Strávit měsíc chůzí je zkušenost, kterou si předem nedokážete představit, říká Kristýna

Cestování / 16.12.2016

Proč se vysokoškolská studentka Kristýna Znamenáčková vydala na poutní cestu do Santiaga de Compostela a co jí to do života přineslo?

Svatojakubskou cestu ročně absolvuje přes tři sta tisíc poutníků. Jedná se o pouť ke hrobu svatého Jakuba, který je uložen v katedrále v Santiagu de Compostela ve španělské Galicii. Tuto cestu můžete jít pěšky, projet na kole či na koni. Kristýnu znám osobně a neváhala jsem ji proto vyzpovídat o netradiční cestě, na kterou se minulý rok vydala.

Kristýna Znamenáčková

Kristýna Znamenáčková

Narodila se v jihomoravských Boskovicích, kde strávila dětství a absolvovala tamní gymnázium. Následovalo studium španělské filologie na Masarykově univerzitě. Kristýna je korepetitorka na základní umělecké škole a studentka klavírní interpretace na JAMU. Volný čas tráví v alternativních kavárnách nebo čtením inspirativních knih. Většinu času ovšem cestuje a objevuje.

 

Jaký byl pro tebe hlavní důvod vydat se na cestu?

Strávit měsíc chůzí je zkušenost, kterou si člověk předem nedokáže představit, i když se snaží. Chtěli jsme s manželem strávit intenzivní společný výlet a přitom zjistit, co s člověkem i naším vztahem takové dlouhé putování udělá. Všechna zjištění byla velmi pozitivní.

Jakou trasu jste absolvovali a kolik vám zabrala dní nebo měsíců?

První část cesty jsme šli po severním pobřeží (camino del norte) z francouzské hranice z města Irún až do Ovieda, kde jsme se od severní cesty odpojili a pokračovali do Santiaga de Compostela po tzv. camino primitivo. Možných cest do Santiaga je několik, my jsme si vybrali tu méně frekventovanou, protože jsme nechtěli potkávat tolik lidí, a taky se nám líbila představa cesty po pobřeží a horami. Celá trasa měřila necelých 1000 kilometrů a trvalo nám to měsíc. Každý den jsme šli v průměru 30 kilometrů.

Kristýna má polovinu za sebou, ta druhá ji však ještě čeká

Kristýna má polovinu za sebou, ta druhá ji však ještě čeká

Jaká města jste tedy na této trase navštívili?

Velkým městům jsme se snažili spíš vyhýbat, raději jsme byli v přírodě. Prošli jsme industriálním Bilbaem, celá jedna třicetikilometrová etapa vedla průmyslovým předměstím, což bylo velmi vyčerpávající pro nohy i pro duši. Prošli jsme Santanderem, ale nejvíc se nám líbilo v Oviedu, historickém městě s nádhernou gotickou katedrálou, odkud do Santiaga zbývalo posledních 320 kilometrů. Santiago samotné je velké město s výrazným turistickým ruchem, v historickém centru trochu podobné Praze množstvím nejrůznějších stánků a kaváren. Denně sem přijde několik set poutníků.

Když jste tedy většinu času trávili v přírodě, kde jste měli možnost se najíst a složit hlavu?

Pouť do Santiaga je hojně financována státem. Proto je po cestě síť levných ubytoven. Není to žádný luxus, člověk spí na palandě v místnosti s dalšími poutníky, nemá pro sebe takřka žádné soukromí, ale má kde složit hlavu, uvařit si a vyprat.

Etapy nejsou striktně stanovené, takže nikdy předem nevíte, zda se s někým opět shledáte, vysvětluje Kristýna.

Co musíš udělat pro to, abys byla poutník? Jsi jím automaticky, nebo je to nějak podmíněno?

Stačí se vydat na cestu. Aby byl člověk oficiálně poutník, na začátku svého putování si vyzvedne takovou papírovou průkazku, říká se jí credencial, a do té během pouti získává razítka na místech, kudy prochází nebo kde přespává. Je to proto, aby mohl na konci dokázat, že cestu opravdu absolvoval, a mohl dostat v Santiagu latinské lejstro o tom, kdy a po kolika kilometrech do Santiaga došel. Šlo by to samozřejmě i bez credencialu, ale bylo by podstatně složitější si obstarat ubytování, protože ubytovny bývají určeny jen pro oficiální poutníky.

