Hranice fanouškovství

Sport / 24.2.2017

Fanoušci neodmyslitelně patří k jakémukoliv sportu. Neodmyslitelně k tomu patří také nadávání. Ale je to opravdu tak nutné a neodmyslitelné? 

Byla jsem na hokejovém utkání mezi Spartou a Brnem. A to, že Sparta vyhrála 4:0, ve mně nezanechalo takovou stopu. Přišla jsem domů s lehkým údivem a tátovi jsem vyprávěla, co se na zápase dělo. Tátovi, který nás se sestrou brával na hokej už odmala a vychovával nás ke slušnému chování. Všude, tedy i na hokeji.

Jako chlapi v hospodě

Trápily mě vlastně dvě věci. Ta první, která mě možná trápí více, bylo chování malých, ale opravdu malých, dětí na zápase. Kam jsem se podívala, tam sedělo alespoň jedno malé dítě. Většinou s tátou po boku. Ale ani jsem se nemusela dívat, ony ty děti byly slyšet. Ale ne fanděním, křičením nebo zlobením. Ony byly slyšet kvůli nadávkám, které vypouštěly z úst.

Nejsem si jistá, jestli to mělo být po vzoru otce, protože ti většinou mlčeli, ale to byly takové nadávky, že kdyby si člověk odmyslel ten dětský přeskakující hlásek, řekl by, že slyší nadávat chlapy v hospodě, jak jsou ti kluci na ledě vlastně k ničemu. Slušně řečeno. A nebylo to jednou, bylo to opakovaně. A vrchol všeho pro mě byl, když po konci třetiny jeden z otců poplácal svého chlapce po hlavě a tak šibalsky se smál. Asi to byla hrdost, jak jeho synek umí pěkně nadávat.

Ono to k tomu možná patří, zanadávat si na někoho, jen tak, bez nějakého postihu. Vyřvat se a trochu se odreagovat. Dalo by se to možná pochopit u dospělých. Ale proč děti?

Fandit ano, nadávat ne

Tím se dostávám k druhé věci. Ono to nadávání k tomu asi opravdu patří, ale ať hledám, jak hledám, důvod nevidím. Skalní fanoušci jsou fajn, pro tým jsou opravdu tím pověstným dalším hráčem a je úžasné, když tým vidí podporu (ještě úžasnější je, když ta podpora přetrvá, i když se týmu nedaří). I ti ne úplně skalní fanoušci jsou fajn. Když se to vezme kolem a kolem, každý fanoušek je fajn. Ale má tohle fanouškovství nějakou hranici?

Fotbal, hokej, prakticky každý sport trpí touto „nenávistí“.

Jen proto, že fandíte jednomu týmu, musí být automaticky hráč nebo fanoušek jiného týmu z*** , h***** nebo b******* ? To, že někdo hraje za jiný tým nebo vykonává funkci rozhodčího, někoho opravňuje, aby na něj tak sprostě nadával? A tím vlastně učil i ty malé děti takhle nadávat? V tom má být ta pověstná krása sportu? Soudržnost je jedna věc, ale tahle bezdůvodná nenávist je věc druhá.

Tím se dostávám k jednomu momentu zápasu. Sparťanský brankář, v tu třetinu se sparťanským kotlem za zády, bodnul koncem hokejky brněnského hráče do obličeje, který mu přepadl za zády. Pro brankáře trest 5 + do konce utkání a následně stop na tři utkání. Snad nic z toho zápasu nebylo tak jasné a evidentní jako tento zákrok. A všichni ti fanoušci, kteří byli jen pár metrů od ledu, se začali bouřit a nadávat takovým způsobem, jako snad nikdy. Objektivita byla pryč. Nesportovní chování brankáře bylo bráno jako hrdinství a verdikt rozhodčích byl brán jako nejpodlejší čin. Vždyť to každý viděl. Fandím Spartě, ale tohle se prostě nedělá.

Jsem si jista, že to beru až příliš vážně a jsem si jista, že velká většina fanoušků jsou velmi slušní lidé, kteří prostě jen fandí svému týmu a na zápas se přijdou odreagovat. Že jinak v životě nikomu nenadávají a chovají se slušně k lidem s jiným názorem, z jiného města nebo z jiné země.

Zdroj všech fotografií www.pexels.com 

Štítky

Veronika Fryšová

Veronika Fryšová

Zanechte komentář