S pamětmi Robbieho Gouldinga se nudit nebudete

Literatura / 9.2.2017

Parádní jízda je sice naprosto předvídatelným literárním dílem, svému názvu ale do puntíku dostojí!

Mohl by to být stejně dobře příběh jakékoli kapely, Beatles počínaje a třeba Pink Floyd konče. Čtyři studenti, kteří se poznali na vysoké škole, se po několika letech hraní na ulici a v zaplivaných klubech vyšvihli na vrchol a proslavili po celém světě, aby se nakonec s hořkostí rozešli. Tak proč tuhle knížku vůbec číst? Protože je to pořádná psina.

Všechna sláva polní tráva

Robbie Goulding byl v osmdesátých letech sólovým kytaristou skupiny The Ships. V době, kdy se pouští do psaní svých vzpomínek, je z něho poněkud zoufalá životní existence, obývající starý hausbót na londýnském Gran Union kanále, kvůli problémům s pitím ho opustila žena a své bývalé duševní dvojče a spoluzakladatele kapely Frana nemůže ani vidět. I příběh kapely je podobně předvídatelný jako Robbieho osud a podobný tisícům dalších seskupení, která se kdy vydala na plavbu zrádnými vlnami showbussinesu.

Začíná seznámením Robbieho a Frana na polytechnice v Lutonu, pokračuje setkáním s nadanou houslistkou a cellistkou Trez a hledáním vhodného kandidáta, který by obsadil bubenickou stoličku (a pak mi to nemá připomínat příběh Beatles). Na ní se nakonec s tím, že to bude jen dočasně, posadí Trezino dvojče Seán a kapela se stěhuje do Londýna, kam musí každý, kdo chce v populární hudbě něco dokázat. A dál to pokračuje tak, jak si asi dokážete sami představit: protloukání se v hospodách, stěhování do Ameriky, setkání s manažerem, který si kapelu vezme pod svá ochranná křídla a pomůže jí dostat se na vrchol. Následují nekonečná turné, vřískot fanoušků, ponorková nemoc a hořký rozchod, zakončený dokonce soudním řízením, no zkrátka a dobře, vážně si můžete přečíst biografii jakékoli existující rockové nebo popové skupiny či umělce a nepoznáte rozdíl.

Takhle to dopadne, když se devatenáctiletý kluk zamiluje

Je to skutečně pravda?

Proč se teda vůbec obtěžuji o takové předvídatelné knížce psát? Protože je napsaná s takovým vtipem a nadhledem, že by bylo škoda ji minout. Navíc právě díky tomu, že je tak podobná příběhům jiných skutečně existujících hudebních skupin, budete mít po přečtení nutkání zasednout k YouTube a vyťukat do vyhledávače název některé písně od The Ships, která se v textu objevila. Možná totiž také podlehnete iluzi, že tahle kapela není jenom výplodem autorovy fantazie. Osud téhle lutonské čtyřky je možná předvídatelný, ale všechny postavy včetně rodičů jednotlivých hlavních protagonistů příběhu a i ostatní, kteří se The Ships připletli do cesty, jsou ale natolik originální, že vás příběh okamžitě pohltí.

Abychom něco ušetřili, když jsme byli na šňůře, spali jsme v autě, tedy přesněji řečeno v autě s přívěsem, a to stylem „dva vpředu, dva v přívěsu.“ Byla to Franova oblíbená fráze. Připomínalo mu to název nějakého německého vzdělávacího dokumentu na videokazetě, kterou si koupil na King’s Cross, opatřenou velmi duchaplnými anglickými titulky. Spací pořádek byl ovšem docela oříšek. Bylo těžké rozhodnout, kdo bude s kým kde spát. Coby džentlemeni jsme samozřejmě nemohli nechat ženskou spát v přívěsu pro koně. Takže Trez připadlo místo v autě, to bylo bez debat. Ale jak dál – abychom neporušovalo pravidla slušnosti? Zdálo se nám přehnané, dokonce i v rámci rock’n’rollu, chtít po dospělých sourozencích, aby spali spolu. Seán tedy bude vzadu na slámě. Ale co potom Fran a váš pisatel? Fran by nikdy nikoho sexuálně neobtěžoval, to ne. V životě jsem ho neviděl nikoho do ničeho nutit, pokud sám nechtěl. Ale stejně, byl to prostě Fran. Seán měl pocit, že bisexuální feťák se zálibou v pornu a nedostatkem zábran v brzkých ranních hodinách není zrovna typ, kterého by chtěl ráno vídat probouzet se vedle své sestry. Fran tedy putoval dozadu, kde si ze svého umělého norka udělal polštář a ze svých nekonečných stížností peřinu. To znamenalo, že já měl být vepředu, na sklápěcím sedadle z koženky, ještě o několik centimetrů blíž Trez než obvykle.

Slavné kořeny

Důvod, proč knížka podává tak realistický pohled na fungování hudebního průmyslu, možná vězí také v rodinném zázemí autora Josepha O’Connora. Vzhledem k tomu, že O’Connor je v Irsku asi tak běžné jméno jako McGregor ve Skotsku, mě dlouho nenapadlo hledat v tom nějaké hlubší souvislosti, ale je to tak – Joseph je bratrem slavné irské hudebnice Sinead O’Connorové, a tak se o tom, jak to v hudebním průmyslu chodí, s velkou pravděpodobností dozvěděl přímo z první ruky.

Parádní jízda mě svým dějem a zápletkami rozhodně nepřekvapila, ale na druhou stranu jsem se při čtení královsky pobavila. Rozhodně to ale není jenom o zábavě a sexu, drogách a rock’n rollu. Ukazuje zkrátka, co život v hudební skupině přináší se všemi plusy i mínusy. Na více než tři sta stránkách se vám postupně představí postavy, kterým budete věřit jejich skutečnou existenci. Robbieho vyprávění navíc doplňují útržky rozhovorů s Trez, Franem a Seánem a také kratičká pasáž z pohledu Robbieho osmnáctileté dcery Molly nebo útržky z jeho deníku, takže se knížka čte jedním dechem.

Parádní jízda                                                                                                                             

Autor: Joseph O’Connor

Název originálu: The Thrill of it All

Překlad: Petra Nagyová

Nakladatelství: Mladá Fronta

Rok vydání: 2015

Počet stran: 331

Zdroj fotografií: Eliška Gregorová, Generace 21; pixabay.com

0 90 100 1
90%
Average Rating

Parádní jízda

S lehkostí a nadhledem psaná knížka dokonale předstírající, že je biografií skutečného rockového umělce.

  • 90%

Štítky

Eliška Gregorová

Věřím tomu, že úloha literatury je nezastupitelná i ve 21. století, jelikož počítačem, televizí ani tabletem si nábytek nepodložíte.

Zanechte komentář