Oficiálním poutníkem se tedy staneš díky kartičce. Je ale něco, co musí každý udělat, ještě než vyrazí na samotnou pouť?

Udělat si čas. Všechno ostatní se dá nějak zařídit, ani nedostatečná fyzička není problém, když má člověk dost času na to, aby šel denně prostě jen tolik, kolik dokáže. Potkali jsme osmdesátiletou stařenku, která chodila pět kilometrů denně. Kamarádka z Brna jela kus Svatojakubské cesty na invalidním vozíku. Takže vlastně stačí jenom chtít – protože všechno ostatní se dá řešit.

 

Jako na konci světa

Jako na konci světa

Oficiálním symbolem cesty je mušle hřebenatka. Setkala jsi se po cestě s jejím zobrazováním, narazila jsi na ni vůbec?

Tento symbol je i historicky-praktický, protože je mušlí na pobřeží tolik, používaly se v minulosti jako talíře nebo nádoby na pití. Cesta je značena patníčky s mušlemi a v poslední době i žlutými šipkami, které se stávají novodobým symbolem. Ale mušli má na batohu skoro každý poutník, je to takové poznávací znamení.

Jaké lidi jste na cestě potkali? Jací byli místní? Máš vzpomínku na někoho opravdu výjimečného?

Na cestě jsme potkávali hlavně ostatní poutníky z celého světa, a pak taky místní obyvatele, setkávání s druhými tvořilo podstatnou a neodmyslitelnou část pouti. Líbilo se mi, jak jsou místní sdílní a přátelští, jak se pouští do drobných rozhovorů o počasí, o tom, jak se nám jde, aniž by měli záruku, že najdeme společnou řeč (zejména starší generace jiným než rodným jazykem nemluví, a ani mladší generace Španělů na tom s angličtinou není zrovna nejlépe). Kouzelné je, že díky tomu, že etapy nejsou striktně stanovené, vlastně nikdy předem nevíte, koho večer potkáte, a jestli člověka, s kterým jste si včera povídali celý večer, ještě někdy uvidíte.

Ačkoliv jsme mnoho času s ostatními netrávili, jedno mimořádné přátelství jsme navázali. Jednou jsme přišli vyčerpaní do ubytovny a majitel nás poslal do pokoje se třemi postelemi, v jedné už ležel starší pán, Američan. Od prvního okamžiku bylo z konverzace patrné, že si budeme výborně rozumět, měli jsme společné zájmy, stejný druh humoru, podobné názory. Potkávali jsme se denně asi týden a loučení bylo velmi smutné. Mimořádné taky bylo, když jsme po měsíci chůze přišli do Santiaga a tam na náměstí před katedrálou potkali téměř souseda z Boskovic, který tam přišel během stejných desíti minut jako my po třech měsících putování, šel pěšky z Čech. Předem jsme o sobě nevěděli, znali jsme se jen od vidění. Tomu se přece ani nedá říkat náhoda.

Místní byli vždy vstřícní a milí

Místní byli vždy vstřícní a milí

Dříve byla cesta pro poutníky jakousi vnitřní povinností a upevněním víry. Dnes ji lidé absolvují kvůli sportovnímu výkonu, oproštění se od každodennosti nebo jako součást křesťanského povědomí. Ať už tedy žijete jakýkoli život, neváhejte se vydat na měsíční cestu za kouzelnou krajinou, nevšední kulturou a nezapomenutelnými zážitky. Nebudete litovat!

Zdroj všech fotografií: archiv Kristýny Znamenáčkové

Tereza Ocetková

Tereza Ocetková

Milovnice koní, která většinu času věnuje olomoucké žurnalistice a sbírání inspirace na cestách. Protože je lepší jednou něco vidět na vlastní oči, než o tom tisíckrát slyšet z vyprávění!

Zanechte komentář