Kateřina Táborská: Byla jsem ve věznici i v džungli, do Salvadoru bych se vrátila

Cestování / 27.3.2017

Neprostupný prales, věznice pro mladistvé, neexistující koupelny nebo výuka angličtiny. Máme pro vás rozhovor nabitý zážitky k prasknutí.

Má celoživotní kamarádka Kateřina Táborská, studentka prvního ročníku žurnalistiky a anglické filologie, odjela v červenci minulého roku na sedm týdnů do jihoamerického El Salvadoru. Jejich cesta měla jasný cíl, působit jako protestanští misionáři a dobrovolníci.

Kateřina Táborská

Ostřílená cestovatelka, milovnice fantasy a začínající novinářka, kterou vidíme jen s longboardem v ruce. V budoucnosti se vidí jako válečná reportérka a za svým cílem si jde. Naprosto ji vystihuje oblíbený citát C. S. Lewise: „Nacházím-li v sobě touhu, kterou neuspokojí žádaná zkušenost tohoto světa, nejpravděpodobnější vysvětlení je, že jsem byl stvořen pro jiný svět.“

Jako první ti položím typickou cestovatelskou otázku: Jaký byl střet s tamní kulturou? Bylo to náročné se s ní nějakým způsobem sžít?

Z určité části jsem byla na kulturní rozdíly připravená, ale i přesto mě některé věci překvapily. Třeba to, jak se věci řeší až na poslední chvíli. Nebo se neřeší vůbec. Barel s pitnou vodou už zelená? To je jedno, tak se nebude používat. Ale vyhodit ho? Však on to udělá někdo jinej.

El Salvador je rozvojová země, a proto každodenní život probíhá jinak, než jsme zvyklí v Evropě. Vlastně jsem ani tolik nebyla překvapená z toho, jak fungují, jako spíš z toho uvědomění, v jakém luxusu žiju doma. Ze začátku jsem si připadala jako zhýčkaná Evropanka, ale brzy jsem si zvykla.

I na tradiční jídla bylo třeba si zvyknout. Zdroj: Kateřina Táborská

Jací jsou místní jako lidé? Jak bys popsala jejich mentalitu?

Kdybych měla použít jen tři slova, tak řeknu zvědaví, přátelští, a ještě jednou zvědaví. Nejdojemnější mi přišlo to, že právě ti, kteří měli nejmíň, nám chtěli dát nejvíce. Paní, která bydlela za městem v začínající džungli, nám pravidelně posílala kokosy. Většina obyvatel doufá, že se jim podaří dostat do Ameriky, aby mohli zbohatnout. Chodili jsme za dětmi do tamních škol a často jsme slýchávali „až vyrostu, chci být Američanem“. Myslím si, že tohle je problém, protože většina mužů se snaží dostat do USA a v zemi zůstávají jen ženy a děti, které musí tvrdě pracovat.

Každý den byl odlišný a překvapivý

Říkala jsi, že velkým problémem je bezpečnost. Jak jsi to pociťovala konkrétně ty, že to není úplně nejbezpečnější země?

Už dopředu jsme byli upozorňovaní na to, že v zemi je problém s gangy. Ve městě jsou všude ostnaté dráty, se setměním se vylidní ulice a domy víceméně nemají okna. Každý den jsme také potkávali vojáky. Největší strach o nás měla asi rodina pastora křesťanského sboru Ilobasco, u které jsme bydleli. Neměli dobrý pocit z toho, jakou jsme přitahovali pozornost.

S kriminalitou jsme se ale osobně nesetkali, většina místních ale ano. Například jsme mluvili s mladým mužem, který byl bývalý člen gangu. Tím, že ho opustil, riskoval svůj život. Měl od bývalých kumpánů dovoleno opouštět dům pouze když šel do kostela, nemohl se ani projít se svojí dcerou. Před pár týdny se k nám dostala informace, že toho mladíka gang zabil.

Vidět na ulici vojáky není v Salvadoru žádným překvapením. Zdroj: Kateřina Táborská

Jak vypadal jeden váš den?

To je docela těžké popsat, protože každý den probíhal trošku jinak. Nicméně naše každé ráno začínalo týmovým setkáním, kdy jsme řešili plán na další den, svěřovali jsme se se svými náladami, což docela dobře předcházelo ponorkové nemoci, a modlili jsme se. Pak se denní rozvrh lišil. Někdy jsme strávili několik hodin ve škole, kde jsme s dětmi hráli hry, vyprávěli jim příběhy, a chystali jsme pro ně různé soutěže, někdy jsme šli do věznice, kde nám vedení umožnilo mluvit po menších skupinkách s odsouzenými. Někdy jsme celý den strávili na cestě, protože jsme přejížděli do jiné vesnice. Každý z týmu měl příležitost vést bohoslužbu, pořádali jsme několik konferencí pro mladé lidi a každé úterý jsme pravidelně vedli hodiny angličtiny, na které jsme měli dopředu přihlášené skupinky žáků.

Den ve škole nebo s místními veřícími. Zdroj: Kateřina Táborská

Jak jsi sama řekla, byli jste se podívat i do místní věznice. Kdo v ní byl umístěn a jak to na tebe celé působilo? Jaké odsud máš zážitky?

