Až zazní píseň mrtvých

Literatura / 6.2.2017

… přijde den, kdy vám na první pohled „obyčejná“ povídka o živých mrtvých vyrazí dech.

Povídky v Pevnosti bývají jako dortík po obědě: slupnete je na jedno sousto a naplníte jimi povinné denní cukrové kvóty. Tedy některými. Občas se totiž stane, že vám z nich zatrnou zuby a na zádech mráz odstartuje maraton.

Tihle mrtví se dívají

Píseň mrtvých od Marka E. Pochy slouží jako ochutnávka z nově vydané antologie povídek českých a slovenských autorů Zombie apokalypsa. Máte pocit, že těch mrtvoláků bylo už dost? Že jsou sice výživnější než radioaktivní upíři, ale přeci jen už se trochu ošoupali? Možná máte pravdu, po té přehazované, kterou si se současnými spisovateli užili, na nich sotva zbývají poslední cáry masa. Ale než je definitivně skopnete zpátky do hrobu, dejte ještě šanci téhle povídce. Je v ní totiž víc, než byste čekali.

Svět není jako dřív. Od prvního povstalce z hrobu uplynulo pár dní a živí zareagovali: shromažďují netečné (ne)zesnulé a převážejí je po skupinkách do„táborů“, kde už si s nimi poradí. Totiž pošlou je pod kytičky podruhé, tentokrát pořádně.

Gallardo si se zatajeným dechem zřetelně uvědomoval, že živí mrtví se nepokoušejí o boj ani o útěk. Připomínali mu ovce jdoucí na porážku. Věděl, že dříve či později je čeká jistá smrt, že se vrátí zpátky tam, odkud přišli, ale domníval se, že způsob, jakým bude poslední otrel vykonán, bude… Ale jaký vlastně? Lidštější? Kat je přece katem bez ohledu na to, jestli vám před tím, než vám setne hlavu, věnuje poslední vroucí objetí.

Gallardo je součástí doprovodu jedné takové mozkožroutské skupinky. Všechno jde jak po másle… až do okamžiku, kdy se dvířka klece s mrtvými po nehodě otevřou a živí jsou najednou v menšině. A to ještě neví, že je čeká setkání s půvabnou Elleanor, která má na kráse jedinou vadu: už nedýchá.

Jako vždy mistrné ilustrace vás znechutí. V tom nejlepším slova smyslu.

Vítejte ve vyhlazovacím táboře

Začátek povídky, děj, postavy… nic, co by vybočovalo z takového toho příjemného normálu, říkáte si. A je to tak, zkrátka oddechové čtení jedna radost. Jenže jak stránky ubíhají, začnete se ošívat… něco tady nesedí. Vskutku, nesedí: tihle mrtví nejsou obyčejní jako ti ostatní. Nejsou to bezduché hroudy kostí a masa sloužící jako boxovací pytel pro hrdinu. Dívají se, neútočí (když zrovna… nemusí), prostě jen… jsou. Máte pocit, jako by se za tím netečným pohledem přeci jen něco skrývalo. A i když nemluví, jako by obviňovali…

A není se čemu divit: místa, kde se živí mrtvých zbavují až příliš připomínají vyhlazovací tábory našeho světa, zacházení s nimi až příliš připomíná lidský pocit nadřazenosti nad vším, co není jako on, co je jen trochu odlišné.

Takže můžete tuhle povídku brát jako rychlou, i když kyselou a až moc studenou jednohubku (ale takové máme rádi, jak by ne), anebo jako takovou svižnou, nenápadnou facku lidskému druhu (a takové máme rádi ještě víc!). V obou případech výhra, kterou si sice užijete s hořkým úsměvem, ale užijete.

Povídku Píseň mrtvých od Marka E. Pochy najdete v Pevnosti 02/2017

Píseň mrtvých

Autor: Marek E. Pocha

Překladatel: Tomáš Dostál

Pevnost 02/2017

www.pevnost.cz

Zdroj fotografií: Tereza Micková, Generace 21

0 83 100 1
83.5%
Average Rating

Píseň mrtvých

Můžete ji brát jako jednu z řady mrtvoláckých povídek, nebo jako elegantní okřiknutí vlastních řad. V obou případech je to dobře napsané čtení, které za to stojí.

  • Děj
    85%
  • Postavy
    74%
  • Atmosféra
    100%
  • Jazyk a styl
    75%

Štítky

Tereza Micková

Zanechte komentář