Příběh o jednom vědeckém experimentu, který se vymkl kontrole

Literatura / 4.12.2016

Na poslední knihu Karen Joy Fowlerové jen tak nezapomenete. Jste připraveni odkrýt s vypravěčkou Rosemary Cookeovou jedno velké rodinné tajemství?

Píše se rok 1996. Rosemary je dvaadvacet, studuje na univerzitě v kalifornském Davisu a moc toho nenamluví. A už tuplem se nikdy nezmiňuje o své rodině. Zůstal jí z ní totiž už jenom otec a matka žijící přes půl země daleko v Indianě ve městě pojmenovaném Bloomington. Kdysi mívala ještě staršího bratra Lowella a skoro stejně starou sestru Fern. Z útržků vzpomínek a náznaků jsem ale hned od začátku knihy začínala tušit, že se kdysi dávno stalo něco, co Rosemaryin život a také život jejích zmizelých sourozenců navždy poznamenalo. Jenže čím více informací jsem se dozvídala o její sestřičce Fern, tím více jsem začínala tušit, že na ní bylo něco opravdu zvláštního. A pak se to najednou provalilo. Fern byla totiž malá šimpanzice.

Já a moje sestra šimpanzice

Původně jsem vůbec nechtěla Fernino opičáctví vyzrazovat, protože mám tak trochu pocit, že jsem tím všechny potenciální čtenáře připravila o jedno z největších (alespoň, co se mně týče) překvapení knihy. Na druhou stranu, možná je lepší být připravený na to, že se vám kniha opravdu nebude číst lehce a že se točí kolem jednoho vědeckého experimentu, který ještě dodnes vyvolává silné reakce.

Kellogův experiment

Americký psycholog Winthrop Niles Kellog společně se svou ženou vychovával současně mládě šimpanze a svého syna Donalda a zkoumal podobnosti a rozdíly v jejich vývoji. Samička Gua byla jen o tři měsíce starší než Donald (uspořádání experimentu bylo tedy přesně stejné jako v případě Rosemary a Fern z knížky Všichni jsme z toho úplně na větvi) a Kellogovi nakonec museli experiment ukončit, když si všimli, že jejich dítě se snaží svého opičího společníka napodobovat a chovat se jako on místo toho, aby se snažilo učit mluvit. Donald Kellog na tuto dobu svého života neměl moc vlastních vzpomínek, ale je hojně zdokumentovaná ve vědeckých pracích jeho otce. Donald nakonec svůj  život skončil sebevraždou ve čtyřiadvaceti letech. Kellog se kromě výzkumu lidoopů věnoval například výzkumu delfínů a tomu, jak využívají echolokaci, žádná z těchto prací už mu ale nepřinesla takovou všeobecnou pozornost.

O co tedy vlastně šlo? Proč byla Rosemary vůbec vychována se šimpanzem? Ne, opravdu nebyla žádný Tarzan. Jenom měla otce psychologa. Ten se v době jejího narození věnoval studii, která se zabývala tím, jestli je možné šimpanze polidštit, když bude od dětství vychováván s lidským mládětem tak podobně, jak jen to bude možné. A Rosemary a Fern, jak už možná tušíte, měly být jeho hlavními triumfy. Jenže pak byl najednou projekt zastaven a Fern z Rosemaryina života zmizela. To jim oběma bylo pět let. Rosemary zůstala jenom s bratrem a rodiči a každý se po svém snažil vyrovnat s tím, co jim tento experiment způsobil. Přece jenom bez ohledu na to, že šimpanzi jsou naši nejbližší zvířecí příbuzní, není úplně normální, když od dětství vyrůstáte s tím, že vaše dítě nebo sourozenec je šimpanzice.

