Poryvy stříbrného větru mládí

Literatura / 27.1.2017

I sebevíce skeptický a přízemní člověk měl alespoň jednou v životě období, kdy ještě dokázal snít – tehdy, když nastavoval tvář stříbrnému větru.

Fráňa Šrámek

Spisovatel Fráňa Šrámek se narodil roku 1877 v městečku Sobotka a zemřel roku 1952 v Praze. Řadí se k autorům tzv. generace anarchistických buřičů. Jeho tvorba byla ovlivněna impresionismem, v dílech pak poznáme tendence antimilitarismu, pacifické postoje a vitalismus. Emoční svobodu člověka prosazuje v dílech lyrickým vyjádřením a poetickými výrazy. Mezi jeho nejznámější básnické sbírky patří sbírky Života bído, přec tě mám rád nebo Splav, z románů je proslaven například Stříbrný vítr nebo Tělo a uznávané drama je Měsíc nad řekou.

Fráňa Šrámek a jeho nesmrtelné dílo

Buřič Fráňa Šrámek

Velikán české literatury, zarytý antimilitarista, jeden z představitelů generace anarchistických buřičů – to je jen několik krátkých charakteristik rodáka ze severočeské Sobotky Fráni Šrámka. Světu přinesl nespočet unikátních literárních děl, ve kterých se výrazně ukazují jeho životní postoje. Jakožto správný buřič měl Šrámek blízko k rozhodným myšlenkám o neomezené svobodě člověka bez tlaku autorit, o klidném světě bez válek a nepokojů. Jedině ve společnosti, kde se člověk může volně nadechnout, je podle něj možné si správně užívat života v bohémském stylu. Bujarý člověk pak provolá slávu matce Přírodě a dosyta se nabaží pocitu, že se může očima široce rozevřenýma dokořán rozhlížet po světě, který je velkým oslnivým zázrakem.

Zdůraznění krás přírody jasně naznačuje vitalistické prvky

Cizí svět na druhé straně zdi

Notnou dávku „citového anarchismu“ vložil Šrámek do svého románu s poetickým názvem Stříbrný vítr. Ten je svými impresionistickými prvky – lyričností, vylíčením pocitů a dojmů – zobrazením mocné bouře uvnitř člověka mladé generace, který zažívá komplikované chvíle svého života a vede citový boj jak se svým okolím, tak sám se sebou. Hlavní hrdina příběhu, mladík Jan Ratkin, se zmítá uprostřed zmateného světa a snaží se pochopit sám sebe. Jeho otec (soudní Ratkin) se mu povahou ani trochu nepřibližuje, právě naopak. Není tedy divu, že hochova vzpurnost a citovost soudního odjakživa jen popuzuje a dovede ho k přehnaně tvrdému jednání. Rázná výchova však skutečně není tím, co hoch potřebuje. Jeho náturu stejně nezmění, přičemž vytvoří hlubokou propast mezi otcem a synem, která přetrvává. Jeníkovi ji vynahrazuje blízký vztah s matkou a babičkou, která mu jako malému vyprávěla příběhy. Obdivuje svého uvolněného strýce, a velmi ho proto zdrtí, když strýc spáchá sebevraždu. Jak jen může porozumět světu dospělých, který je tak nevyzpytatelný, tak cizí? Jaké pohnutky vedou starší generaci k jejímu konání? Z pohledu mladého člověka se může zdát, že dospělí jsou omezení a nemají pochopení. Jeníkovi jsou toho důkazem přísní učitelé na gymnáziu, z nichž jedinou výjimkou je lidský profesor Ramler.

Snová část lidského života

Právě profesor Ramler použije spojení „stříbrný vítr“ pro označení pocitů mladého člověka, který vzdoruje zatvrzelému světu dospělých, je pln mladického nadšení, snů, tužeb a ideálů, jež jsou často ušlapány marným citovým toužením a zoufalými vyhlídkami do budoucna.

Nevím, rozumíte-li mi, a nevím také, jak bych vám to jinak řekl, je to právě jen stříbrný vítr. Takové poselství nějaké krásné, slibování mámivé odněkud z daleka… ne, není to tak… říci se to nedá – Já – už stříbrný vítr neslyším.

