kontextu. Studium na vysoké škole je pak často jen série zápočtů a zkoušek z předmětů, jejichž význam a vzájemné vazby studentům unikají.  Uzavřenost systému je pak jen důsledkem nedostatečného sebevědomí a strachu z konfrontace s reálným světem. Přitom průběžná zpětná vazba je pro kvalitu naprosto klíčová. Když ji nemáte a bojíte se jí, těžko můžete být dlouhodobě relevantní.

Jak se stavíte k nyní rezonujícímu tématu inkluze?

Každý přicházíme na svět s jinými vlohami a možnostmi. Nic z toho jsme si nevybrali a na ničem z toho nemáme ani zásluhu, ani vinu. Pokud je to jen trošku možné, měli bychom každému dát maximálni možnost se rozvíjet a pokud možno v přirozeném prostředí. Nevidím důvod, proč bychom někomu tuto možnost měli odpírat jen proto, že je to pro systém náročnější. Dobrý učitel se pozná také podle toho, že dokáže každého žáka zaujmout. Každému se přizpůsobit. Toho se nedá při monotónní přednášce dosáhnout ani u poměrně homogenní skupiny. Pokud povede inkluze k tomu, že se konečně naučíme se studenty pracovat jiným způsobem, prospěje to všem.

Myslíte si, že české školství dostatečně prakticky připravuje absolventy pro výkon budoucího povolání?

To je relativní. Pokud je vysoká škola velmi nenáročná a student fakticky pracuje na plný úvazek, pak se na reálný život připravuje poměrně pečlivě. Vysoká škola má ale obrovskou odpovědnost za to, že studenta dokáže maximálně posouvat nejen v jeho relevantních znalostech, ale i v klíčových dovednostech. Pokud to nedělá a jen si odučí to svoje a nikoho výsledek nezajímá, pak je to přehlídka promarněného času a peněz.

Jak se přestat biflovat a začít se učit efektivně?

Stačí se zamyslet – čeho chci vlastně v životě dosáhnout? Co k tomu musím umět, aby se mi to podařilo? A která škola mi pomůže k tomu, abych se to naučil? Už jen tím se můžu hodně posunout. Nestudovat práva proto, že to máme v rodině, ale proto, že vidíte smysl ve schopnosti např. pomáhat ostatním řešit proplémy. Většina věcí, které se na vysokých školách vyučují, nějaký smysl dává. Vím-li, čeho chci dosáhnout a dokážu si vše vůči tomu vztáhnout, funguje to neporovnatelně lépe než se učit nazpamět telefonní seznam lidí, které neznám a nezajímají mě. Když si vyřídím tyto zásadní věci, pak má smysl věnovat se i technikám, které efektivitě učení napomáhají.

Často se setkávám s problémem, že studenti berou vysoké školy jen jako nutnou cestu k titulu bez vnitřní motivace se něco dozvědět. Vede z tohoto nešvaru cesta ven?

Ano, neúčastnit se toho. Věnovat pět let života škole, která není dobrá, je neuvěřitelné mrhání časem a potenciálem. Je potřeba ptát se po smyslu. Proč ten papír vlastně potřebuji. A vybírat školy, které studenty respektují a snaží se je opravdu něco naučit. A to s nadhledem a vědomím, co budou v životě potřebovat. A když takovou ve svém oboru nenajdete v Česku, tak ji určitě najdete v zahraničí.

V minulosti jste působil mimo jiné jako ředitel výzkumného centra CEITEC, které se řadí mezi špičková centra svého druhu. Jsou podobná centra cestou k lepší provázanosti vysokých škol s praxí?

Centra samotná nic nespasí. Jsou ale nutným předpokladem. Pokud se podaří propojit špičkové vědce se studenty, pak vzniká ten správný ekosystém. Co může být pro někoho se zájmem o obor lepší než být po boku skutečných kapacit v oboru? Podmínkou je ale zájem obou stran. Vědci, kteří si z doktorandů udělají otroky na výrobu publikací, vám vlastně škodí. Vědci, kteří vás cíleně posouvají a rozvíjejí, mají pro společnost větší smysl než kdejaký ředitel či náměstek.

Do čeho by Česká republika měla v nejbližších letech nejvíce investovat?

Do vzdělávání. A to do všech jeho forem, nejen toho povinného. Stát by měl vytvářet takové podmínky, aby vzdělávání bylo běžnou součástí našich životů – a to od kolébky až do smrti. Není to vůbec nic složitého. Pro začátek by stačilo nevytvářet zbytečné bariéry.

Někteří politici argumentují, že ČR se postupně stává montovnou Evropy. Považujete tento pohled za relevantní?

Máme to, co si zasloužíme. Jsme ve středu Evropy a je jasné, že blízkost hlavních trhů nás bude vždy činit atraktivní pro finální montáž. Je jen na nás, zda se dokážeme posunout výš. K tomu ale potřebujeme kvalitní vzdělávání, fungující infrastrukturu. Aktuálně po Česku rozhodně neběhá spousta nezaměstnaných špičkových expertů. Musíme tedy zlepšit životní podmínky, např. i  kvalitu života, a naučit se nezávidět těm úspěšným. Pak tu budou rádi pracovat i lidé, kteří mají na výběr. A nebudeme jen montovnou, ale i mozkovnou. Potenciál na to máme. A montovny nám můžou pomoci, je to často první krok. Když můžete propojit výrobu s vývojem, vznikají značné synergie. To, že zde máme silný průmysl, tedy rozhodně není na závadu, jde jen o to, zda této výhody dokážeme využít.

Zdroj úvodní fotografie: www.foter.com

Lukáš Hruda

Zanechte komentář