Jak „vyrobit“ pravou anglickou lady

Literatura / 21.2.2017

Z obhroublé prodavačky květin dáma z vyšší společnosti, to vše za šest měsíců. Nemožné? Pan Higgins je jiného názoru.

George Bernard Shaw

George Bernard Shaw byl britský dramatik, prozaik a esejista s irským původem. Narodil se roku 1856 a zemřel 1950. Roku 1925 mu byla udělena Nobelova cena za literaturu. Mezi jeho nejznámější díla patří Domy pana Sartoria, Caesar a Kleopatra, Pygmalion, Dům zlomených srdcí nebo Živnost paní Warrenové.

Není Pygmalion jako Pygmalion

Irský dramatik G. B. Shaw je po právu srovnáván s neméně slavným autorem Oscarem Wildem, a to především díky břitkému humoru a ironii, které jsou umně vměstnány do děl obou pánů. Ve svém dramatu Pygmalion Shaw tak trochu kořistnicky převzal původem antický námět příběhu o kyperském sochaři Pygmalionovi, který stvořil sochu ženy tak krásné, že se do ní zamiloval. Uprosil bohyni Afroditu a ta vdechla kameni život. Obdobný motiv, tedy „tvorba jakéhosi ideálu ženy“, je obsažen i v Pygmalionu. Hlavní myšlenka je však vhodně ukotvena v době zcela jiné, než jakou bylo antické Řecko. Satira z roku 1912 totiž představuje anglickou konzervativní společnost a zejména kategorizování obyvatel do jednotlivých vrstev, jenž prakticky předem předurčovalo životy všech Angličanů.

Pygmalion G. B. Shawa nese původní motiv již z antiky.

Fonetická sázka

Londýnskému profesoru fonetiky Henry Higginsovi stačí pár vět z úst jakéhokoli neznámého cizince k tomu, aby s precizní přesností určil, odkud dotyčný pochází, dokonce kde všude v průběhu života bydlel a kde žije aktuálně. Ne že by byl na obzoru druhý Sherlock Holmes, jedná se pouze o moc jazykovědy. Jemné nuance ve výslovnosti, intonaci či slovní zásobě jsou snad pro ucho běžného laika nepostřehnutelné, profesor Higgins se v nich naopak požitkářsky vyžívá. Nutno dodat, že je ve svém oboru skutečným odborníkem na slovo vzatým. Když se jednou vyskytne příležitost, jak si počechrat své ego, profesor neodolá a s chutí se vrhá do výzvy. Se svým přítelem plukovníkem Pickeringem se vsadí, že za šest měsíců dokáže vytvořit dámu z ušmudlané pouliční prodavačky květin Lízy Doolittleové.

Profesor Higgins skutečně dokázal vytvořit pravou dámu. Ve filmovém podání My fair lady se jí stala Audrey Hepburn.

Zcela jiný svět

Už při popisu osobnosti a schopností profesora Higginse musí být každému jasné, že jazykovědec v krkolomné výzvě zdárně obstojí. Skutečný problém vyplave na povrch až po půlročních snahách. Pokud si shrneme všechny skutečnosti, máme tady jednu převychovanou slečnu, která není tím, čím bývala, ale zároveň úplně ani tím, čím by měla být. Otázka vyvstane téměř sama – co teď s ní? Snad byste si (stejně jako profesor Higgins) řekli, že Líza by měla být nanejvýš vděčná, jelikož se jí dostalo zdarma možnosti zařadit se do „lepší společnosti“ a svět nových příležitostí je jí nakloněn. Nahlíženo z úplně jiného úhlu pohledu, co bylo pro jednoho hloupou nevinnou zábavou, povyražením v monotónním životě, pro druhého znamenalo obrat o sto osmdesát stupňů uprostřed staromilské anglické společnosti, kde se výchylky nepřipouštějí. Co si má najednou Líza počít s novou identitou? Není tak snadné nechat starý svět za zády. V něm si alespoň byla bezpečně vědoma toho, kým je, a jako takovou ji také ostatní chápali. Teď však ztratila okruh všech známých jistot a stojí na tenkém ledě vlastního osudu. Najednou není tak lehká odpověď na otázku, co by si měla počít a kam skutečně patří. Takové úvahy ale na mysl profesora, jenž nikdy nepoznal nejistotu společenského postavení, nepřichází.

Líza: Tak proč jste to všecko dělal, když jste o mne neměl zájem?

