Na kolotoči se točí nejen Stalin s Hitlerem, to je výstava Odnikud nikam

Design / 27.1.2017

Pokud jste příznivci absurdních výstav, u kterých nevíte, co si myslet, nenechte si ujít jednu speciální plzeňskou, která vás rozhodně nenechá chladnými.

Jedním z vystavených je historicky známý sovětský diktátor Josif Vissarionovič Stalin, zdroj: Moving station

Přijďte se podívat

Jména jako Stalin, Hitler, Mao Ce-tung a Kim Čong-un vám nikdo asi nemusí dlouho představovat. Kdo by se s nimi ale chtěl setkat tváří v tvář, má až do 24. února příležitost v prostorách plzeňského kulturního centra Moving Station.

O výstavě v kostce

Výtvarná umělkyně Barbora Bálková zde vystavuje poněkud kontroverzní kolotoč. Jedná se o pohyblivou instalaci s realisticky ztvárněnými figurami čtyř zmíněných státníků. Každý z nich klečí na všech čtyřech na zakřivených lyžinách typických pro houpací koně. Jednotlivé sochy jsou umístěny na kruhové otočné plošině a vytváří tak pomyslný pouťový kolotoč. Instalace je nejen připomínkou toho, že hrozba různých druhů diktatur a totalitních společenských systémů neskončila v minulém století, ale pokládá nám také otázku, jaké emoce s námi rezonují při pohledu na diktátora v ponížené pozici. Jsme schopni cítit nenávist, pobavení, jistý druh katarze, lítost, či třeba odpuštění. Co je vlastně tou správnou emocí pro to, abychom se dalšímu pomyslnému otočení kola dějin směrem k diktatuře vyhnuli?

Kolotoč je k vidění v Plzni již od 12. prosince. Výstava byla zahájena v rámci Mezinárodního dne lidských práv v budově Moving Station, tedy v prostoru nádražní budovy v části Jižní Předměstí. Stále máte možnost ji zdarma navštívit až do 24. února. Cestu sem si můžete zpříjemnit třeba návštěvou místní kavárny.

Autorka instalace se zaměřuje na výtvarné umění, ale i fotografování. Kromě českého prostředí vystavovala i v zahraničí, například v centru Paříže.  zdroj: Jan Šída

 

Exkluzivní rozhovor s autorkou instalace

Jak vás napadla tematika diktátorů a především jejich zachycení v těchto nelichotivých polohách?

Kolotoč v podstatě navázal na dvě mé předchozí práce. První se týkala fotografického mapování života mých babiček, které se narodily začátkem 20. století. Obě prošly druhou světovou válkou, jedna po atentátu na Heydricha dokonce tříletým pobytem v koncentračním táboře, protože její otec generál Fanta byl na západní frontě a rodinné příslušníky vysokých důstojníků tehdy gestapo pozatýkalo a dlouhodobě věznilo. Tato babička po válce opět čelila ústrkům za otce, pro změnu v komunistickém režimu. V této sice komorní a vlastně intimní fotografické práci se zásadně ukázalo, jak se politické události promítají do života jednotlivců, dokáží jim ho od základu překopat a vytvářet řadu frustrací, s nimiž se člověk musí někdy doživotně vyrovnávat. Chtěla jsem toto téma rozvinout a zobecnit. Hitler, Stalin, Mao Ce-tung jsou vlastně symboly diktatury, uplatněné politické moci nad lidmi. Zmíněným druhým spíše formálním inspiračním zdrojem k diktátorům byla série houpacích objektů, kterou jsem v té době dokončovala.

Na fotografii je kolotoč diktátorů, o kterém autorka v rozhovoru mluví.  zdroj: Martin Hurda

Od začátku tedy bylo jasné, že diktátoři budou mít podobu houpacích koní včetně jezdeckých atributů, které k osedlání a zkrocení přímo vyzývají. Otočná platforma pak podtrhla dojem pouťové atrakce a monotónně se opakující pohyb stále dokola dodal instalaci patřičnou zacyklenost a jistou absurditu v otázce vítězství v běžeckém zápasu.

Jediným dosud žijícím zobrazeným diktátorem je Kim Čong-un. Ten má kolem krku ostnatý obojek pro psy, má stažené kalhoty, takže jsou obnažené genitálie s viditelnými stopami po kastraci. Tuto podobu jsem zvolila v reakci na zprávy o tom, že Kim dal zavraždit svého strýce včetně celé jeho rodiny, údajně jej nechal roztrhat psy. Kim je tedy zobrazen jako někdo, kdo už rovněž nebude schopen reprodukce a jako kleštěnec se zároveň stane jaksi krotším a jako pes ovladatelnějším. Pouťové atrakce jsou jakýmsi kulturním vyžitím „lůzy“, mají ale schopnost vyvolat autentické a silné emoce, něčeho podobného jsem chtěla docílit.

Netřeba komentovat. zdroj: Moving station

Bylo složité zrealizovat tento typ výstavy? Co to všechno obnáší?

Kolotoč v Moving Station byl v prosinci vystaven u příležitosti dne lidských práv ve spolupráci s básníkem a aktivistou Ivo Huclem, který tradičně pořádá v rámci projektu Broken words večer s poezií čínského disidenta Liao I-wua. Takže vernisáž kolotoče byla zamýšlena jako součást této akce.