V zimě, několik měsíců po Fernině zmizení – kvůli rozruchu a zmatku u nás doma – a bezmála v polovině školního roku, jsem nastoupila do školky. Ostatní děti mi říkaly opičí holka a někdy prostě jen opice. Bylo na mně něco divného, možná na mé gestikulaci, výrazech v obličeji, pohybech očí a zcela nepochybně na tom, co jsem říkala. O několik let později se otec náhodou zmínil o jevu v robotice nazývaném „tajemný val“, tkví v tom, že člověk pociťuje averzi vůči věcem, které se lidem velmi podobají, ale přece nejsou tak docela stejné jako oni. Tato reakce se obtížně definuje a ještě hůř ověřuje. Pokud by ale byla teorie pravdivá, vysvětlovala by, proč některé z nás tolik zneklidňují šimpanzí obličeje. Pro mé spolužáky ve školce jsem rozhodně znepokojivá byla. Ty pětileté nebo šestileté děti se nenechaly oblafnout tím, jak jsem se pokoušela působit jako člověk. Nepozdávala se mi jejich volba slov a taky jsem se nimi kvůli tomu občas přela. Vážně jste tak pitomí, ptala jsem se vítězně, že neznáte rozdíl mezi opicemi a lidoopy? Copak nevěděli, že člověk se taky řadí mezi lidoopy? Ale závěr, že označení lidoopí holka by mi nevadilo, mým spolužákům stačil, aby je utvrdil v jejich původním oslovení. Jejich rodiče je ujišťovali, že nejsou. Vyvracení mých názorů se prý tehdy věnovala celá hodina v nedělní škole.

Začni od prostředka, prosím tě

Sedmnáct let po těchto událostech, uprostřed příběhu, který vypráví, se Rosemary po letech setkává se svým bratrem Lowellem. Ten v osmnácti letech utekl z domova a připojil se k organizaci ALF bojující za práva zvířat. Rosemary vzpomíná na svou sestru a na to, co následovalo po jejím odchodu a bojuje s letitým pocitem viny, že za její odchod může ona. Podobné experimenty jako ten, který provedl Rosemaryin otec, které spočívaly v tom, že šimpanzí mládě bylo vychováno lidmi jako by to bylo jejich dítě, ve Spojených státech v druhé polovině 20. století skutečně probíhaly. Mezi nejznámějšího lidoopa vychovávaného lidmi patří Washoe, která vešla do dějin jako první zvíře, které se naučilo používat americký znakový jazyk. Velmi podobné uspořádání jako studie Rosemary/Fern pak měl experiment Kellogových, kteří společně vychovávali svého syna Donalda a šimpanzí samičku Guiu. Téma zpracované v knize a osudy postav vyvolávají řadu zneklidňujících otázek, a ačkoli jsem příběh zhltla během jedné noci, dozníval mi v hlavě ještě dlouho potom.

Nevím, jestli za to mohla otevřenost, s jakou autorka k tak složitému tématu přistupuje, neobvyklá kompozice příběhu začínající uprostřed (to proto, že Rosemary byla jako malá tak upovídaná, že jí rodiče prosili, ať radši začne od prostředka, aby se vůbec dobrala konce) anebo smysl pro humor, který celou knihu okořeňuje (dozvíte se třeba, že nejlepší způsob, jak pochopit fungování amerického kongresu, je dívat se na něj jako na dvě stě let probíhající studii z primatologie), ale zkrátka jsem z knihy byla sama úplně na větvi.

Všichni jsme z toho úplně na větvi                                                         vsichni-jsme-z-toho-uplne-na-vetvi-obalka

Autor: Karen Joy Fowler

Název originálu: We Are Completely Beside Ourselves

Překlad: Petra Jelínková

Nakladatelství: Plus

Rok vydání: 2015

Počet stran: 322

 

Zdroj všech fotografií: Eliška Gregorová, Generace 21

0 95 100 1
95%
Average Rating

Neuvěřitelně zpracovaný příběh točící se kolem jednoho z nejkontroverznějších psychologických experimentů 20. století. I přesto, že je do knížky různou formou vpašováno poměrně dost odborných odboček, bez kterých by bylo těžké se v příběhu zorientovat, se knížka čte doslova jedním dechem a nenechavá vás netečnými.

  • 95%

Štítky

Eliška Gregorová

Zanechte komentář