Higgins (upřímně): Protože to je přece moje zaměstnání.

Líza: A nikdy vás nenapadlo, jaké mi tím způsobíte potíže?

Higgins: Kdyby byl Stvořitel uvažoval o tom, jaké z jeho činu vzniknou potíže, tak byl byl nikdy nestvořil svět. Tvořit život znamená vyvolávat potíže. Je jenom jeden způsob, jak se vyhnout potížím, a to je všecko zabít. Jistě jste si všimla, že zbabělci, když jim někdo dělá potíže, vždycky křičí „zabte ho!“

Líza: Nejsem kazatel, nikdy jsem si takových věcí nevšimla. Všimla jsem si jenom toho, že vy si nevšímáte mne.

Higgins (vyskočí a dopáleně přechází po pokoji): Elizo, vy jste husa! Marně na vás plýtvám poklady svého Miltonského ducha. Pamatujte si jednou provždy, že já s jdu svou cestou a dělám svou práci a že mě ani za mák nezajímá, co bude s vámi nebo se mnou. Já nejsem zastrašenec jako váš otec a vaše nevlastní matka. Tak se rozhodněte, nač máte chuť, buď se vraťte, anebo jděte k čertu.

Mistrovsky napsané repliky ukazují osobnostní střety jednotlivých postav.

Několik slov řekne vše

Pravdou je, že nám snad často nedochází, do jaké míry řeč formuje každou osobnost. Dalo by se říci, že ji skutečně modeluje k obrazu svému, jako by byla z plastelíny. Přestože připustíme fakt, že ne každý z nás je profesorem Higginsem, aby si v mluvě tak liboval a vyznal se v jejích zákoutích, v běžné praxi je možno na vlastní kůži pocítit její vliv. Podíváme-li se například zblízka na poznávací proces či vnímání, je téměř vše názorně doloženo. Ať už se jedná o první dojmy týkající se druhé osoby, nebo poznatky získané za dobu, kdy už ji známe, způsob, jakým osoba hovoří, o ní řekne mnohé. Nenápadně se odhalí několik povahových vlastností, díky určité intonaci nebo barvě hlasu se dokonce prohloubí pocity sympatie či antipatie. Nemluvě o samotném obsahu – slova se stávají nástrojem k poznání názorů, užitečným informačním prostředkem i možností, jak vyjádřit, co zrovna schováváme uvnitř sebe. Jsou živoucími organismy, které si žijí svůj svět uvnitř světa našeho. Přiznejme si, i když občas dokážou způsobovat nechtěné potíže, bez nich by celek člověka nebyl kompletní. Už chápete, jak snadné bylo pro Lízu ztratit sama sebe, když jí „její stará slova“ utekla?

Nejslavnější komedie původem irského dramatika G. B. Shawa Pygmalion

Sobecké pohnutky a pravý výherce

Profesor Higgins Líze, pravda, přinesl na podnose lákavý nový svět. Ona mravenčí práce s její výukou je jistě chvályhodná a hodna uznání. Horší už to je s pravými důvody, které anglického fonetika vedly k půlroční námaze. Nelze v žádném případě vyvrátit, že on se ve své podstatě dobře bavil a nedůležitá květinářka byla jen zábavným povyražením, jakkoli velký si k ní nakonec vytvořil vztah. Největší ironií na celé příhodě snad zůstává to, že z Lízy se vhodným působením stala bytost s daleko větším taktem a slušnějším chováním, než bylo blízké Higginsovi. Žák zkrátka předčil svého učitele. Kdo byl vlastně nakonec ve výzvě vítězem?

Pygmalion byl úspěšně převeden do formy amerického muzikálu, který byl následně zfilmován pod názvem My fair lady. Hlavní roli Lízy Doolettleové ztvárnila Audrey Hepburn a profesora Higginse si zahrál Rex Harrison.

Pygmalion

Autor: George Bernard Shaw

Překlad: Frank Tetauer

Nakladatelství: agentura Dilia

Rok vydání: 1960

Zdroj miniatury: amazon.com

Zdroj úvodní fotografie: lbc9.net

 

0 95 100 1
95%
Average Rating

Pygmalion

Osvěžující komedie plná hrátek se slovy, která ukazuje moc řeči a změnu v životě jedné obyčejné květinářky.

  • 95%

Štítky

Lenka Lahnerová

Zanechte komentář