Stříbrný vítr je nejspíš skutečně záležitostí krátkodobou. Přivane, způsobí rozruch v citech mladého člověka, rozvíří jeho duševní klid a pak jakožto správný živel uhání pryč a zanechá za sebou omráčenou osobu vyčerpanou náhlým emočním poryvem. Po takových zážitcích se nutně v člověku musí něco změnit – nelze přece zůstat stejným, když pro člověka samého je svět najednou zcela jiným místem. Stříbrný vítr odletěl a člověk může jen vzpomínat na to, co mu přinesl a jaký to byl pocit, když se mu opíral do zad. S vývojovým přerodem je spojena řada změn. Mnoho ideálů vítr neúprosně rozmetal do okolí, a přinutil tak mladého člověka rozloučit se s nejednou představou. Zní to jako drsné vystřízlivění, na druhou stranu však není možné nechat si naivní sny a bláhové vize napořád. Pokud u takové ztráty člověk nezahořkne a poklidně se smíří s novou etapou, je mu dovoleno ponechat si sám sebe včetně oprávněné touhy po hezkém životě.

Lidský přerod v jedné životní etapě

Záhadnost citů a zmatek v hlavě

Hlavním aspektem, který tak komplikuje správné porozumění okolnímu světu, jsou mladému člověku emoce. O kolik jednodušší by byla skutečnost, kdyby do ní stříbrný vítr tak zručně nevnesl lidskou citovou stránku. Potýká se s ní i Jeník Ratkin. Poprvé zažívá ten emoční kolotoč v hlavě a dostává se až k prvním milostným zkušenostem. Zejména však pochopí, že hledat ve svých pocitech nějaký řád či snažit se je ovládat a měnit, je poměrně marný boj. Samy přijdou, samy odejdou. Žijí v podstatě jakýmsi svým životem uvnitř života člověka, jenž v pravém slova smyslu nemá nárok rozhodnout jinak – snad je schopen chovat se podle svých praktických rozhodnutí, avšak malý kousek hluboko zapadlý v něm ví, že právě popřel sám sebe.

Bledá, zimní noc stála v okně. Přistoupila až k jeho posteli a viděla zmítající se, malé, lidské tělo. Chtěla potěšit, a nevěděla jak. Neboť byla to jedna ze zlých nocí a potěšit neuměla. A přece jí bylo líto toho malého zmítajícího se těla a byla by ráda potěšila. Vzpomínala si dlouho na nějakou písničku. Ale uměla jenom jednu. Ta písnička, to byla meluzína. Zpívala ji modrými, ztuhlými rty… Jeník ji slyšel. Už se nemodlil, neprosil, ani ruce nevzpínal. Konec, konec. Meluzína plakala, vzdychala, úpěla. Bylo to, jako by si někdo přišel poplakat s ním. A Jeník plakal.

A Jeník Ratkin plakal a nebylo písně, která by mu pomohla…

Lyrické vyjádření jedné generace

Fráňa Šrámek ve svém Stříbrném větru poeticky vyzdvihl mnoho pravdivých rysů ratkinovské generace. Neříká je okatě a nahlas, i tak jsou ale zjevné a patrné. Podařilo se mu vytvořit nestárnoucí a skutečný obraz mládí, který přetrvává, ač jinak se vše mění. Doba pokročila, nicméně stříbrný vítr se stále objevuje v lidských životech. Kdekoli rozfoukne své snové představy, ideály, vzdor, smutné zklamání i bujarou nadšenost.

Stříbrný vítr

Autor: Fráňa Šrámek

Nakladatelství: Knižní klub

Rok vydání: 1997

Počet stran: 284

Zdroj fotografií: Lenka Lahnerová, Generace 21

0 98 100 1
98%
Average Rating

Stříbrný vítr

Nestárnoucí román s lyrickými prvky a velmi specifickým stylem psaní, který rozhodně má co říct.

  • 98%

Štítky

Lenka Lahnerová

Zanechte komentář