O praktické psychologii s Lenkou Mynaříkovou

V obraze / 8.2.2017

Autor:

Psychologie je zajímavým oborem, který se snaží popsat naše každodenní chování, odhalit příčiny problému nebo nás podpořit v těžké životní situaci.

O zajímavostech a trendech tohoto oboru jsme se bavili s psycholožkou Lenkou Mynaříkovou.

Kdo je Lenka Mynaříková?

PhDr. Lenka Mynaříková Ph.D. je psycholožka a vysokoškolská pedagožka. Je autorkou mnoha publikací z oblasti obecné psychologie. Ve svém výzkumu se zabývá především tématem lži. V poslední době vystupovala v pořadech Show Jana Krause a Fokus Václava Moravce. V současnosti působí na Masarykově ústavu vyšších studií ČVUT.

Vaším oborem je psychologie. Jak se tento obor v poslední době vyvíjí?

Vývoj v psychologii možná není natolik razantní jako v jiných oborech, ale přesto zde dochází k mnoha změnám. Oproti dřívějším dobám, kdy se v psychologii uplatňovaly velmi vyhraněné směry, dnes dochází k mnohem většímu prolínání poznatků a k prosazování různých eklektických přístupů. Výrazně se prosazují i počítače a moderní technologie, které umožňují modelovat fungování lidské psychiky. Dochází také k proměnám vnímání toho, co je normální a co patří do oblasti psychopatologie. Například v posledním vydání amerického diagnostického manuálu už není jako diagnóza zařazen Aspergerův syndrom, mění se i pohled na depresi nebo hraniční poruchy osobnosti.

Samozřejmě dochází i k vývoji přístupů k léčbě různých psychických onemocnění a poruch. Víc se například zdůrazňuje vliv zdravého životního stylu nebo konkrétních výživových přístupů.

Bude se do budoucna psychologie více propojovat např. s neurologií?

Toto propojení funguje už delší dobu, zvláště pokud jde o oblast klinické psychologie. On i Sigmund Freud byl původně neurolog, takže se to vzájemné propojení psychologie a neurologie přirozeně nabízelo už v počátcích rozvoje psychoterapie. Neurologie například umožňuje přesnou diagnostiku pacientů s různými poruchami mozku, pro které lze pak s pomocí psychologa navrhovat cílené rehabilitační a tréninkové programy. Větší propojení psychologie nejen s neurologií, ale s medicínskými obory obecně bude jistě i v budoucnu patřit mezi významné trendy.

Ve vaší práci se věnujete hlavně lhaní. Je lhaní patologický jev a existují vůbec lidé, kteří nikdy nezalhali?

Lhaní určitě není patologický jev, ať už z čistě statistického hlediska – protože lžeme v podstatě všichni a opakovaně, nebo i s ohledem na funkce, které lhaní plní. Většina lží, které si říkáme, jsou lži takzvaně prosociální, tedy slouží k tomu, abychom jimi druhým pomáhali. Drobnou lží můžeme někomu třeba zlepšit náladu, sebevědomí, dodat odvahu, ušetřit zklamání. Lži nám takto umožňují navazovat a udržovat vztahy a jsou zcela normálním jevem.

Jestli existují lidé, kteří nikdy nezalhali, to se stoprocentní jistotou asi říct nemůžu, ale v zásadě je lhaní rozšířené mezi všemi věkovými skupinami a všude ve světě. Lžou už děti kolem 2 let věku a mezi mladšími generacemi se spíš setkávám s tím, že se jejich příslušníci lhaním rádi pochlubí, než aby se snažili lži zapírat.

Lze objektivně posoudit, který jedinec je ještě „normální“ a který psychopatický?

K tomu se právě využívají zmíněné diagnostické manuály, ať už americký Diagnostický statistický manuál nebo evropská Mezinárodní klasifikace nemocí. Pro každou psychopatologii jsou v nich vymezená kritéria, která musí jedinec naplňovat, aby u něj bylo možné danou poruchu stanovit. Ale jak jsem uvedla, pojetí normality se postupem let mění. Počátkem 20. století bylo za nenormální považováno mnoho jevů, například v oblasti psychosexuálního vývoje, které v dnešní době považujeme za zcela běžné a nepozastavujeme se nad nimi.

Nyní se často setkáváme s velkou volností při výchově dětí. Jak stanovit správnou hranici mezi represí a volností při výchově?

Tady se obtížně stanovuje nějaká obecně platná hranice, výchova je velmi individuální, protože každé dítě bude reagovat odlišně. Pro některé může být ideální volný styl výchovy, jiné děti potřebují pevné hranice. Spíš se tu hodí klasická výzkumná metoda „pokus-omyl“. Jenom tím, že budeme zkoušet, kam až můžeme hranice povolit, zjistíme, co oběma stranám – rodičům i dětem – vyhovuje. Obecně ale není ideální ani naprostá volnost bez pravidel, ani extrémní přísnost. Spíš myslím, že při výchově dětí zapomínáme na to, že důležitá je i vzájemná komunikace, důvěra a sdílení.