Jinak kolotoč byl poprvé vystaven začátkem léta 2015 v galerii Fotografic v Praze, po té v rámci výstavy Skvělý nový svět  v pražském  DOXu, pak putoval na půl roku na moji výstavu Odvrácená strana ráje v galerii Mariánská v Českých Budějovicích, nyní je v Plzni a na podzim se přesouvá do Galerie středočeského kraje v Kutné Hoře. Dá se tedy říci, že od svého vzniku se pořád někde točí. Na převoz se rozkládá, což vyžaduje technický servis, občasnou revizi motoru a ke stěhování dodávku. Naštěstí galerie jsou na převoz rozměrnějších děl i případný servis většinou přichystané. Nedá se tedy říci, že by se realizace tohoto typu výstavy nějak podstatně lišila od výstav jiných. Je pravda, že když jsou sochy diktátorů zabalené jen na rychlý kratší transport, tak manipulace s nimi vyvolává na ulici trochu rozruch.

Jaké jsou reakce od okolí? Setkala jste se i s pohoršením?

Osobně jsem se setkala s reakcemi spíše pozitivními, dá-li se to v kontextu takové tematiky říci. Lidé většinou oceňují autentičnost figur a celkovou působnost instalace. Diskuse na internetu pod články nečtu, tam se určitě negativních reakcí vyskytne dost. Občas mi někdo napíše osobní mail se zmínkou o odvaze a doporučí další tip, koho na kolotoč ještě umístit. Nejčastěji je to Zeman a Putin. Na první prezentaci dokončeného kolotoče, která byla méně formální, jsem nechávala lidi povozit na vybraném diktátorovi. Jedna žena, která ztratila polovinu rodiny během holocaustu, si vybrala pro svoji jízdu Hitlera. Pak mi říkala, že ten zážitek pro ni byl do jisté míry satisfakce. Taková míra emocí v reakci na moji práci mne potěšila.

Všechny postavy klečí v kruhu s vystrčeným zadkem a v puse mají roubík, třeba jako Hitler vpravo na snímku.  zdroj: Moving station

Když vystavujete v zahraničí, jaké to je oproti českému prostředí? A jaké jsou reakce?

Výstavy v zahraničí jsou nevšedně milé už tím, že se pojí s výletem. Většinou je od organizátora zajištěno ubytování, úhrada cestovních výloh či případně stipendium. Mohou zařídit další servis, odvoz děl, někdy tisk fotografií, to jsou ale věci, které se dějí i u nás. Takže v provozních věcech rozdíly moc nevidím, záleží zkrátka na rozpočtu té které instituce či vystavovatele. V čem rozdíl vnímám a to velký, je v zájmu širší veřejnosti o výtvarné umění. Mám pocit, že čtyřicet let komunistické šedi u nás zafungovalo poněkud anticivilizačně.

Jaké další projekty a instalace chystáte? Prozradíte nám něco?

V současné době již několikátým měsícem průběžně pracuji na tematice týkající se lidských práv v Číně. Instalace nazvaná Komunismus s pandí tváří reflektuje čínskou vládou posvěcený obchod s lidskými životy za účelem získání jejich orgánů. Nejčastěji jsou oběťmi orgánové turistiky do Číny či vývozu orgánů ze země vězni svědomí z řad praktikujících cvičení Falun Gong, což je pro jednodušší představu něco jako jóga, dále vyznavači křesťanských směrů oficiálně nepovolených komunistickou stranou anebo představitelé etnických menšin jako Tibeťané a Ujguři.

Náhled na nově připravovanou výstavu,  zdroj: Bára Bálková

Moje instalace se skládá z těl medvídků panda, které jsou sešity vlasy z imitace lidské kůže, mají lidské prvky, jako jsou bradavky či pupík a jizvy na břiše v identických místech, odkud se vyjme orgán z těla nedobrovolného dárce. V jednom objektu medvídka se tedy potkává jak čínská národní chlouba a symbol vysoce chráněného zvířete, tak jedno z čínských tabu a tím je naprosto protiprávní zneužívání lidských životů pro byznys. K dnešnímu dni se odhaduje, že v šesti stech transplantačních centrech, které dnes v Číně jsou, byly takto zneužity bezmála dva miliony lidí z řad vězňů svědomí. Moje „pandí armáda“ by měla čítat asi 100 medvědů, přičemž každý by tedy představoval 200 tisíc skutečných obětí. Kromě tohoto projektu se po kratší pauze chystám zase něco nafotit.

Více o autorce projektu, Báře Bálkové, se dočtete na jejich oficiálních stránkách.

Zdroj úvodní fotografie: Martin Hurda
Zdroj náhledové fotografie: Moving station

Veronika Hájková

Veronika Hájková

Autorka je VŠ studentka pocházející z historického města Kutná Hora. Redaktorka v sekci Design, která má daleko větší spektrum svých zájmů. Nejvíce se zajímá o sport, hudbu, četbu, cestování a fotografování. Jejím největším snem je navštívit San Francisco, Island, nebo Austrálii.

Zanechte komentář