Místo, kam jsme chodili opakovaně, byla věznicí pro mladistvé. V Salvadoru se ale trestní odpovědnost poněkud liší od té naší, protože nejmladším vězňům bylo i 12 až 13 let. Nejstarším bylo myslím okolo 25, ale to byli ti, kteří si již odpykávali třeba šestý nebo sedmý rok vězení.

Nejčastější důvod věznění byli krádeže, pokusy o znásilnění, pobodání, vraždy. Samozřejmě nic nemůžu říct přesně, protože i když vězni byli velice otevření, později jsme se dozvěděli, že nám někteří lhali.

Já vlastně ani nevím, jak se to stalo, ale do vězení jsem chodila nejraději. I přesto, že to bylo emočně velmi náročné, cítila jsem k těm klukům pochopení a myslím, že to vycítili. Byla jsem připravená na sexuální narážky a podobné situace, ale nedošlo ani k jedinému slůvku. I strážní, kteří nás nespustili z očí, z toho byli překvapení. Místo toho, aby námi opovrhovali, protože jsme bílí vzorní Evropani, se nás se slzami v očích ptali: „Proč, když jste letěli takovou dálku, jdete zrovna za náma? Vždyť tohle je tak krásná země a vy jdete mezi gangstry.“ My jsme tam nejeli na dovolenou, ale právě kvůli těmto lidem. Jednou nám i vedení věznice dovolilo jim donést nějaké jídlo, toaletní papír apod. Nikdy jsem neviděla takové nadšení z toastu.

Byli jsme pro ně bílí vzorní Evropani, překvapivě námi ale nepohrdali.

Kousnutí pavoukem i neexistující španělská slova

Vím, že ses setkala i s místními ,,predátory“. Myslím tím ten nepěkný zážitek s pavoukem. Můžeš mi trochu přiblížit, co se stalo?

(smích) Ona to ani žádná velká historka není. V Salvadoru se to jen hemží různými potvůrkami, a to opravdu všude, včetně třeba postele nebo koupelny, rozuměj lavůrku s vodou nad odtokovým kanálkem. Za mojí postelí bylo takové hnízdečko, ale naučila jsem se to ignorovat, stejně jako komáry a mravence. Jedno ráno jsem se probudila s dvěma jakoby popálenými kruhy s tečkami po kousnutí. Ten den sem měla horečku a bylo mi špatně, ale žádné následky jsem neměla. To, že doopravdy šlo o pavouka, mi později potvrdila tamní doktorka. Já to brala ale spíš jako značku dobrodruha než nějaké zranění.

Španělštinu jsi studovala šest let. Měla jsi v Salvadoru problém rozumět, nebo mají čistou výslovnost i gramatiku?

Po prvním kontaktu s obyvateli Salvadoru jsem myslela, že bych raději měla odjet domů. To, jak jsou španělsky mluvící lidé temperamentní, se hodně odráží i v rychlosti řeči, ale Salvádorci jsou ještě o něco vyšší level. Jejich výslovnost je typická pro Latinskou Ameriku, ale rozdílná od té španělské.

Nejhorší je, že si hodně slov vymýšlí. Když je nenapadne vhodné slovo tak prostě něco plácnou a ostatní to pochopí. Proto jsem se naučila se prostě hned na místě ptát. Místním to nevadilo, naopak je bavilo nás učit nové výrazy a smát se, když jsme netrefili správný přízvuk.

Rozumět salvadorské španělštině byl někdy oříšek. Zdroj: Kateřina Táborská

Práce s dětmi a velmi důležitá výuka angličiny. Zdroj: Kateřina Táborská

Jak jsou na tom oni se znalostí angličtiny?

Hodně špatně. Anglicky nemluví téměř vůbec nikdo. Angličtina se učí až na vysoké škole, a to pouze některé obory. Většina lidí ale skončí školu v šestnácti a na univerzitu vůbec nejdou. Dokonce ani ti, kteří se chtějí dostat do USA, anglicky neumí a ani necítí potřebu se jí učit.

Tvůj pobyt v Salvadoru nebyl plný jen příjemných okamžiků, ale dostala ses i mezi lidi na okraji společnosti, poznala jsi, jak tento stát opravdu funguje. Změnilo to tvůj pohled na tuto zemi a třeba i na lidi? Vrátila by ses sem ještě?

Většina lidí v Slavadoru žije ze dne na den. Něco jiného je se o tom učit a něco dalšího tam s nimi strávil několik týdnů. I když už to je několik měsíců od mého návratu, pořád v sobě tamní lidi mám. S některými jsem strávila hodně času a není možné se od toho jen tak odstřihnout.

Do Salvadoru bych se někdy moc ráda vrátila, momentálně to ale v plánu nemám. Jedna členka našeho týmu pracuje ale již na další cestě, možná už toto léto. Chtěla by se zaměřit hlavně na práci s vězni a výuku angličtiny. Nic přesnějšího ale zatím nevím.

Inspirovali jsme vás k cestě do této nebezpečně krásné země?

Zdroj úvodní fotografie: Kateřina Táborská

Zdroj miniatury: pixabay.com

Tereza Ocetková

Tereza Ocetková

Milovnice koní, která většinu času věnuje olomoucké žurnalistice a sbírání inspirace na cestách. Protože je lepší jednou něco vidět na vlastní oči, než o tom tisíckrát slyšet z vyprávění!

Zanechte komentář