 

Neurologie a psychologie se vzájemně doplňují.

Z čeho si myslíte, že pramení vysoký podíl mladistvých, kteří v ČR experimentují s alkoholem či lehkými drogami?

Toto se netýká jen ČR, ale obecně mladistvých. Během dospívání mají mladí lidé tendenci zkoušet, kam až mohou zajít, co mohou zkusit, posouvat hranice, snaží se objevovat nové věci, hledat sami sebe. Navíc jsou pod velkým tlakem vrstevníků, se kterými se snaží být na stejné úrovni, pokud jde o zkušenosti v různých oblastech, tedy i v experimentování s cigaretami, alkoholem nebo drogami.

Mnohdy k tomu přispívá i určité vzájemné odcizení, které lze pozorovat mezi dětmi a rodiči. V době, kdy se snažíte najít svoji vlastní identitu a obhájit si ji před světem a kdy současně ztrácíte bezpečí a jistotu vlastní rodiny, na které jste byli zvyklí, návykové látky v případě, že nemáte jinou alternativu, nabízejí uvolnění, povzbuzení, potvrzení toho, že někam patříte.

Neurologie a psychologie se vzájemně doplňují.Jak podstatnou roli hraje při formování osobnosti rodina a jak velkou škola?

Význam rodiny je nejvýraznější u mladších dětí, po nástupu do školy se prohlubuje vliv školních autorit a samozřejmě vrstevníků a přátel, se kterými se setkáváme. Oboje má tedy významnou úlohu – ve škole dospívající člověk stráví nějakých 6 až 8 hodin denně, zbytek dne se pak dělí mezi přátele a rodinu. A všichni zmínění ovlivňují, jaká osobnost se v dospívajícím bude formovat. Nelze ale pominout, že rodina poskytuje kromě výchovy také genetickou výbavu, která samozřejmě také přispívá k celkovému obrazu naší osobnosti.

 

Jaká část osobnosti člověka je vrozený charakter a jak velkou část můžeme formovat výchovou?

Dlouho se mělo za to, že výchovou můžeme z dětí vytvořit takové osobnosti, jaké chceme, ale vliv výchovy se v tomto směru hodně přeceňuje. Například psycholog Steven Pinker uvádí, že charakterové odlišnosti lidí lze asi z 50 % vysvětlit vlivem genů a na vliv prostředí připadá asi 10 %. Zbytek jsou pak různé náhodné proměnné. Ono ale není nutné, snažit se z dětí vychovat nějaké ideální bytosti, pouštět jim od prenatálního vývoje Mozarta, učit je už v předškolním věku třem cizím řečem a podobně. Mnohem důležitější je předávat jim dovednosti, hodnoty a postoje jednoduše tím, že jim budeme správným příkladem.

V kolika letech se u člověka utváří hodnotový systém?

Hodnotový systém si utváříme v průběhu socializace, tedy začleňování do společnosti, a ta probíhá hned od narození. Nejvýznamnějším vzorem nám v tom jsou rodiče, kteří nám předávají své vlastní hodnoty, ukazují nám, co je důležité, co se má a co se nemá. Poté se přidává škola, vrstevníci a značnou roli hlavně v době dospívání mají i média, reklama. Přibližně v období pubescence dochází k nejvýraznějšímu upevňování našeho hodnotového žebříčku, ale může se měnit i nadále, například vlivem různých významných událostí v našem životě, ať už pozitivních nebo negativních.

Podstatnou část času věnujete vzdělávání budoucích psychologů, co vnímáte jako největší slabinu českého školství?

Na to se neodpovídá snadno. Jednou ze slabin je určitě odklon od tradičních přístupů k učení a opomíjení některých základních dovedností, které žáci dřív během školní docházky získávali. Vlivem toho – a dále i významným zapojením techniky do výchovy a vzdělávání – se zhoršuje paměť, soustředění, ale třeba i čtenářské dovednosti studentů a ve výuce je to znát.

Ze škol také téměř vymizelo vnímání pedagoga jako autority, kterou žáci či studenti respektují. Na druhou stranu oceňuji, že se studenti nebojí projevovat své názory, diskutovat, aktivně se zapojovat do výuky. Naše školství má co nabídnout, ale zvlášť u toho vyššího by to neměla být kvantita na úkor kvality. Dávat diplomy téměř zadarmo, jen abychom měli vysoké procento otitulovaných pracovníků, ale nezaměřovat se na to, co jim během vzdělávání předáváme, není správná cesta.

Zdroj

fotografií: www.foter.com

Zanechte komentář